Měla jsem pravdu, pokoušel se mě sbalit, chvíli po rozchodu se svojí holkou, tss. A to jsem si o něm vždycky myslela, že je docela rozumný…
No nic, teď je zásadní, že už vím, u koho budu dělat bakalářku, akorát musím co nejrychleji vymyslet téma.
A nenávidím němčinu, jakože fakt.
A jsem nemocná.
A to je vše.
Sedím v aule na přednášce, poslouchám výklad a najednou mé periferní vidění zachytí pohyb vpravo nahoře za mnou. Jakýsi ogar se naklonil dopředu, trochu směrem ke mně. Tož zbystřim a slyšim, jak podává tichou zprávu svým spolusedícím, že “ne, má pod tím tílko…”. Pf, tak do výstřihu mi to čumí. No jen ať si poslouží, ale opravdu tam nic neuvidí, ikdyž střih košile je pro zvědavce vskutku lákavý.
Ale stejně mě zklamali, nejen oni, velká část prváků (ale i druháků), protože je mezi nimi spousta takových, kteří se o geografii vůbec nezajímají a pak vůbec nechápu, proč tam chodí.
Měla babka
čtyři jabka
a dědoušek
ten měl mošt.
Dej mi babko
jedno jabko
já ti zato
nedám nic.
Moje kamarádka říká:”Chleba se šunou.”…no není to vtipné? Je. Ona každá rodina má asi to “svoje slovo”. Rodiče a prarodiče předávají dětem svůj zvrácený humor. Takže u nás se třeba říká forlefla, štrample či klamerky. Ale musím se obhájit…já slovo klamerky nepoužívám. Ikdyž ty ostatní slova jo…=)
…uvědomila, že mě strašně moc baví procházet obchody, kde mají nějaký nábytek nebo vybavení pro byt, kuchyň a tak. Jednoduše se moc těším, až jednou budu zařizovat svůj vlastní domov a pořídím si plno zbytečných věciček. Je to naprosto úchylné, ale je to tak.
Sleduju seriál…něco ve stylu kriminálky…objevil se tam jeden docela pěkný týpek…a já od prvního momentu věděla, že je to vrah, masový vrah…a teď se mi to potvrdilo…a najednou se mi nezdá zas až tak pěkný, spíš naopak…
Jednu věc ale nevím a nedaří se mi ji pořád rozluštit. Osoba. Má divné pohledy. Zkouší mě někam pozvat, ikdyž je to naprosto nelogické. Má holku, takže sbalit se mě doufám nesnaží. Možná je to taky vrah…hú.
Beton…asfalt…cihla,
před očima se mi mihla,
auta…špína…prach,
jde z toho až strach,
šeď…hluk…lidí plno,
tak to je to naše slavné Brno.
Myslíte si, že to jsou kecy? Nejsou. Sokol je stále oblíbených tělovýchovným spolkem a spoustě lidem není zatěžko sebou trochu pohnout v trenkách a triku po vzoru Tyrše. Ovšem ještě více lidí se věnuje sportu á la Sup Járy Cimrmana. Hlavním organizátorem běžeckých závodů Supu se staly České dráhy. Podle Cimrmanových instrukcí nechávají závodníky sprintovat v zimnících, se zavazadly a při tom nesmlouvavě odpočítávají hodinu odjezdu vlaku. Ve čtvrtek jsem se jednoho takového závodu zúčastnila. Odpoledne jsem šla do Mozku a pak jsem si říkala, že bych mohla jet vlakem ve čtyři. Došla jsem na privát a zjistila, že už je půl pět. Chvíli jsem váhala, jestli nemám jet tím vlakem za dvě hoďky, ale pak jsem se rozhodla, že to stihnu. Rychle jsem naházela věci do báglu a vyběhla na ulici. Chvíli jsem šla rychle, chvíli běžela. Zimní bunda opravdu hřála. Bágl nebyl nejlehčí. Uřícená jsem doběhla na nádro, koupila jízdenku a mazala na nástupiště. Super, stihla jsem to a našla dokonce i volné místo na sezení. Vlak se rozjel. Byla jsem strašně spocená, udýchaná, ale jela jsem domů. V Hranicích jsem vystoupila a protože jsme měli pár minut zpoždění, tak jsem se rychle vydala na nástupiště, ze kterého měl jet vlak do Valu. Nic. Jdu do haly. Ono to nechtělo počkat tři minuty navíc, tak to odjelo. Super. O dalším vlaku ani potuchy. Jo, počkat, je tady jeden, co jede za asi půl hodiny. Super. Počkat?! Co to je!?!?!! Naskočilo tam hodinové zpoždění. To si dělají srandu! Nedělali, a aby to potvrdili, tak tam šoupli ještě deset minut navrch. Úžasné. No co už. Apatie. Naštěstí se tam po nějaké době ukázal ještě jeden vlak do Valu. Po hodině čekání konečně jedu do Valmezu. Přijedu tam, ženu se na první nástupiště a vlak nikde. Další jede až za moc dlouho. Mohl by jet bus. Myslím, že nějaký jede za deset patnáct minut. Vyrážím přes Valmez na busák. Chvílema běžím. Doběhnu na nádro, bus nejede. Spletla jsem si hodinu. Další jede až za hodinu. Jdu zpátky na vlakáč. Přemýšlím, jestli nemám zavolat taťkovi, ať pro mě dojede. Tož nic. Hodinu si počkám. Myslím, že tenhle závod Supu jsem nevyhrála, protože místo tří hodin cestování, jsem se domů dostala až za 5 a půl hodiny. Hrůza. Ale aspoň jsem si zaběhala, jak to učil Cimrman.
Tak co? Kolik je tu Sokolů? Či spíše kolik je tu Supů?
Vysokoškoláci vědí, že už nějaký ten pátek probíhá naše oblíbené zkouškové. Pro nevysokoškoláky řeknu, o co jde.
Sedíte doma, čumíte do skript, načítáte literaturu a tak vůbec. A pak jdete na zkoušku a tam se snažíte ze sebe neudělat úplného blbce.(Zdůrazňuji to “úplného”, protože blbec jste, minimálně oproti těm otitulovaným pánům, co tam sedí před vámi)
No a někdy je zkouška i vtipná…třeba jako minulý týden.
Do jednoho předmětu jsme měli udělat seminárku na zadané téma a o zkouškovém jsme pak měli “zkoušku”, která probíhala ve stylu jedné otázky na téma naší práce. Večer před zkouškou jsem tedy honem honem něco sepsala a odeslala seminárku vyučujícímu. Ráno jsem vstala a šla na osm na onu zkoušku. Na chodbě před jeho pracovnou už pár lidí stálo a přišla i kamarádka, která ovšem u vyučujícího měla jiný předmět. Aha. On si napsal dva předměty na jeden termín…nocož, bylo nás jen asi deset. Ale on nikde. Hodiny tikaly, myuž trochu netrpělivě přešlapovali. Já měla ten den ještě jednu zkoušku a potřebovala jsem se na ni naučit. Půl deváté. Vyučující si to zvesela nakráčí do své pracovny a ještě se nás zeptá, jestli čekáme na středověk(v ten samý den probíhala i středověká souhrnka). Kdosi odpověděl, že ano, jelikož jeden z předmětů, na který jsme tam čekali, byl o středověku. (já tam byla na novověk) Zaplul tedy do pracovny. A nic se nedělo. Asi si vaří kafe. Ale už se blíží devátá hodina a furt nic. Tak se jedna holka odvážila na něj zaklepat…jestli jako už má někdo jít na tu zkoušku nebo jak. ON NA TO ZAPOMNĚL, NAPSAL SI DVA PŘEDMĚTY NA JEDEN TERMÍN ZKOUŠKY A ZAPOMNĚL NA TO. No není rozkošný? Je rozkošný. Pak se nám každému jednotlivě omlouval. Tohoto vyučujícího mám opravdu ráda.
Tož tak to u nás někdy chodí. Aj o zkouškovém užijem srandy.
Tak jsem dneska viděla jednoho starého známého. Tedy on není starý, ale známe se už poměrně dlouho a kdysi jsem do něj byla zamilovaná. Bláznivě zamilovaná. Když jsem ho ale dneska po dlouhé době viděla, tak jsem se musela zamyslet. Co mě tenkrát na něm přitahovalo? Jako je to fajn člověk a škaredý není…ale Johny Depp to taky není (dobře, srovnávám s nesrovnatelným=).
Jen mě tak napadlo, že ono “sejde z očí, sejde z mysli” je nebezpečné v tom, když sejde z očí a z mysli sejde jen část informací.
(teď si ale nemyslete, že jsem povrchní a hledím jenom na vzhled…to ne…já se zajímám i o jiné věci, jdu do hloubky…třeba obsah peněženky mě zajímá, stav konta…ne, kecám=)…
Jenom si myslím, že takové ty řeči typu “na vzhledu nezáleží” jsou kecy. Jistěže na něm záleží. Akorát krása je tak relativní pojem, že pro každého to znamená něco jiného, takže se vždy najde někdo, kdo vás bude považovat za toho nejkrásnějšího krasolína. V tomto směru na vzhledu opravdu nezáleží.
Tak a teď nevim, co jsem vám tím vlastně chtěla říct…ehm…Jo, už vím. Že jsem potkala známého, a že u něj převažuje charakter nad vzhledem…a že v dobách mé zamilovanosti do něj ten charakter nejspíš vytvořil kolem něj jakousi auru a mě se zdál nepřekonatelně krásný…ale znovu zdůrazňuji, že na Johnyho nemá nikdo=)…a proč vám to vůbec všechno říkám? Vždyť vás to beztak nezajímá, co?…no tak to nečtěte a bude všecko fajn.
“Podstatou ženské sexuality na venkově snad ještě víc než mezi aristokracií a ve městech bylo nechat se oplodnit a stát se matkou. Selská žena je však zároveň i pracovní silou, a proto přísloví poučuje, že jen hlupák plodí děti v listopadu. Bude-li totiž žena oplodněna v listopadu, budou chybět její ruce při letních polních pracích.” (Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, IV. díl)
…ještěže žiji dnes a mohu se uplatnit i jinak. (pozn. ale feministka nejsem)
…bude ze mě selka. Budu mít krávu, dvě kozy, dvě ovce a pět slepic.
P.S. Včera jsem se opět dívala na Rozpuštěný a vypuštěný a tak začínám uvažovat i o kachnách.
(Bedříšek provádí Trachtu po kachní farmě: “Kachny…kachny…kachny…kachny…kachny…”
inspektor Trachta:”A to jsem se vás chtěl zeptat, co to tu je všude za ptáky?”
Bedříšek:”Kachny…”)
„Pokud se probudíte vedle neznámé dívky, okamžitě se představte!“
(Ladislav Špaček)
Když mi bylo patnáct, byla jsem ještě malé děcko, ale připadala jsem si dospělá.
Teď je mi dvacet, jsem dospělá, ale cítím se jako malé dítě.