My Dvě

Miluju ho, ale je dobře, že se mnou nechce mít nic společného, tohle by si nezasloužil on ani nikdo jiný, jsem zkrátka odsouzená k tomuto, alespoň někdo má rozum když ne já.

Royalista traktorista černoch s červenýma teniskama a divadelním talentem co má rád mraky a je dostatečně ujetý

Zn. Dvojče či trojče výhodou

BŮH TĚ MYLUJE!

(tvrdá láska- tvrdé Y)

(tvrdá hláška- tvrdé Y)

Potřebuju zachránit v mnoha směrech.

Vy mi v tom taky můžete pomoct. Pište do komentářů. Cokoliv. Chápu, že jste zde zabloudili jen náhodou a spěcháte, protože hledáte něco jiného. Ale prosím, napište jeden maličký komentář. Je to pro mě moc důležité, pro nás obě mydvě.

Děkuji.

Nebezpečnost líbání žab spočívá hned v několika faktorech.

1. Nikdy nevíte, kdy narazíte na dendrobátku čili pralesničku. Ačkoliv to by někteří uvítali.

2. Očekáváte prince? Ve většině případů se jedná o pouhou žábu. A už jen ta představa, jak se líbáte s tím nepříliš pohledným tvorem, je nechutná.

3. Přecejen se dočkáte prince. Co když jako člověk bude stejně nepříliš pohledný a navíc mu zůstane kvákání? Hodit ho zpět do rybníku nebude tak snadné…

4. Co když, jako v mém případě, je vaše žába jen plyšová? A vy jste navíc zjistili, že jí chybí jedna noha. Opravdu chcete podstoupit to riziko a políbit ji? Vy snad máte skutečný zájem o prince-invalidu…?

Tak co, ještě máte chuť na líbání žab?

Drhla sem vanu, klečela sem u toho. Přišla mamka, jestli prý nechci pod kolena nějaký polštář. Polil mě studený pot. V té chvíli mi to všechno došlo. Chtějí mě rozprodat na orgány a náhradní díly. Žádná starost o mou osobu z lásky ale vše jen a jen ze zištných důvodů…

A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost! A už dost!!!

Mydvě sme byly projít koleje, jakože nasbíráme šnečí budky a budem vyrábět šněčky lidem pro radost. Máme jich docela dost, teda spíš malé, ale to nevadí.

Když jsem přišla domů, krabičku s budkama sem dala na stůl, že je pak naložim do vody, ať se vyčistí. Večer jsem se do ní podívala a ejhle. Byli tam dva živí malí šnečci, kteří byli předtím asi schovaní v některé z větších budek. Tak jsem se rozhodla, že budu chovat šneky. Už sme je jednou chovaly, nechávaly sme je ve škole v šatně, brali je všude sebou a krmili salátem z oběda, krásně radulovali. Stejně jako ti naši školní šneci se i teď ti moji jmenujou Arnoštek a Béďa. Sou maličcí, krásní a rychle lezou. Prý je mámpřihlásit na závody. Ale teď jim musím zařídit bydlo a dojít pro trávu. Mám šneký.

Řepka se nezdá, ale je to mrška. My ji známe jako žluté lány, co se vlní ve větříku. Cha, zkuste si jednou vlézt do ní. Zprvu se vám nebude zdát nic podezřelého. Ale jak budete postupovat dále do nitra pole, vrcholky řepky se budou víc a víc přibližovat úrovni vašich očí. Já nešla moc daleko a už sem ji měla nad pás. Zbaběle sem to otočila a drala se přes stvoly k nejbližšímu kraji.

Když odezněl stres z maturity, dohnaly mě pocity, které se ve mě už delší dobu hromadily. Pořád jsem se naivně uklidňovala, že se vše k dobrému obrátí, že opět změní názor. Ale po několika téměř probrečených nocích, ledové královny přece nebrečí(ale to je zas z jiného šuplíku), jsem se rozhodla. Takhle to už dál nejde. Nemůžu přece věnovat dalších 5 let, tedy teď už jen 3 roky, na něco, co stejně nevyjde. Tohle tu už jednou bylo. Člověk se přece má poučit z minulosti, aby neudělal stejné chyby. Z minulosti jsem se poučila, ale to, že jsem to vzala z úplně jiné strany, nebylo zrovna nejšťastnější. Takže je načase se odpoutat, vymýt si mozek, zase, a vrhnout se vstříc novým zítřkům, naprosto novým, naprosto jiným, naprosto osamělým…vlastně to poslední nebude žádná novinka. Nicméně jako první krok do nového života jsem udělala něco nečekaného a radikálního. Pořídila jsem si nový kartáček. Chápu, že by se měl měnit několikrát do roka, ale pro mě je kartáček víc než jen hygienická pomůcka, je to tichý svědek mého žití. Za jeho existence se toho stalo tolik, něco příjemného, něco smutného. A teď je pryč, teď je nahrazen. Nový kartáček mi třeba pomůže začít lépe a no já nevím, ale…potřebuju se z toho dostat. Ten starý vlastně nezmizel úplně, schovala jsem si ho, stejně jako pana Tenisáka. Přecejen jsou tu ty vzpomínky…

What’s the matter with me? Nobody loves me. Nobody talks with me. Everybody disregards me.

Nikdo mi nerozumí, jsem záhadný? Snad trochu, jen tak pro image. Ale jinak by se mi hodilo, aby mi obzvláště jeden člověk rozuměl, aby věděl, co potřebuji vědět já a řekl mi to. Nemám na to, abych se stala kingem of the bongo. On si krásně žije ve svém světě, stačí mu to, nepotřebuje ty okolo. Já mám ráda svůj svět, ale ty okolo potřebuju. Alespoň toho jednoho potřebuju, možná dva tři. Dva tři vlastně mám, ale ten jeden…ten jeden. Nikdy se nestanu kingem of the bongo. Za prvé neumim na bongo, neumim bongo bong. Za druhé moje životní přesvědčení se neshoduje s jeho a nedokázala bych se transformovat do jeho myšlení.

Hej holka, máme špatný podtitul. My už nejsme přízraky z gymplu, oni nás už na gymplu nechcou, měli bychom to přejmenovat. Ale jak, že? Na výšce taky ještě nejsme. No, tak ještě chvíli počkáme a pak to nějak vyřešíme.

Tak se vyskytly další požadavky na mého budoucího chotě. Nejenže bude muset být bohatý (jak pravila mamka), teď by měl vlastnit i rozsáhlé pozemky (taťka) a být včelař (babička), aby převzal včelín po mojem taťkovi. Mám pocit, že těch požadavků bylo i o něco víc, ale můj vyděšený mozek to vše nepobral. Když v Teorii velkého třesku probírali dohodnutý sňatek, smála jsem se. Ale pomalu se začínám bát, aby to jednou nepotkalo i mě. Musím někoho najít a to rychle, jinak to nezvládnu. Jinak uteču, uletim a už mě nenajdou jako sovu, co houká.

No co byste chtěli slyšet? Že to byl stres, že se ruce klepaly a mozek nefungoval? Ale to každý ví. Navíc se mi vůbec nechce se nějak moc rozepisovat. Každý, kdo to už má za sebou, tvrdí jaká to byla fraška. Houby s octem. Nebyla to fraška. Bylo to drsné, ale milé. Kantoři se projevili v tom nejlepším světle. Celé čtyři roky nás strašili a pak nám všemožně pomáhali.

V pondělí se půlka třídy(hyperbola) rozbrečela dojetím, strachem či jen tak. Já byla docela v pohodě, mě to čekalo až v úterý. Mimochodem na slavnostní zahájení přišel náš nepochopený genius Jiřík pozdě, vtipálek. Iruš se hroutila, tak sem s ní zůstala ve škole, jen sem si skočila domů pro estetiku, protože tu sem se ještě nestihla naučit. Nakonec dopadla nejlíp z těch čtyř, tak nevim, co pořád hrotila. Že Iru?=)

A úterý, můj velký den. Dopoledne to bylo v pohodě, už sem seneučila, bo sem neměla čas ani nervy. Celkově sem byla klidná, věděla sem, že každý ten předmět udělám na čtyřku. Maturita byla jistá. Ale jasně, že sem chtěla známky co nejlepší. Nejvíc sem se bála o angličtinu…já zkrátka anglicky neumim mluvit. A dějepis sem měla spletený do jednoho klubka.

Du do školy, dopolední skupina si jde pro výsledky, jednu holku nám vyhodili…z angliny. Bodka bodlí, dobře jí tak, ne jsem hnusná. Postupně se sejde celá naše čtyřka. Jedna hodina odbila a já to zahajuji, tahám si češtinu. 4…ústní lidová slovesnost a slavistika, věta souřadící. TdDmDm. No nic, chutě do toho, půl je hotovo. Ani za nic sem si nemohla vzpomenout na Šafaříka, že napsal Slovanské starožitnosti. Pořád se mi vybavoval Štefánik. Ale nakonec sem si vzpomněla, jak se jmenoval. Tak sem se přesunula na druhý konec stolu a začala vykládat, šlo to docela dobře. Nedovolili mi říct ani polovinu toho, co sem měla na papírku, furt se mě vyptávali. Ale odpovědi mi jakštakš šly. Potěšila jsem je mými znalostmi pranostik, trochu sem si připadala jako teta Kateřina. Nicméně zvládla jsem to, dokonce i větu souřadící. Tak mě vykopli na chodbu a já si oddychla, první mám za sebou. Holky byly uvnitř, takže sem čekala s Jiříkem. Byl skvělý, super sme si pokecali, vzájemně se podrželi a podpořili. Spolu jsme nervózně přešlapovali a popocházeli po chodbě. Zjistili sme za to odpoledne, že jsme se oba chtěli učit stepovat nebo aspoň mít ty stepovací boty. Tak jsme zkoušeli něco jen tak na sucho, ale kantoři se našim tanečkům smáli. Nu což.

Jde se na druhý předmět, zemák. Pohoda, ale vytáhla jsem si jihozápadní Asii…Asie sem se bála, ale tahle část je docela v pohodě. Na potítku sem stihla jen vypsat u každého státu počet obyvatel, bo na to sem levá. A už sem kráčela k tabuli s mapou. Řekla jsem něco málo o Turecku, po pokynu přešla k Sýrii, tak řekla ani ne větu a už to začalo. Zbytek zkoučky probíhal formou takovou, že Soldy se ptal a já odpovídala a snažila se to trochu rozvést. Ještě štěstí, že sem si ráno zašla na net a podívala se na zprávy, přes svaťák sem na to neměla čas. Polovina otázek byly na čerstvé aktuality. Ale jo, bylo to v poho. Až na proso, nikdy si na proso nevzpomenu, naprosto ignoruju jeho existenci. Jo a nebavim se s irenou, vlezla mi tam a čuměla na mě. Mě to nedovolila a já jí to taky nedovolila, ale ona mi tam vlezla, nebavim se s ní. Na chodbě mi Olinka(přísedící u zemáku) řekla, že o těch poslankyních v Kuvajtu vůbec nevěděla. tak sem jí řekla o tom netu ráno, že sem to tušila, že tady pan Solanský (šel zrovna okolo) si na aktuality potrpí. Zas půlhoďka na chodbě.

Teď děják, sem se bála. Ale ačkoliv jsem v ruce neustále mačkala balíček kapesníčků, nepoužila sem je ani jednou. Ááá, vytáhla sem si napoleonské války, juhů. To umim, o tom vim a znám spoustu věcí. A taky že jo. To byla úplně nejlepší maturita ze všech předmětů. Mluvila sem, odpovídala na otázky, Hambálkovi zářila očka a Kolářová se taky spokojeně usmívala. Jupí. Ani sem nestihla Víděňský kongres.

Ale teď je na řadě ájina. Jestli si nevytáhnu nějakou literaturu, tak sem v háji. A byla jsem v háji. Volný čas. No nakonec to nebylo tak špatné, většinu gramatiky sem uměla a zbytek taky po pošťouchnutí. Pak sem jen mluvila a odpovídala na dotazy a kupodivu jim rozuměla. Ale asi sem musely být jak stěna, protože na mě šly mrákoty a přes snahu mluvit nahlas sem asi moc slyšet nebyla. A za to zase může Hrbatice, protože mi tam vlezla a stresovala mě. No když jsem vyšla ven, čekala jse, že mi dají za tři, jinak jsem to neviděla. A nastala chvíle, kdy se mě začali všichni ptát, jestli půjdu i do toho pátého předmětu. Jasně že půjdu, co bych nešla. Tak jo.

Z estetiky sem si vytáhla dadaismus, surrealismus, válka a umění a v hudební části to byla hudba 1.pol. 20. stol., Pařížská šestka, neoklasicismus a neofolklorismus. Zvládala jsem všechno skvěle. Zlatá Turzová dala do osnov obrázky CD od Pařížské šestky, na jednom se dal přečíst autor, tak jsem měla jednoho čistého představitele, pak jsem hodně mluvila o Stravinském a ona dlouho pouštěla ukázku, zamíchal se do toho i Hambálek s jazzem a já navázala na neofolklorismus, výtvarná část v pohodě, jak jinak. A už byl konec.

Měla jsem maturitu za sebou. Teď už jen výsledky. Neviděla jsem to moc růžově. Zavolali nás dovnitř. Nastoupili jsme do řady. A předsedkyně(mimochodem strašně zvědavá osoba, co do všeho šťourala a vyptávala se, ale jo, v pohodě) přečetla známky. Mě jako první. ÁÁÁ, nechápala jsem, nevěřila vlastním uším, byly to halušky. Oni mi dali ze všeho jedna a z ájiny za dva. Sem měla dost, abych se udržela a nezačala pištět radostí. To sem fakt nečekala. No bomba.

Napsala sem několik sms, informovala kamarády, šla domů, oznámila to rodičům a vypadla na vzduch do parku. Musela jsem se uklidnit, celé to rozdýchat. Projít se, poděkovat Bohu, nasát kyslík do hlavy. Uvědomit si, že jsem maturantka, že mám maturitu, že mám ukončené střední vzdělání, že už mě na gymplu nechcou. Kam já se poděju, čtyři roky života a tak rychle to uběhlo, bylo mi trochu do pláče. Pak jsem potkala Evku, tak jsme šly spolu, omrkly naše tablo. Já si potřebovala přečíst druhou polovinu hlášek, protože když sem si je četla posledně, tak sem musela po půlce odejít, jinak bych se počůrala smíchy. Já tu naši třídu žeru. No nic, nevim, co víc říct, byl to perný den, ale je to za mnou, docela bych si to i zopákla. Celý ten gympl bych si zopákla. Je to smutné.