Sme se jako dneska s Irundou vyplížily ze školy asi o deset minut dřív a šly si do obchůdku koupit nanuka. A při vyhazování obalu Iruš prohlásila: “Ty jo, ta popelnice smrdí jak v Úvalech. Normálně popelnice budou asi všude stejný.”
No a nebo se popelnice z Úval přestěhovala k nám ke gymplu…
Há. Mám to, konečné zdůvodnění proč je Alušadlo vešadlo.
Sem si jako seděla na parapetu vedle Alušáka. Posloucháme Manu Chao -Me gustas tu, houpeme se do rytmu a tváříme se jak dva debilové (přiznejme si to). V tu chvíli mě něco počalo hryzat. Dlouze a vytrvale. Si říkám, že to jako přejde, jenže… NE. Kousalo to, svědilo to, bylo to jak VEŠ.
Říkám tedy Aluš, že mě něco hryže.
Ten pohled. Ten pohled! Vyceněné tesáčky, psychedelický pohled a prstíky ve výšce očí. ONA JE VEŠ. Skočila mi na hlavu a chtěla hryzat. To je nepochybný důkaz její vešovosti. Manu chao u ni vyvolává akutní stavy vešovské osobnosti.
Tudíž rada na závěr. Nepouštěte ji Manu Chaa a nepřibližujte se k ní na vzdálenost menší než 20 cm.
V poslední době slyším samé neštěstí kolem od lidí. Jelikož mě to přestává bavit a navíc nevím, čím zaplnit tenhle den kopčim tohle: jistě znáte píseň, ale už ne všichni znají autora, je jám geniální všemuzikant Bobby Mcferrin.
Here is a little song I wrote
You might want to sing it note for note
Don’t worry be happy
In every life we have some trouble
When you worry you make it double
Don’t worry, be happy……
Ain’t got no place to lay your head
Somebody came and took your bed
Don’t worry, be happy
The land lord say your rent is late
He may have to litigate
Don’t worry, be happy
Lood at me I am happy
Don’t worry, be happy
Here I give you my phone number
When you worry call me
I make you happy
Don’t worry, be happy
Ain’t got no cash, ain’t got no style
Ain’t got not girl to make you smile
But don’t worry be happy
Cause when you worry
Your face will frown
And that will bring everybody down
So don’t worry, be happy (now)…..
There is this little song I wrote
I hope you learn it note for note
Like good little children
Don’t worry, be happy
Listen to what I say
In your life expect some trouble
But when you worry
You make it double
Don’t worry, be happy……
Don’t worry don’t do it, be happy
Put a smile on your face
Don’t bring everybody down like this
Don’t worry, it will soon past
Whatever it is
Don’t worry, be happy
S dovolením všeho osazenstva zde přítomného započnu své vyprávění o pondělku.
Nevím, jak se tomu mohlo podět, ale toto pondělí jsme se na kopečku v žlutém ústavu sešli z obvyklých (ej, kolik nás je?) dvaceti osmi pouhopouhých třináct. Vyloučíme-li jako důvod písemku ze ZSV (ikdyž o Bodce je nám to jasné až moc), naskytne se nám řešení poněkud vhodnější a výhodnější, co se budoucna týče. Místo testu ze sogie pustili se pozůstalí do praktického výzkumu a pod vedením vyučujícího s čokoládovýma očima došli k závěru víc než možnému. Oni nedochůdci při studiu na zkoušku zaujati natolik vědou touto byli, až přijali za své interpretativní paradigma. Na základě tohoto rozhodli se nepřijmout třídu jako reálně existující jev, tedy pro ně přestala fungovat, v důsledku čehož necítili potřebu dostavit se a my zůstali opuštěni. Poněkud potěšeni a natěšeni, že by se mohlo vyučování zrušit, kdyby se títo způsobem naučil sogii ještě někdo z nás. Bohužel, závěr již nepatří mezi nejkladnější. Několik jich totiž pokračovali ve studiu dál a došli až k paradigmatu objektivistickému, tím pádem ač se zpožděním dorazili v průběhu dne.
A nyní již konečně vámi jistě očekávaný Pátek. Opravdu Pátek s velkým P neboť jedná se o Pátka robinsonovského. Tedy slyšte.
V neděli k večeru padlo v mé hlavě rozhodnutí. Opustím školu a vydám se na pustý ostrov bojovat o holý život. Kamarád se mě okamžitě zeptal na klasickou otázku, co bych si sebou vzala. Po chvíli hraného urputného přemýšlení zněla má odpověď: “Pátka.” On se takový Pátek vždycky hodí. Levná pracovní síla, stolek pod nohy, šachy nemusíte hrát proti sami sobě(to pak nehorázně jednomu já nadržujete), kanibalům nabídnete Pátka a sebe zachráníte a když nepřijedou kanibalové a ostrov bude opravdu pustý, stanete se kanibalem vy…Ne, to samozřejmě nemyslím vážně. Nanejvýš ty šachy.
Každopádně vyhlašuji konkurz na mého Pátka. Přihlásit se může úplně kdokoliv. Ale připravte se na diskriminaci a protekci při výběru. Nabízím krásný život na krásném ostrově( ještě nevím jaký), slunečné dny prožité ve stínu palem při sběru tropických plodů, deštivé přečkáme v nádherném domku z palmových listů posazeném v korunách stromů, a noci plné obdivování hvězdných nebes a povídání u ohně. A práci, hlad, zimu, drsnou přírodu, nemoci, ponorkovou nemoc, horko, žízeň, vyčerpání,…přátelství, podporu, spolupráci, soudržnost…a mnoho navíc, ale to záleží jen a jen na nás. Možná na tom ostrově vydržíme týden, měsíc, rok, dva, nevím.
Takže, kdo se hlásí?
P.S. Pátek nebude se nazývati Pátkem
V poslední době, asi půl rok odnazpátek, dělám samé šílené, unáhlené a nemožné věci. Pouštím se do míst, která bych jinak nechala ležet ladem. Odvážně vyrážím sama samotinká mezi lidi daleko od domova.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale asi s tím hned tak neseknu. Ono se mi to totiž zatím vždy vyplatilo a dopadlo dobře. A zdůrazňuju to “zatím”.
No, tak to je asi tak vše pro tuto chvíli, to jen abyste věděli.
Jo a kdyby vás zajímalo, proč to má takový nadpis, tak to je proto, že na tyhle písmenka tady nic nezačíná, tak aby jim to nebylo líto. Kdyby jim to totiž bylo líto tak by to bylo líto mně.
Odplouvám na The Banana Boat Songu=) Déééééééo deeeo de…
Včerejší den (myslím tím sobotu) byl takový valašsky květnový. To znamená, že je sice jaro, v televizi se rosničky dušují, že bude krásné počasíčko bez větříčku a pršánků, ale tady chčije a chčije + fučí +zima jak, jak na Valašsku. Nu, ale přemluven byl řidič aby i s autem dostavil se k mým oknům a odvezl nás k přehradě na Horní Bečvě. U nás nepršelo, tam jo. A hodně. Toš, na téhle přehradě prší, ale na další nemusí, což takhle dát si trip na Šanci? Vybavena autoatlasem České republiky na klíně, byla jsem zvolena navigátorem vozu a úspěšně nás dovedla až k sypané hrázi na Šanci. Je to tam vážně pěkné, až na tu zimu… Drahý můj byl unešen scenérií a povznesen tou krásou lesa, jal se objet vodní dílo i druhou cestou (ano tou kde je zákaz vjezdu). U každé skulinky mezi stromy zálibně vzdychal nad pseudo švédským panoramatem, k mé nevoli, obejmutí bral jako rušivý vjem.
V zápalu cestování sjel na cestu ke Grůni se záměrem projetí po hřebenu až na Bílý kříž. Problém malý, na mapě cesta vyznačena byla, ale nějak ji obyvatelé horských stavení opoměli dokončit. Návrat zpátky do Starých Hamrů byl zřejmý, tour de kamenitá louka strmě dolů by asi nesvědčila vcelku novému autu. Nu a když už jednou jsme ve Starých Hamrech, tak by byl hřích (nebo spíš lenost), nevylézt z vyhřátého auta do té šílené zimy a nepodívat se na obrovský pískovcový novogotický kostel a na pomník Maryčky Magdónovic (prosila bych všechny citem o umění a proporce obdařené, aby jen přečetli text a nedívali se na tu zrůdu s rukama jak lopaty a prsy jak víčka od jogurtů).
Jelikož se stmívalo a přehrada byla jaksi všude stejná a všude se velmi podobně odrážely stromy od vodní hladiny, navigátor zavelil k ústupu k Rožnovské brázdě. Slovy ” a nepojedem už na Hutisko?” byl zdárně ukončen tříhodinový výlet do srdce valašského kraje.
Vidle vidlí, ale židle nežidlí.
K tomu došly My dvě už před x lety, když šly domů ze školy a kdoví proč se bavily na téma původ slov. A pak i o plno dalších věcí, ale ty asi nedosáhly takového úspěchu a má paměť je vyhodila do koše. A jelikož právě poslouchám Satisfaction, má mysl se nedokáže soustředit na psaní a tak končím. Jo dnešní svět je těžce úpadkový. Ale momentálně mě to ani moc neštve a rozhodně to nehodlám řešit.
A kdyby vás čistě náhodou zajímalo, jak teda židle fungují/dělají/existují/adenosintrifosfát, tak:
židle židlují.
Já nevím, čím to je, ale v poslední době mám nějakou zálibu v procházkách. Sem se dneska prošla z Valmezu do Rožnova(ano, tentokrát až úplně). A jelikož kromě procházek mám zálibu taky v zmoknutí, vydala jsem se na cestu za deště. A co sem tak na cestě vypozorovala a co se mi přihodilo:
1. nechoďte nikdy po cestě, moc z toho bolí nožičky.
2. je zajímavé projít si cestu, kterou obvykle zvládáte v dopravním prostředku, protože pak to už není jen obyčejná cesta, ale místo ke kterému se něco váže, nějaká vzpomínka, událost…
3. že lidé v autech opět koukali, co sem spadla z višně či co, to je jasné, ale tentokrát k tomu přidali i troubení, mávání a jiné podobné gestikulace. Celkem asi 16 krát…nevim, ale na těch 12-13 km se mi to zdá trochu přehnané.
4. bláto klouže, ne vážně, ono klouže a nejvíc na mých nových botkách, ale nespadla sem ani jednou.
5. příroda je nádherná, když po dešti září svěžestí a ta zeleň, no úchvatná. A všude plno šnečků.
6. a to by stačilo, však jděte se sami projít a uvidíte.
Když se vám zachce a uráčí sázet stromky, činí se to takto:
vezmu motyku či krumpáč, udělám díru do země na příhodném místě asi dvacet cm do hlubky, nejdůležitější je nezapomenout dát do té díry stromek, jelikož by to bylo nehorázné plýtvání a zahazování energie, takže dám do díry stromek, zahážu vykopanou hlínou, pořádně udusám a zadupu(po 300 stromcích si každý umí dupnout i ty nejmírnější povahy), a jdu na další.
Tak a možná vám to v hlavě nejde dohromady, jak já můžu být takový odborník přes stromky…no to víte, já dneska byla celý den v lese na brigádě, odklízeli jsme větviska a sázeli stromky, celkem 800 stromků, já a Baruš 300. Ono se vám to může zdát málo, ale zkuste si to a pak si povíme…
Neměla bych se tím chlubit, protože se moc a moc stydím za to, že podporuju smrkovou monokulturu, ale já za to nemůžu, to lesy V-M se tak rozhodly, však budou toho litovat, kůrovce na ně!
A tak sme svátek práce oslavili prací=)
“Ti, kterým bychom nejraději dali sbohem už dávno, s námi zůstavají neustále, ale ti, které bychom chteli mít po svém boku nastálo, odešli dříve, než jsme si to stihli uvědomit.”
Nevěděla jsem, co napsat. Kamarád mi poslal tohle. Chjo, proč to musí být tak pravdivé.
Bylo nebylo, teda vlastně bylo, ale mělo být zapomenuto. Pojedem. Bylo a stalo se, jednoho dne mi křuplo v bedně a šla jsem si udělat melír. Mělo to být světle hnědé a vzniklo z toho cosi zrzavě žlutého. Zděšena pohledem do sklěněné desky, prchla jsem do první drogérie co byla při cestě pro smývatelnou barvu, abych tak zamaskovala účes a lá “odbarvená cikánská držka”. Tento rituál byl opakován co měsíc, dokud to neodrostlo. Pak OCD byla překryta nánosem trvalé zářivě fialové barvy (oj to byly časy). A žilo se pěkně s fialovou hlavou, neboť fialová vládne světu. Ts, co světu, vesmíru. Vesmír je fialový!
A pak jsem ulovila vigantického pána s anglickými zvyky. Sir si přál ovšem klidnou blond lady se zájmem o lov zvěře, ne rožnovskou My fair lady s tmavými vlasy. Po době více než dlouhé a umlouvání více než otravném, jsem svolila. Ano opět melír. Teda vlastně blond hlava. Ale ne, melír, světlý oříškový. Co mě to bere, blond lebka a do toho nějaká šílená barva. NE! Melír. Tušila jsem, že budu opět jako OCD, ale což, sám temu chtěl. Výsledek? Sestříhaná jak z osmdesátých let (to doroste, klid, KLID), s melírem barvy připomínající průjem po guláši. Ale co, hodím na to nějakou černou trvalku, nebo půjdu postupem času na eště víc blond. Do hola můžu dycinky.
Již není nejvzorcem světa E=m.c2 , tuto roli převzaly vzorce mnohem důležitější a hlavně praktičtější a užitečnější. Je mi ctí, že vám je mohu dnes představit. Všechny mají své vlastní patentovací číslo a vynalezeny byly několikati slovutnými vědci.
vzorec pro výpočet odjezdu vlaku: počet vagonů děleno počtem písmen ve strojvůdcově jméně krát konstanta sedadelnosti (průměrný počet sedadel v jednom vagoně= 88,03) = čas odjezdu vlaku
pozn. tento vzorec bude nejspíše v blízké době poupraven na kvalitnější podobu
vzorec pro míru fandění: decibely krát počet tlesknutí děleno číslo přední hlídky na létavou konstantou(antigravitační konstanta=4,5/0,5m.ringo na -1)
jednotkou je “dort”
vzorec pro vektor konverzace: průměrný počet slov vyslovených na jedno téma krát průměrný počet témat probraných za jednu hodinu minus počet zacyklení témat krát NM (M.číslo či M.konstanta= 3,1415927777777777777777777777777777)
jedná se o modifikaci čísla pí, protože je třeba dodat vektoru kruhovitý tvar, ale je taktéž potřeba zajistit, aby se případný naprosto přímý rozhovor ubíral přímo.
Já vim, že to nemáme říkat, ale mě to tak moc potěšilo, že to musim vykřičet do světa. Ale když už tak aspoň v morseovce, aby si to nemohl nikdo přečíst. Neumíte doufám morseovku? Ne? Super. Tedy co mi Iruš onehdy přeposlala za sms:
-/.-/-/—//–../.–./.-./.-/…-/.-//.—/.//.–./—/…/.-../.-/-./.-//-…/./–..//
.—/../.-./-.-/—/…-/.-//…-/./-../—/–/..//.-/.-.././/.—/…/./–//…/..//.—/../…/-/-.–//
–.././/-…/-.–//-././-./.-/–/../-/.-/.-..///
…./—/.-../-.-/-.–//–/-.–//…-/.-/…//-/.-/-.-/-.–//–/../.-../..-/.—/./–/.///
.–./.-./—/…/../–//-./../-.-/-.././/.-//.–./.-././-..//-./../-.-/-.–/–//
-/..-/-/—//…/–/…//-././–../–/../-./…/…-/.-/-///…-/.-/…//…-///
My dvě ujíždějí na skačkové polské skupině Akurat a tohle je nej písnička. Slova v poho, ale hudba skvost:
Kiedy z serca płyną słowa
Uderzają z wielką mocą
Krążą blisko wśród nas ot tak
Dając chętnym szczere złoto
I dlatego lubię mówić z Tobą
I dlatego lubię mówić z Tobą
Każdy myśli to co myśli
Myśli sobie moja głowa
Może w końcu mi się uda
Wypowiedzieć proste słowa
I dlatego lubię mówić z Tobą
I dlatego lubię mówić z Tobą
Každé všechno má svá pravidla, proto jsem se rozhodla vytvořit nějaká i pro tohle místo. Takže co se zde nesmí:
Tady se nesmí a nemůže brát cokoliv vážně. Ale vážně, protože si uvědomte, kdo to tu píše. My dvě. Vy nás možná neznáte, ale my se známe, takže vám můžeme s bezpečností oznámit, že my nejsme normální. To, co zde můžete číst, to je všechno kec a výmysl. Nevěřte nám ani slovo a radši ani písmeno. Takže ke všemu tady přistupujte s rezervou(pneumatikou, kdybste nerozuměli) a odstupem(nejlépe 40 cm, to je asi tak ideální vzdálenost očí a obrazovky).
A až mě napadnou další zákazy a příkazy, tak je sem dodám.