My Dvě

Tak sem byla v neděli ve Valmezu. A myslela si, že pojedu vlakem. On jel. Ale já nejela v něm. Další jel za hodinu a čtvrt. Sem si řekla, že se projdu na další zastávku (Krhová). Tak sem se tak šourala, jen co noha nohu mine. Ale když sem došla do Krhové furt sem měla dost času. Hmm, jak je to daleko do Hrachovce? Hmm, kdyš půjdu krapet rychleji, tak to stihnu. Došla sem do Hrachovce. Mno, pořád mám fůru času. Hele, jak daleko je to do Zašové? Pravda, do Zašové je to opravdu trochu dálka…ale…když půjdu opravdu rychle…ták..ták… Tak sem šla do Zašové. Na cestě mě minula Rožnovka, jak jela do Valu. Sem si dokráčela do Zašové, počkala ještě asi pět minut, přijel vlak a já dojela domů.

Musím se s vámi o tuto cestu podělit, protože to byl krásný zážitek. Jen tak si jít.Mohla jsem v klidu přemýšlet a srovnat si některé věci. A hlavně mě bavily pohledy lidí v autech. Takové zděšení a zároveň soustrast. Jak mohu jít po svých, když existuje taková vymoženost jako auto. Naprosto nechápali. To je ten dnešní člověk. Nezná již chůze, nezná pochodu, procházky. Jen si vozit tu svou zadní část. No však na to jednou doplatí.

Milá Irenko,

kdy uskutečníme plány své na malbu obrazu psychotického, film naučný o cestování vlakem Valašskem a nejčerstvěji zhippíkování autka spolužačky?

Pravda, nemám čas a ty též nikolvek. Avšak hektická doba a věk osob našich nesmí bránit nám v tvorbě. Až léto počne, pustíme se do díla.

S chutí do toho, půl je hotovo. (teta Kateřina ze Saturnina)

Cítím potřebu umělecky se vybít až vyřádit. Udělat scénu na malířské scéně. Udělat rozruch.

Nuže pojďme a se štětcem v ruce obejděme město rodné. Tenká linie se za námi povine. Toť značení bude, že my žijeme, my jsme tu též.

Nyní tvá část práce začíná. Uklidni mne, či spíše ukliď mne z dosahu všeho a všech. Abych nemohla vyvést něco nevhodného proti vkusu obyvatel.

Toť vše. Ale odpovědi si žádám na otázku mou počáteční. Kdy uskuteční se tvorba naše?

Konečně jsem se zbavila jednoho strašně otravného tvora, který mi dýchal vzduch. Ne, nebojte, je živ a zdráv. Ale daleko předaleko ode mě. Tak trochu soudní příkaz na minimální vzdálenost 100 až 200 metrů. No prostě paráda. Ani nevíte jakou mi to dalo práci.

A teď se můžu soustředit na další povinnosti, co musím splnit a zařídit. A že jich je.

Tak to byla jen taková maličkost, abych se podělila o radost.=)

Člověk si občas něco naplánuje, vybásní, vymyslí… A ono to i vypadá, že by se mohlo dílo podařit. A pak se to všechno zhroutí. Ale člověk je nakonec docela rád, že to tak dopadlo. Vlastně sám to zbořil. Nemělo to cenu.

A když se zbavíte onoho břímě…zázrak. Najednou to, co vypadalo už beznadějně, se zvedne a…ono to třeba vyjde. To po čem už půl roku toužíte, teď vypadá, že se třeba čistě náhodou, sice nejspíš ne, ale třeba..třeba.. Sou to nervy. Asi plané naděje a silná naivita, ale… ten plamének víry, ten hoří sic tence.

A to už nebude “tak nic, no” to bude ANO. Doufám, snad. Já chci. Prosím. Musím. No nemusím, ale…

Držte mi palce i u nohou i u kamaráda. Budu vám za to vděčná, ač to nepomůže, protože nějaké palce..co to je? Nic, blbost.

Bude trvat ještě asi delší chvíli než se dovím výsledek. Pak vám sdělím ortel, jež byl vynesen.

Už to vzdávám. Veškeré snahy jsou marné. Ona nenapíše a nenapíše…

Dobře, je fakt, že tohle všechno píšu jen a jen proto, abych zaplnila mezery ve dnech. Aby na každý den byl jeden, alespoň jeden článek.

Nemyslete si, že je to nějak jednoduché, sednout si k počítači a vyplodit veledílo a pak další a další. Dlouhý a smysluplný obsah se mísí se špetkou vtipu a navrch pár vzdělaných slov.

Tak to si tu pište sami. Já často mám jiné povinnosti a nestíhám. A mnohdy nápady nejdou a nejdou. Vždyť nejsem stroj na vymýšlení nových kreativních a geniálních příběhů, věcí, her a plno dalšího. Nestarám se pouze o sebe a činnost literární.

Vážně už nemůžu dál. Již tak plný program dne, týdne, víkendu se asi v nejbližší době zaplní ještě víc. A co pak?

Zatím tady přišlo nakouknout 212 lidí. To je hodně, alespoň mně se to zdá. A je tu proto i jistá odpovědnost. A já nechci zklamat.

Ale již jednou jsem se zmiňovala, že mi velmi chybí komentáře k našim, mým výplodům.
Jak mohu zhodnotit a přehodnotit svou činnost, když chybí nějaká odezva, kritika,…?

Ne, já už to vážně vzdávám. Jste suší jak žirafa v kvádru. Nic z vás nevypadne. Z Irenky nic nevypadne. Jsem dočista opuštěna…

Jak mocná převaha, jaká síla. Sic v důkladném uspořádání vzorec jest tento 23:9:16. Však poslední se rozmělní mezi předchozí a to poměrem 11:5. A ono větší číslo stále narůstá. I v tomto okamžiku. Dvacet víc válcuje to nic. A přestože zde byla snaha o nárust té čtrnáctky, majitel se chová ignorativně. Jen přihlíží, pokud vůbec to. Ale to nemohu jen já zvládat. Nyní musíte zakročit i vy. Ano, vy.

A jestli jste stále nepochopili oč se jedná… já napsala 34 článků (a není v tom započítán tento) kdežto má předpokládám, snad ne mylně, kolegyně Irena pouhopouhých 14. Já nepíši první otevřený dopis této osobě. Již několikrát jsem ji ústně či právě na těchto stránkách vyzývala, aby změnila svůj laxní postoj. Aby se zapojila do práce, kterou se zde snažím udržet. Vždyť to byl její nápad, vytvořit vlastní stránky…

Tedy prosím tě, Iri, neopouštěj mě v tom, nenechávěj mě samotnou. Přečti si název, jež tyto stránky nesou…Mydvě. To nejsem já. To nejsi ty. To jsme my dvě dohromady. Já a ty. Ty a já.

Nevím, co více říct…

Je to tak obrovské zoufalství nebo šílenost nebo co? Jak se to mohlo stát, že já, taková normální tichá holka, udělala něco tak nepředstavitelného? Co mě k tomu vedlo? Jak mě to vůbec napadlo?

Vždycky jsem si myslela, že můj pud sebezáchovy funguje na stopět procent. Ale momentálně asi ani na jedno. Po době totální apatie vůči všemu a všem se stalo tohle. A přestože se pomalu začínám probouzet z omráčení, pokračuju v tom a dále to rozvíjím. Jakoby neexistovala ani ta záchraná brzda. V ruce držím jen to ucho, ale napojení do řídící kabiny je fuč. Prostě se řítím do zkázy a nemohu tomu zabránit. A vy tomu taky nezabráníte, protože vůbec netušíte a nemůžete tušit o čem to tady vůbec vykládám.

A to je dobře, protože zrovna ty (Iri) bys mě roztrhala na kusy, kdybys to věděla, co vím já. Prosím neptej se mě na to. Až bude ten správný okamžik, vše se dovíš. Ono to možná vůbec nebude tak, jak myslím.

No ale řekněte, je to zoufalství nebo ta šílenost?…nebo oboje.

Dámy a pánové, vítejte na dnešním vědeckém symposiu. Jako každoročně i letos se věhlasní vědátoři ze všech kontinentů pokusí objasnit jeden z problémů, které tíží lidstvo od nepaměti. Přidělává vrásky a vytváří rozkoly v mnoha rodinách a společnostech. Tedy nyní tomu bude konec, již nikdy nebude pochyb, a to konkrétně co se týče flavoru. Prosím, aby předstoupil profesor docent JUDr. RNDr. Ing. PhDr. Jindřich Rýžák Csc. a přednesl nám výsledky své studie.
Jistě jste sami již mnohdy přemýšleli, jak je to s flavorem doopravdy. Nuže nevěřte těm mnoha amaterským pokusům o vysvětlení flavoru, které čas od času vyplují na stránkách nejmenovaných deních plátků. Vězte, že jsem po mnohaměsíčním zkoumání, pozorování a ověřování teorií, došel k závěru. Slyšte.

Flavor jest nádoba lavorovitá z materiálu převážně plastického. Tvarem se blíží písmenu F. Využití má mnohé, především praktické a v podstatě obdobné jako obyčejný lavor. Avšak po zasazení flavoru do kypré, jemně písčité půdy a častém zalévání vodou z kohoutku již po několika dnech můžeme pozorovat drobné výhonky. Z flavoru za pět let vyroste strom asi čtyři až šest metrů vysoký a rozložitou korunou a velmi kvalitním dřevem. Tuto rostlinu nazval jsem flavorovníkem (falvorium flavorti). Ovšem z flavorovníku není pro lidi užitečné pouze dřevo. Strom vykvete v březnu a počátkem června jsou jeho plody zralé. Ano flavorátka, tedy ony plody, mají jemně nafialovělou barvu a tvar silně nepravidelný. Pod tvrdou slupkou se skrývá lahodná šťavnatá dužina zeleného odstínu. Flavorátka jsou vhodné pro luxusní restaurace. Nejlépe chutnají nakrájené na plátky a károvým vzorem prořízlé. Tato úprava je známá jako flavorky, velmi chutné a osvěžující jednohubky, ale i hlavní chod. Pokud jsme však trpěliví, můžeme flavorátko uložit do flavoru a zakrýt listy flavorovníku, jež jsou dlouhé deset centimetrů a mají strukturu měkké pěny. Z flavorátka se vyklube malý pestře zbarvený ptáček flavořík (flavorius flavy flavori). Ten potěší svým zpěvem, ale naučí se i mluvit a to již po několika dnech.

Toto jsou mé dosavadní výsledky. Hodlám však pokračovat ve výzkumu tohoto vskutku neobvyklého objektu. Doufám, že vám budu schopen oznámit další pokrok v bádání v co nejbližší době. Na závěr se mne můžete zeptat, na co chcete, případně i poskytnout námět, na kterou oblast se mám zaměřit…jinak je to ode mne vše a děkuji za pozornost.

Ty lenochu líná. Já tady makám a dřu a ty si zatím válíš šunky někde nevim kde. Co si o sobě myslíš, že já budu zachraňovat náplň těchto stran? Uspokojovat potřeby našich rádoby čtenářů? A ty budeš jen sklízet mou úrodu? Tak to prr. Žádné takové. Okamžitě sem naklušeš a napíšeš alespoň pět článků, protože mě už nic nenapadá a ještě zbývá plno prázdných dnů. Tak a teď sem ti to řekla.

Jak bych k tomu přišla? Kdyby to bylo bylo placené tak neřeknu, ale takhle si trhni. A žádné výmluvy, že se musíš věnovat sýrovi. To na mě neplatí. Jak by k tomu přišli již zmiňovaní čtenáři? Vždyť ty bys je nechala ve spárech mé pošahané fantazie a tvořivosti. Právě mě napadá, že neporeferovala jsem ještě o flavoru. To musí napravit. Ale první ti musim pořádně vynadat. Dobře, pár dnů vám nešel net, ale to už je dávno pryč. Teď již není důvod proč nesdílet své myšlení. Při nejbližší příležitosti, nejlépe ihned, sedneš a popíšeš minimálně papír o rozměru A1. A nediskutuj se mnou jestli jo nebo ne. Víš, že já mám vždycky pravdu. Tak a teď sem ti to řekla. A máš to. Cháchá. Metro, konec, end, hůhů.

Jej, to je nějaké dlouhé. To sem vůbec neplánovala. První čtyřverší mě napadlo už před lety a teď sem akorát chtěla přidat něco k tomu, aby to nebylo tak prázdné. No vidíte, jak se to zvrtlo a zvrhlo. No snad mi to prominete a nezlynčujete mě za tvorbu mou pochybnou až potkáte mě zítra na ulici. Aj zas do inverze přecházím a nezřetelná mluva jest. Tedy končím mé jej a teč.

pozn. teč je jako tečka ale řidce, jak by napsáno bylo v křížovce=)

p.s. psáno toto jest ve stejný den jako báseň, však z důvodu plnícího datum jest falšováno, jak vysvětleno je kdesi níže

Oblaka se vás dotýkají,

studí kapky deště,

slunce paprsky hřejí,

co víc chcete ještě.

Jak běží dny,

shůry shlížíte,

čas je prázdný,

stále tu stojíte.

Nic však jste, jen prach,

a v prach se změníte,

skončíte v tmách,

naprosto zmizíte.

Já obdivně začala,

však co znamenáte(?),

jak žížala,

v hlíně se hrabáte.

Nemáte moc, sílu ani,

ON je víc,

já neřeknu vám, páni,

mně líbíte se sic.

To je dobře jen,

tak být má to,

krásný den,

udělán proto.

My kochati se můžeme,

vaší nádherou,

a končím snahy mé,

stát se poetou.

“Tak jaký mám dnes program?” otázal se sekretářky. “V deset hodin se koná porada s vedoucími jednotlivých oddělení, pohoštění je již připraveno. V jednu hodinu máte pracovní oběd se zástupcem konkurence, restaurace hotelu Inglen. Ve čtyři se dostaví vaše matka, tedy se budou podávat tradičně koláčky a čaj. Večer jdete se svou přítelkyní na romantickou večeři, místo vybírá ona.” dokončila výčet a odešla připravit ranní kávu.

My lidi jsme strašně rozporuplné přímo schizofrenní bytosti. Na jednu stranu se snažíme odstranit vše přirozené, lidské, přírodní a normální, co nás obklopuje a činí z nás lidi a poutníky na planetě Zemi. A naopak…

Jídlo. Jelikož bez něj nemůžeme fungovat, udělali jsme tak rafinovanou věc, že to chce až potlesk. Strava pro nás nepředstavuje pouze doplnění paliva a energie na další cestu. My jej povýšili na společenskou událost. Při jídle se setkáváme se známými ale i cizími lidmi, trávíme dlouhý čas na hostinách či jen nad hrníčkem s čajem. Kdysi se návštěvy vítaly chlebem a solí. Moje babička těžce nese, když odmítáme nabízené jídlo. Láska prochází žaludkem, a proto všichni chodí na ony romantické večeře. Mnohé dárky jsou v poživatelném stavu. A tak dále a podobně.

Již dlouhou dobu přemýšlím, jak se to stalo. Jaká kritéria muselo právě jídlo splnit a proč jiné stejně obyčejné a často i nutné věci vypadly, prohrály.

Dnes jsem si na to vzpomněla, protože i babička dala obrovského čokoládového zajíce. A jelikož čokoládu mám moc ráda a jídlo jako takové ostatně taky, mohla být babička šťastná, že mi něco dala.

A to pořádně. Už dlouho sem nebyla tak naštvaná jak teď. Oni si klíďopíďo vysílají mistovství světa a nic mi o tom neřeknou. Přímo to tají. A přitom moc dobře vědí, jak jsem se na to těšila. Ani dospat nemohla. A neustále si říkala, tak kdy už to bude? Hmm, včera jsem zjistila, že už bylo. Nevím ani jak bylo. Cítím se hůř, než pes, kterému vytrhli kost z tlamy.

Dneska jsem u snídaně četla Melvilla, Moby Dicka, a musela si sednout k netu ke slovníku, jinak bych nedala ani odstavec. Ale vůbec to nepomohlo a po dvou stranách letěl Malville do kouta.

Prostě nálada na rekreaci u Čudského jezera. A když k tomu připočtu všechno a všechny, kdo mě v poslední době naštvali, tak myslím, že se nevrátí dřív jak po prázdninách. Ještěže ty jsou.

Již nikdy více nepiš poesii. To řekla profesorka mé spolužačce, která místo slohu napsala báseň.

Já osobně asi taky neznám pravidla, pro psaní tohoto žánru, avšak rovněž mám tolik odvahy či spíše drzosti, že píšu a básním. Sic jen občas, když slepé střevo se mi zanítí by nevidělo výplod můj, ale přeci jen. Tedy rozhodla jsem se potěšit vás přítomností dalšího dílka až skvostu. Však počkati musíte než napadne mě trochu sněhu aj nápadu. Tehdy já sednu a z klávesnice kouřiti se bude, rychlostí nevídanou světla blízkou stvořím onu věc a podělím se s vámi. Tedy jen vyčkejte chvíli. Již připravuji se inverzí…

Kamarád má špatnou náladu, já mám mnoho otázek, kolem je plno děje…

A co vám chci momentálně říct? Často nakousneme nějaký náš problém, ale neřekneme to hlavní. Proč? Protože toužíme, aby ostatní projevili zájem a sami se zeptali a my se mohli vypovídat a tak aby se nám ulevilo.

“Proč” je strašně moc používané slovo. Hlavně proto, že člověk je tvor nesmírně zvědavý a neustále se snaží přijít na nové neobjasněné věci a záležitosti. A taky si klade tuto otázku, aby na ni mohl vzápětí odpovědět. Viz. vědátoři a podobně.

No mně se na mou otázku Proč? odpovědi dostalo, jsem spokojena a mohu se zabývat dalšími zapeklitostmi.