My Dvě

Touto dobou již by vám mělo býti jasné, že problémy jisté mám ve vyjadřování při hovoru s lidmi cizími více i méně.(zkrátka s těmi co ještě neví jaké sem trdlo) Tedy povšimla jsem si určitého proudu řeky, jenž mi podtrhne nohy při té příležitosti rozmlouvavé. Mám témata jichž se snažím držeti, seč mi síly stačí, kdykoli jsem vtažena do té pasti slov (a mnohdy samovolně až dobrovolně přiznávám). A to dokonce pro každou sortu lidí speciální, tak to mám promakané. Pravda, místy se pokouším improvizovat, lehce obměňovat, ale moc to nepřehánim. A pak, aby toho nebylo málo, si připadám jako nesvéprávný blbeček. A tím asi taky jsem. No je to normální? Já mám naprosto panickou hrůzu z toho, když na mě někdo jen promluví. Se už předem děsim, na co zas budu muset odpovídat.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč se nikdy nestane to, po čem toužíte, v tu chvíli, kdy to chcete? Jestli se vám to někdy stalo, tak jste po tom dostatečně netoužili a tudíž se to nepočítá. Ale vážně, už jste o tom někdy přemýšleli? Jak je přitom člověk rozladěný a naštvaný, jak nenávidí celý svět, který se proti němu spiknul. A přitom je vše zcela jednoduché. Musíme být trpěliví, vždyť dostaneme to, co je pro nás v danou chvíli to nejlepší a nejvhodnější. Ale to my neumíme ocenit a docenit. Chceme vše a hned. Ano, ano, jak je dnešní doba netrpělivá a uspěchaná. Vím, neříkám nic nového ani převratného. Přesto je třeba si to uvědomit, ne jen tisíckrát slyšet, trochu se zahloubat do tohoto problému. A do více problémů, slov, faktů, skutečností i neskutečností. Kdo z vás si dokáže sednout do koutku pokoje a tiše přemýšlet o různých věcech, nejen všedního života? A jak často? Hmm?