My Dvě

Čajovna

Po nakupování lístků, oběhání obchodů, multikulturním obědem ve Švédské Ikey (Americké hranolky a kuře s Pařížskou omáčkou), procházce s Bibi (malý yorkšíromut) sme šli do čajovny. Ne do obyčejné čajovny, ale do Dobré čajovny. Šly sme na tramvaj (zase jinudy než sem zvyklá) a jely sme. Cesta takovou tramvají je zážitek sám o sobě, například sem si všimla, že v tramvajích pro invalidy mají v podlaze kanálek. Je to kombinovaná tramvaj. Pro invalidy a pro lidi co neudrží moč.
Přijely sme na místo co vypadá jako všude jinde v Ostravě. Zase nějaký kulturní dům (jen mezi náma, mají jich tam strašně moc a každý vypadá stejně) a Katuš mě zkušeně vedla kamsi za roh. A fakt, byla tam čajovna, teda aspoň vchod. Přišly sme, sedly si a zároveň řekly, že je tam strašná zima. Dlouhovlasý dredař (oh můj bože, tyhle typy vážně miluju) nám donesl kravský zvonec a lístek.
Minuty míjely a Dredník přišel s tím, esli máme vybráno. Neměly. Teprv sem si všimla, že tam je vlastně lístek. Katka zkušeným okem prohlédla nabídku a prohlásila že chce to a to a to a že mám vybrat. Hm. Skvěle. Jediný čeho sem si všímala, byly ty horentní ceny. Ale což, žiju jen jednou, v tý čajce budu taky jenom jednou, tak ať si užiju. Ono vybráno už bylo, ale Dredník nikde, přišel tudíž na řadu zvonec. Kravský zvonec. Žádné jemné romantické cinkání jak je tomu zvykem, ale brutálně hlasité ding dang. Kam se hrabou krávy na vigantickém poli. Nic. … . Nic. Stále nic. Dingggg dangggg. Nic.
“Ano, co to bude?” (je dredatý a úžasný, a má opožděné reflexy). Daly sme si čaj a halvu. Halva suchá, čaj hořký. A zima na nohy. Po pěti minutách halva zmrzlá, čaj studený, nohy zralé na amputaci. A pět metrů od nás otevřené dveře do ještě větší zimy. Katka řekla, že je mám zavřít nebo někomu něco říct. Říkala sem, hodněkrát, na každého “dveře dveře dveře, dveřeee”, jejich chyba, že mě neslyšeli. Matka mi odmala říkala, že je neslušné řvát na veřejnosti, přece tedy nebudu ječet po uplně cizích lidech.
Přišel Pavuk. Dveře byly zavřené, zima stále stejná, čaje taky nezlevnily. V lístku vypadal slibně čaj Čaj Čaj Čaj (nezbláznila sem se), Dredník ho měl doníst a ječet u toho čááááááj čáááááj čááááááááááj. Jenže Dredník neslyšel na kraví zvonec. Vůl. Přestalo mě po chvíli bavit cinkat jen tak pro obsluhu a místo toho sem detailně zkoumala zdegenerovaný zvířata na zvonci. (cing cilililn dong dung cink cink plesk cink). Přímým pohledem na mě koukal Dredník a ukazoval něco jako Topolánkovu jedničku a i na tu dálku bylo vidět že si myslí ” ty malej demente, já vím že máš zvoneček, ale já nejsem slepej, ba ani hluchej). Byla mi zima, čaj nebyl a dálkově mi byl zabaven zvoneček.
Dredník přišel se sklenkou teplýho rádoby kakaa. Přišel sedl a řekl “Čaj. Čaj.”. Podíval se na můj zklamaný pohled a opět měl v očích výraz ” no dobře blbečku, ještě jednou řeknu čaj abys měl radost”. “Čaj, čaj, čaj. Dneska se mi nechce řvát.” Toť vše? Já dám za to 60 kaček a on mi řekne že má blbou náladu? No nic, Dredník je sice pěkný, ale hluchý a bez nálady. Víťa sice nemá dredy, bývá protivný, ale sluch má zatím v pořádku. Takže i nadále mé srdce bude patřit Víťovi a Čajovně u Slunce :)

Irushka

Uložte si tento článek: Jaggni to!

tento příspěvke byl publikován v Středa, 5. Březen 2008, 19:58 a je zařazen v kategorii Irušák Babušák. Ke komentářům na tento příspěvek se můžete zapsat sledováním RSS 2.0 kanálu. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší stránky.