Hlídám děti. Ne svoje, ale sousedovic, protože sousedka jela na pohotovost s jiným dítětem, které ovšem není její. To vlastně není důležité. Prostě hlídám spící dítě. Bylo mi řečeno, že dítě spí. A že můžu jít na net, a použít notebook. A to vše se děje v růžovém pokoji. Naštěstí je celkem tma, nenávidím totiž růžovou barvu.
( to byl jen takový zoufalý výkřik do tmy)
Když dva se rádi mají, překonají se i lehké “názorové neshody.” Teda zatím se daří hluboké propasti mezi mnou a jím zasypávat jílem :)
Tak například, jedna z prvních společných věcí. Společná byla, no dejme tomu asi dvě - tři minuty. Aspoň tedy to má souhrnný název - Zeměpis. Jenže malinkatý zádrhel. Já ráda nějak tak vše týkající se té přírodní sféry, jenže drahého ekonoma zajímá ekonomická situace. Takových to drobností jsou desítky, samé maličkosti, rozkošné detaily, jenže stokrát “nic” umořila osla, a těch nic jsou miliony! Umoří stovky oslů! No ehm, dobře, to bylo trochu mimo mísu, ale snad víte co tím chtěla má unavená, přeučená duše říct.
Nutno podotknout, že náš život není monotóní, všechno má dva pohledy, moji uměleckou a jeho čistě praktickou. Já mu nekecám do jeho logických operací v mozku a on se se mnou nehádá o odstínu barvy. Uf, jinak bych ho asi musela zabít :)
Tak po filosoficky pojatém pseudo úvodu snad by bylo vhodné nakousnout onu příhodu, která dala inspirovala tuto něco výžblebt.
Park (takové to se stromy, chodníčky, potůčkem a šílenými veverkami)
Situace: Neděle, hodinu před odjezdem do Brna, vzájemné zamilované pohledy, atd.
Nu, po levé straně krásné a úžasné zátiší s kořeny porostlými mechem. Dokonale nasvícené, v hlavě mi šrotovalo, z kterého úhlu by byla nejhezčí fotka, jak dlouhá expozice by byla vhodná, čím by se to dalo eventuelně načmárat na kus papíru. Když mozek šrotuje, nohy nemůžou jít. Stojím, kochám se, prohlížím kořen ze všech stran, Víťule se zadrhl s nataženou rukou a s velice tázavým pohledem kouká na mě jak čučím kamsi do leva. Nu což, co má dělat, nechat mě na pokoji a koukat na druhý břeh řeky na projíždějící traktor (tdaktor, tdaktor). Mé blažené srdce přes hlasivky prohlásilo “No není ten mech úžasný? To světlo, ta barva, ten styl.” “Hm, a viděla si ten úchvatný traktor?”
Jak to jen říct, mno, zkrátka. NA ZABITÍ. Ale pravda je, že dokonale vystihl naši názorovou shodu.
Kdyby se protiklady nepřitahovaly, asi bychom těžko spolu byli tak dlouhou dobu. Nezoufejte tedy, když váš protějšek označí okrovou za divnou hnědou a vy za boha nechápete jeho nadšení pro grafy znázorňující pokles akcií.