Čokoládový zajíc.
“Tak jaký mám dnes program?” otázal se sekretářky. “V deset hodin se koná porada s vedoucími jednotlivých oddělení, pohoštění je již připraveno. V jednu hodinu máte pracovní oběd se zástupcem konkurence, restaurace hotelu Inglen. Ve čtyři se dostaví vaše matka, tedy se budou podávat tradičně koláčky a čaj. Večer jdete se svou přítelkyní na romantickou večeři, místo vybírá ona.” dokončila výčet a odešla připravit ranní kávu.
My lidi jsme strašně rozporuplné přímo schizofrenní bytosti. Na jednu stranu se snažíme odstranit vše přirozené, lidské, přírodní a normální, co nás obklopuje a činí z nás lidi a poutníky na planetě Zemi. A naopak…
Jídlo. Jelikož bez něj nemůžeme fungovat, udělali jsme tak rafinovanou věc, že to chce až potlesk. Strava pro nás nepředstavuje pouze doplnění paliva a energie na další cestu. My jej povýšili na společenskou událost. Při jídle se setkáváme se známými ale i cizími lidmi, trávíme dlouhý čas na hostinách či jen nad hrníčkem s čajem. Kdysi se návštěvy vítaly chlebem a solí. Moje babička těžce nese, když odmítáme nabízené jídlo. Láska prochází žaludkem, a proto všichni chodí na ony romantické večeře. Mnohé dárky jsou v poživatelném stavu. A tak dále a podobně.
Již dlouhou dobu přemýšlím, jak se to stalo. Jaká kritéria muselo právě jídlo splnit a proč jiné stejně obyčejné a často i nutné věci vypadly, prohrály.
Dnes jsem si na to vzpomněla, protože i babička dala obrovského čokoládového zajíce. A jelikož čokoládu mám moc ráda a jídlo jako takové ostatně taky, mohla být babička šťastná, že mi něco dala.
Uložte si tento článek:
Jaggni to!