My Dvě

Člověk si občas něco naplánuje, vybásní, vymyslí… A ono to i vypadá, že by se mohlo dílo podařit. A pak se to všechno zhroutí. Ale člověk je nakonec docela rád, že to tak dopadlo. Vlastně sám to zbořil. Nemělo to cenu.

A když se zbavíte onoho břímě…zázrak. Najednou to, co vypadalo už beznadějně, se zvedne a…ono to třeba vyjde. To po čem už půl roku toužíte, teď vypadá, že se třeba čistě náhodou, sice nejspíš ne, ale třeba..třeba.. Sou to nervy. Asi plané naděje a silná naivita, ale… ten plamének víry, ten hoří sic tence.

A to už nebude “tak nic, no” to bude ANO. Doufám, snad. Já chci. Prosím. Musím. No nemusím, ale…

Držte mi palce i u nohou i u kamaráda. Budu vám za to vděčná, ač to nepomůže, protože nějaké palce..co to je? Nic, blbost.

Bude trvat ještě asi delší chvíli než se dovím výsledek. Pak vám sdělím ortel, jež byl vynesen.