Hlídám děti. Ne svoje, ale sousedovic, protože sousedka jela na pohotovost s jiným dítětem, které ovšem není její. To vlastně není důležité. Prostě hlídám spící dítě. Bylo mi řečeno, že dítě spí. A že můžu jít na net, a použít notebook. A to vše se děje v růžovém pokoji. Naštěstí je celkem tma, nenávidím totiž růžovou barvu.
( to byl jen takový zoufalý výkřik do tmy)
Když dva se rádi mají, překonají se i lehké “názorové neshody.” Teda zatím se daří hluboké propasti mezi mnou a jím zasypávat jílem :)
Tak například, jedna z prvních společných věcí. Společná byla, no dejme tomu asi dvě - tři minuty. Aspoň tedy to má souhrnný název - Zeměpis. Jenže malinkatý zádrhel. Já ráda nějak tak vše týkající se té přírodní sféry, jenže drahého ekonoma zajímá ekonomická situace. Takových to drobností jsou desítky, samé maličkosti, rozkošné detaily, jenže stokrát “nic” umořila osla, a těch nic jsou miliony! Umoří stovky oslů! No ehm, dobře, to bylo trochu mimo mísu, ale snad víte co tím chtěla má unavená, přeučená duše říct.
Nutno podotknout, že náš život není monotóní, všechno má dva pohledy, moji uměleckou a jeho čistě praktickou. Já mu nekecám do jeho logických operací v mozku a on se se mnou nehádá o odstínu barvy. Uf, jinak bych ho asi musela zabít :)
Tak po filosoficky pojatém pseudo úvodu snad by bylo vhodné nakousnout onu příhodu, která dala inspirovala tuto něco výžblebt.
Park (takové to se stromy, chodníčky, potůčkem a šílenými veverkami)
Situace: Neděle, hodinu před odjezdem do Brna, vzájemné zamilované pohledy, atd.
Nu, po levé straně krásné a úžasné zátiší s kořeny porostlými mechem. Dokonale nasvícené, v hlavě mi šrotovalo, z kterého úhlu by byla nejhezčí fotka, jak dlouhá expozice by byla vhodná, čím by se to dalo eventuelně načmárat na kus papíru. Když mozek šrotuje, nohy nemůžou jít. Stojím, kochám se, prohlížím kořen ze všech stran, Víťule se zadrhl s nataženou rukou a s velice tázavým pohledem kouká na mě jak čučím kamsi do leva. Nu což, co má dělat, nechat mě na pokoji a koukat na druhý břeh řeky na projíždějící traktor (tdaktor, tdaktor). Mé blažené srdce přes hlasivky prohlásilo “No není ten mech úžasný? To světlo, ta barva, ten styl.” “Hm, a viděla si ten úchvatný traktor?”
Jak to jen říct, mno, zkrátka. NA ZABITÍ. Ale pravda je, že dokonale vystihl naši názorovou shodu.
Kdyby se protiklady nepřitahovaly, asi bychom těžko spolu byli tak dlouhou dobu. Nezoufejte tedy, když váš protějšek označí okrovou za divnou hnědou a vy za boha nechápete jeho nadšení pro grafy znázorňující pokles akcií.
Jistě každý zná pohádku a Jiříkovi a Zlatovlásce. Použije tam kouzelnou živou vodu a tadá je vše OK a může být svatba.
No tak já zjistila, co to ta živá voda ve skutečnosti je.
Jak jezdíme na různé chaty, tak většinou se voda bere ze studny a ne vždy je to studna ideální. Jednou tam plaval mlok, teda on se spíš vznášel, jindy had, taky už v rozkladu. A to nemluvím o tunách hmyzu, brouků, pavouků a já nevím čeho všeho.
A to je ta živá voda. Voda, ve které je živo. Voda, u které nikdy nevíte, kdy se zvedne z kýble a odejde. A protože obsahuje, díky tolika organismům, mnoho biologického produktu, má ozdravné účinky.
Tedy chcete-li být zdraví, pijte živou vodu!
Znáte to, jak v amerických seriálech, když má někdo narozeniny, tak mu někdo jiný vyskočí z krabice jako překvapení? No tak to mě inspirovalo pro jeden z mých mnoha snů. =)
Chci si pořídit velkou krabici, kterou potáhnu červeným balíčákem a zavážu ji žlutou obrovskou stuhou. A pak ji vezmu na nějakou rušnou ulici (třeba v New Yorku, Londýnu, nebo tak podobně). Vlezu si do ní a budu na okolojdoucí vyskakovat a “Surprise! Surprise!”. A Iruška půjde se mnou a bude fotit jak se budou tvářit.
Problém je, že nikde nemůžu tu krabici sehnat. A pak taky jaksi nemám prachy na jízdenku do toho velkého města. Ale jednou se mi to třeba povede.
Kdo neznáte báseň od K. Plíhala, tak si ji honem najděte a přečtěte. Bude se vám líbit. Je celkem ze života.
Já mám taky jámu, ve které sedím. A to pravidelně. Je prostorná, kopala jsem ji celý dosavadní život. Občas narazím na nějaký ten kabel…nehnutě se pozorujeme, trochu se pokopem. A zase se rozejdem (tzn. že já vylezu z jámy). Po nějaké době se do ní opět vrátím a zas šmátrám, kde bych našla další. Parťák pije pivo a bez zájmu nás pozoruje. Ani ty pampelišky už nejsou co bývaly. A oslů miliony postávají na zahradě.
Takový normální den, je jaro, jinak zima, zas sněží. Žízeň nemám. Brouk se schoval, těším se až vyleze nebo ne?…
Když mi Iruš navrhla virtuální deníček na místo papíru, řekla sem si proč ne. Budem si tu psát naše hovadinky, nikdo o nás nebude vědět, takže se nám nikdo nebude moct smát. Samosebou až na pár vyvolených, kterým Irenka sdělí adresu. Ale to se dá přežít.
A teď se nestačim divit, kolik už sem vlezlo zvědavců. Vždyť to nemůžou stíhat (ti vyvolení), jít tu tolikrát. No tak by mě zajímalo, kdo to tady chodí? A jak dlouho trvá léčba ze šoku z tohoto místa? Existuje nějaké specializované pracoviště? Nebo si moc fandim a naše stránky způsobují pouze silnou nevolnost?
Tak tohle všechno bych chtěla vědět, ale nemám jak. Proto vás prosím, plňte komentáře svými komentáři. Vy jste si asi ještě neuvědomili tu obrovskou možnost, jakou máte. Může ovlivnit celé tyto Mydvě. Ty komentáře, to je speaker corner jako v Hyde parku. Tam si můžete říkat, co chcete. Opravdová svoboda slova. Nuže, pojďte a využijte této exkluzivní příležitosti. Jen do 30.2.2009.
FIRE exclamation mark
FIRE exclamation mark
HELP ME
IT Crowd=)
Moss je nej a chudákovi mu furt berou hrnky.
Jeden muž vylezl na mrakodrap a skočil. Neumřel však na pád, ale na zástavu srdce. Pročpak asi? On si totiž myslel, že zůstal na světě sám. V okolí se čirou náhodou nikdo nevyskytoval nebo co, prostě paranoia. Jenže když tak padal dolů, z otevřeného okna uslyšel zazvonit telefon. Uvědomil si, že na světě není sám a dostal infarkt…nevěřte tomu, to je jen smyšlený příběh, teda aspoň doufám. Ale tak sem si na to vzpomněla, protože sem na icq a čekám na kamaráda a on tu není. A dlouho už nebyl. Bojim se, že umřel…ne neumřel. Bojim se, že tu nebude, nebude nikdy více. Asi sem trochu paranoidní jako ten chlápek. Hmm, ale co dělat, že? Je to takové prázdno…
Jdete si klidně po chodníku, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, nádherný den, ale kdoví proč lidi, všichni lidi, přecházejí na druhou stranu ulice. Nastoupíte do autobusu, na dalších stanicích postupně přibývá cestujících, všude jsou už místa obsazená tak se začíná stát. Ale vždyť u vás je místo vedle volné, proč si nesednou. Vystoupíte a hned uvidíte skupinku svých známých a spolužáků. Jdete k nim a přidáte se ke kroužku. Naráz ztichnou. Ne nápadně, ale přesto trochu nepřirozeně rychle. Uvědomí si to a opět se pokusí zapříst hovor. A takové a podobné věci a situace vás provázejí po celý čas. Proč se vám všichni vyhýbají? Co jste udělali? Celý vesmír jako by se odklonil jen aby nemusel být tak blízko vás.
No tohle je celé jedna velká blbost, ale já si tak stejně někdy připadám…
Všude a neustále a ze všech stran hrne se na nás globální oteplování. Sic je některými lidmi označováno za mýtus, global warming is real. My dvě věří Al Gorovi.
Jak populární téma. Propírané snad ve všech kruzích. Proto jsem se o něm musela zmínit i tady, jak jinak. Ale kdo skutečně dělá něco pro to, abychom zabránili tomu, že lidstvo spáchá hromadnou sebevraždu? Popravdě nikdo. Jen kecy a řečičky. A skutek utek. A kdyby jen globální oteplování, celá příroda je neustále likvidována a zabíjena.
Ve skutečnosti jsem velmi pesimistická, co se týče rady, co s tím. Podle mě by nyní pomohlo už jen totální zničení všeho, co jen vzdáleně připomíná civilizaci. Nebo několikastoletá dovolená lidstva na jiné planetě, kde by se konaly denní semináře o chování v přírodě a k přírodě.
Ovšem to je jen fantazie. Realita je taková, že mé děti a vnuci…chudáci. Teď nevím, mám-li je vůbec mít.
Ty jeden. No musím uznat, že máš výborné pozorovací schopnosti. Pravda, jsi-li pravidelným návštěvníkem těchto stran deníkových, není problém všimnout si toho jevu. Iluzi vytvářím a matu, přiznávám. Však ne bez ohledu. To, aby kolegyně má radost měla. Vždyť chudák týden churavěla. Nešťastna z prázdných míst, kazily naši pověst. Tedy já chopila se kláves a falšovala datum. Ne jednou. Víc, asi devět jich je a bude. Zde končí přiznání mé, zatkni mne. Máš-li to srdce. Ne? Pak děkuji. A odcházím pokračovat v dílu.
Nyní poskytnouti hodlám vám stručný přehled vozového parku Českých drah a malou ukázku a radu, jak který typ rozeznat.
vlak koleják…tdmtdm…tdmtdm…tdmtdm…tdmtdm…
rožnovka…t…d…m…t…d…m……t…d…m…t…d…m……t…d…m…t…d…m……t…d…m…t…d…m…
rychlík, IC, EC…tdmtdm..tdmtdm..tdmtdm..tdmtdm
pendolino…tdmtdmtdmtdm…křach…tdmtdmtdmtmd…
Přejeme příjemnou cestu a zpoždění menší než hodina. Vaše ČD=)
Jelikož náležíme k společenské spodině, v důsledku celkem pravidelné návštěvy budovy v žlutém a na kopci, jednou z oblastí našeho nechtěného zájmu stala se i ekonomie. A přestože po většinu času neposlouchám, co se nám pan vyučující snaží sdělit, tyto slova mě zaujala, přímo vytrhla ze spánku. Natisknutím peněz se nezvýší bohatství. Nevím jak vy, ale když se řekne boháč či bohatství nebo spíš peníze, představím si strýčka Skrblíka jak hupsá do svých dolarů v obrovském trezoru a plave v nich.=)
I pirátský poklad jsou truhlice plné zlata, šperků a mincí, plné po okraj a když se truhla otevře, pár se jich lehce sveze na zem a zacinká a pak je oni nabírají do hrstí a vyhazují a vyhazují. (To sem nikdy nechápala proč, kdo to pak bude sbírat?, ale to je asi nenapadlo.)
Hned od prvního okamžiku, kdy se zavedly na světě peníze, lidé toužili jich vlastnit hromady a hromady. Celkem přirozené, ale naprosto nicotné. Což se ovšem můžeme dočíst ve všelijakých románech a slyšet od mnoha mravouků(?), že.
Avšak já si vždy říkala, proč státy nenechají natisknout více peněz, aby se všichni mohli mít dobře. Jak naivní. No, a teď už vím jak to je. Ale nejsem zklamaná, protože jsem si mohla uvědomit novou věc. Bohatství nezáleží na penězích či jejich množství, záleží na lidech. Co oni budou považovat a mít za bohatství, co jim bude vzácné a drahé, co je naplní štěstím a uspokojí potřeby. Ovšem je tu i druhá strana Měsíce. Jaké věci, jaké bohatství si lidé zvolí? A ještě lépe jaké si už zvolili a proč?
Neříkám, že nemám ráda peníze, ono je to krásné mít je a mít jich hodně, ale přesto k nim musím mít odpor už jen z principu. To jinak nejde. Takže je to takové zadostiučinění tomu materialistickému světu, že peníze prostě nejsou vše. A hlavně si vemte jejich tranlivost, stálost…nejenže se neustále mění měny, ale papír je velice snadno zničitelný a kov podléhá korozi. Prostě peníze ne a ne a nejsou věčné ani zdaleka. Proč se pak za nima dennodenně pachtíme a ztrácíme čas, který by se dal využít mnohem smysluplněji?
Toliko úkolů je mi dáno
k myšlení velikému
a skutků budoucích.
Jen dnešní ráno
příchodu domů mému
přidalo pár matoucích.
Jak mohu vykonati
důvěry nezklamat
těžkých to věcí.
Jaké? Povím ti.
Na akce programát
a karneval zvířecí.
Tábory dva a chat víc
několik scének
výlet snad též.
Doufám, že jinak nic.
Toť můj v botě kamének
a žádná lež.
Abyste rozuměli, jsem vedoucí Royal Rangers(to vám taky třeba někdy povím co to je) a musím vymyslet plno věcí na akce a tak podobně a absolutně nestíhám. no a to je asi tak všechno pro tuto chvíli.
Čajovna
Po nakupování lístků, oběhání obchodů, multikulturním obědem ve Švédské Ikey (Americké hranolky a kuře s Pařížskou omáčkou), procházce s Bibi (malý yorkšíromut) sme šli do čajovny. Ne do obyčejné čajovny, ale do Dobré čajovny. Šly sme na tramvaj (zase jinudy než sem zvyklá) a jely sme. Cesta takovou tramvají je zážitek sám o sobě, například sem si všimla, že v tramvajích pro invalidy mají v podlaze kanálek. Je to kombinovaná tramvaj. Pro invalidy a pro lidi co neudrží moč.
Přijely sme na místo co vypadá jako všude jinde v Ostravě. Zase nějaký kulturní dům (jen mezi náma, mají jich tam strašně moc a každý vypadá stejně) a Katuš mě zkušeně vedla kamsi za roh. A fakt, byla tam čajovna, teda aspoň vchod. Přišly sme, sedly si a zároveň řekly, že je tam strašná zima. Dlouhovlasý dredař (oh můj bože, tyhle typy vážně miluju) nám donesl kravský zvonec a lístek.
Minuty míjely a Dredník přišel s tím, esli máme vybráno. Neměly. Teprv sem si všimla, že tam je vlastně lístek. Katka zkušeným okem prohlédla nabídku a prohlásila že chce to a to a to a že mám vybrat. Hm. Skvěle. Jediný čeho sem si všímala, byly ty horentní ceny. Ale což, žiju jen jednou, v tý čajce budu taky jenom jednou, tak ať si užiju. Ono vybráno už bylo, ale Dredník nikde, přišel tudíž na řadu zvonec. Kravský zvonec. Žádné jemné romantické cinkání jak je tomu zvykem, ale brutálně hlasité ding dang. Kam se hrabou krávy na vigantickém poli. Nic. … . Nic. Stále nic. Dingggg dangggg. Nic.
“Ano, co to bude?” (je dredatý a úžasný, a má opožděné reflexy). Daly sme si čaj a halvu. Halva suchá, čaj hořký. A zima na nohy. Po pěti minutách halva zmrzlá, čaj studený, nohy zralé na amputaci. A pět metrů od nás otevřené dveře do ještě větší zimy. Katka řekla, že je mám zavřít nebo někomu něco říct. Říkala sem, hodněkrát, na každého “dveře dveře dveře, dveřeee”, jejich chyba, že mě neslyšeli. Matka mi odmala říkala, že je neslušné řvát na veřejnosti, přece tedy nebudu ječet po uplně cizích lidech.
Přišel Pavuk. Dveře byly zavřené, zima stále stejná, čaje taky nezlevnily. V lístku vypadal slibně čaj Čaj Čaj Čaj (nezbláznila sem se), Dredník ho měl doníst a ječet u toho čááááááj čáááááj čááááááááááj. Jenže Dredník neslyšel na kraví zvonec. Vůl. Přestalo mě po chvíli bavit cinkat jen tak pro obsluhu a místo toho sem detailně zkoumala zdegenerovaný zvířata na zvonci. (cing cilililn dong dung cink cink plesk cink). Přímým pohledem na mě koukal Dredník a ukazoval něco jako Topolánkovu jedničku a i na tu dálku bylo vidět že si myslí ” ty malej demente, já vím že máš zvoneček, ale já nejsem slepej, ba ani hluchej). Byla mi zima, čaj nebyl a dálkově mi byl zabaven zvoneček.
Dredník přišel se sklenkou teplýho rádoby kakaa. Přišel sedl a řekl “Čaj. Čaj.”. Podíval se na můj zklamaný pohled a opět měl v očích výraz ” no dobře blbečku, ještě jednou řeknu čaj abys měl radost”. “Čaj, čaj, čaj. Dneska se mi nechce řvát.” Toť vše? Já dám za to 60 kaček a on mi řekne že má blbou náladu? No nic, Dredník je sice pěkný, ale hluchý a bez nálady. Víťa sice nemá dredy, bývá protivný, ale sluch má zatím v pořádku. Takže i nadále mé srdce bude patřit Víťovi a Čajovně u Slunce :)
Irushka