My Dvě

Jak Katuš kupovala tramvajenky

Přijela sem do Ostravy. Se slepou vírou v televizní relaci o počasí, vybavena jen dvěma svetry vystoupila sem z autobusu. KOSA. Pravá ostravská šedo hnusně odporně studená zima. “Pip pip” textovka od Káti, že prej přide. Přišla, v zimní bundě a uplně někudy jinudy než sem myslela. Mrzla sem tam celých 10 minut, v zimní bundě není co řešit, ve dvou svetrech ano. Prý pojedem někam do centra do nějakého obchodu. Vlastně nepojedem, ale koupime lístky. Vytáhla sem drobáky (to jest 10-ti koruny) a cpala sem je s neochotou do otřískaného automatu. Chrastilo to, ale vyjely tři jízdenky. Katuš mezitím honila po kapsách drobáky, a o notnou chvíli později (ve dvou svetrech po notné chvíli) držela hrst korunek a cpala je sebevědomě do automatu. Chrastilo to (takže to asi funguje) jenže ono to chrastilo i dole. A sypalo to mince. Katka s výrazem protřelého ostraváka s vervou škábala s mincema o automat (proto vypadal tak “provozuschopně”) a házela je znovu do stroje. Stornovala se objednávka. Katka vyšilovala. Naštěstí oškráblé mince nebylo potřeba znovu oškrabovat a o půl minuty později byly ve vlastnictví další tři tramvajenky.
Jelikož se toto něco stať týká tramvajenek, jeden dodatek na konec. Za tu dobu co sem tam byla, vytahovala Katka náhodně lístky z kapes, ale nikdy ty, které chtěla. Všechny platné a v různém množství. Nutno říct, že ty zakoupené v počátku mé návštěvy, byly použité jen mnou. Katka je nenašla, zatím.

Irushka

Touto dobou již by vám mělo býti jasné, že problémy jisté mám ve vyjadřování při hovoru s lidmi cizími více i méně.(zkrátka s těmi co ještě neví jaké sem trdlo) Tedy povšimla jsem si určitého proudu řeky, jenž mi podtrhne nohy při té příležitosti rozmlouvavé. Mám témata jichž se snažím držeti, seč mi síly stačí, kdykoli jsem vtažena do té pasti slov (a mnohdy samovolně až dobrovolně přiznávám). A to dokonce pro každou sortu lidí speciální, tak to mám promakané. Pravda, místy se pokouším improvizovat, lehce obměňovat, ale moc to nepřehánim. A pak, aby toho nebylo málo, si připadám jako nesvéprávný blbeček. A tím asi taky jsem. No je to normální? Já mám naprosto panickou hrůzu z toho, když na mě někdo jen promluví. Se už předem děsim, na co zas budu muset odpovídat.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč se nikdy nestane to, po čem toužíte, v tu chvíli, kdy to chcete? Jestli se vám to někdy stalo, tak jste po tom dostatečně netoužili a tudíž se to nepočítá. Ale vážně, už jste o tom někdy přemýšleli? Jak je přitom člověk rozladěný a naštvaný, jak nenávidí celý svět, který se proti němu spiknul. A přitom je vše zcela jednoduché. Musíme být trpěliví, vždyť dostaneme to, co je pro nás v danou chvíli to nejlepší a nejvhodnější. Ale to my neumíme ocenit a docenit. Chceme vše a hned. Ano, ano, jak je dnešní doba netrpělivá a uspěchaná. Vím, neříkám nic nového ani převratného. Přesto je třeba si to uvědomit, ne jen tisíckrát slyšet, trochu se zahloubat do tohoto problému. A do více problémů, slov, faktů, skutečností i neskutečností. Kdo z vás si dokáže sednout do koutku pokoje a tiše přemýšlet o různých věcech, nejen všedního života? A jak často? Hmm?

A to není pravda, že všichni ví, že sem to já. To neví nikdo a nikdo se to taky nikdy nedoví. A basta. A mou dušinku zraňují furt a někdy i pořád, tak jaképak copak. A jestli mi řekneš, že sem naivka…tak…ták..táák…(a teď by tu měl vletět Chorche…teda aspoň ve scénáři to tak píšou…)

pozn. já vim, že se to píše Jorge, ale oni to tak maj ve scénáři oficielně.

Já jako tvor od přirozenosti plachý a před lidmi velmi stydlivý, no to vám budu třeba taky jednou vyprávět, mám potřebu si toto kompenzovat. Mám panickou hrůzu z veřejných hlasitých promluv, kdy řečníkem mám býti já. A proto a tudíž kdykoliv mám příležitost k tvorbě písemné, své slova směřuji k davům ač pomyslným. Hlásám své názory, myšlenky a nevím co ještě a cítím se jako antický rétorik, který promlouvá k davům ze svého pultíku v prostřed náměstí…no dobře takhle se necítím ale to je jedno. Vpodstatě se snažím říci, že…ne teď sem na to přišla, to je úplně normální vyšinutí všech písálků i renomovaných autorů. Oni již předem pyšně předpokládají uveřejnění a posléze úspěch u tísíců čtenářů, a proto svá slova směřují k nim k těm tisícům. Ojojoj a já jsem propadla do této pýchy s nimi. Nyní proto omluvte mne, jdu zpytovati své svědomí…ne nejdu už nevim co psát a proto jdu, vždyť co pomůže pouhé zpytování…

Dnešní den je pády pohlcen, neb před hodnou chvíli rozmlouvala jsem s matkou mou o události dávno minulé, však pro můj život významné. Asi rok mi byl, kdy vezla jsem se v kočáře malinkém a spáti již měla jsem uloženo. Však já místo klidného snění, stoupla si náhle a…skočila. Rovnou na dlažbu mou krásnou hlavinkou jen to prý zadunělo a pak žuchlo.=)ňáký mládenec ještě po mně natáh ruku ale nestih. No sem já to ale šikulka, že? A následky žádný…bzg rht vnlflsjfir slint chro žbnt…no jak říkám, následky žádný.

Milá Alenko, možná tě zklamu, ale každý ví kdo to píše. Každý tě zná, a úplně každý může udělat Nelsona. Je jen jeden důvod, proč to zatím neudělali. Nechtějí zranit tvé schizofrení city.

Irushka

Je pondělí. To logicky znamená že včera byla neděle. Taková normální neděle. Ono po úchylném dědečkovi už nemohlo nastat nic tak převratného, aspoň sem si to bláhově myslela. Omyl. Ne však omyl, ale OMYL.
Spadl pod vlak. Přežil to a řekl, že to bylo zábavné. Prdlačky zábavné. Přečíst si od milovaného 4 slova “Spadl jsem pod vlak” to moc zábavné teda není. Ty procesy v hlavě co okamžitě nastaly, to vážně nelze popsat. Ikdyž možná…

1. Okamžik 0
   “e-e” QIP, příchozí zpráva od kontaktu Víťa “Spadl jsem pod vlak”
2. Okamžik 0+0,15 vteřiny
   můj smysl pro černý humor zareagoval:
   “Vy jste paní Navrátilová?”
   “Ano, to jsem já, stalo se něco?”
   “Váš muž spadl pod vlak, budete ho muset identifikovat. Vemte si v práci dva dny volno.”
   “A kde to proběhne?”
   “Na trase Přerov-Cheb.”
3. Okamžik 0+0,30 vteřiny
   Je mrtvý je mrtvý je mrtvý!!!
4. Okamžik 0+1 vteřina
   Kdyby byl mrtvý, tak by nenapsal. Žije.
5. Okamžik 0+1,5 vteřiny
   Panika, panika!! Spadl pod vlak bude z něj mrzák, mohl se zabít, mohl spadnout na hlavu, mohl z něho být debil!
6. Okamžik 0+2 vteřiny
   “e-e” QIP, příchozí zpráva od kontaktu Víťa “Haha, bylo to zábavné, bolí mě noha”
   “blump” QIP, odchozí zpráva pro kontakt Víťa “NO TO NENÍ ZÁBAVNÉ MOHL SES ZABÍT!!!”

Co z toho všeho vyplývá? Tohle se prostě nedělá, nepadá se pod vlak a už vůbec se o tom nevtipkuje. Jasný? Jasný. Nikdo nikdy už nebude padat pod vlak. Kdo potřebuje, ať si to někam napíše.

Irushka

A né a né a né. By ještě někdo mohl zistit, že to já tady plácám ty nesmysly a až by mě potkal na ulici by udělal cháchá jak Nelson ze Simpsonů. Totak.

Je to jasný proč u nás na nákupy chodí taťka a ne mamka. Zatímco on příjde, nakoupí co je potřeba, zaplatí a urychleně opustí onu budovu komerce, mamonu a reklamy, která požírá vše co jí do cesty či pařátů příjde, ona…příjde a dvě hodiny se pohybuje stylem gorily nížinné (Gorilla gorilla gorilla) to jest cikcak naprosto nepředvídatelně. A to se děje i za permanentního pobízení strkání směrem k pokladně. Chjo jak nerada s ní sdílím nákupní košík…a to se mě navíc stokrát zeptá co bych chtěla koupit…pomoc. No naštěstí už je to za mnou a statečně jsem přežila až do této chvíle.

Jak se zdá, druh Uchylus dementus stále nevymřel. Dokonce se rozmnožuje, dneska sem měla tu “čest” poznat pravý nefalšovaný exeplář Uchylus dementus senilitus.
Úchylný dědeček si mě odchytl na nádraží. Já jakožto správná přítelkyně šla sem vyprovodit milého na nádraží s buchtama v pytlíku, a hned za rohem byl ON. Úchyl. Šel se mnou, že prý má společnou cestu. Mno, dědek stará, ale nebudu hned hrubá a nepošlu ho tam kde slunce nevychází. Svolila sem.
Nu, první věc co z něho vypadlo bylo, že prý mě zná (hmmm velmi zajímavé, zvlášť v takovým malým městě), že prý mě sleduje, a že sem mu už třikát utekla. Ok, dobře je senilní tak bleptá. Jenže když se zmínil o mé “prcině” s tím jestli si může šáhnou a v zápětí dodal něco o mém striptýzu u něj doma a o způsobilosti mých noh k roztahování, nemeškala sem poslala ho do země věčné tmy s konečnou platností. Úchyl jedna pošahaná.
V takovém malém klidném městě jsou úchylové. Staří úchylové. Myslím že i trochu slepí a pošahaní, neboť aby po mě někdo dobrovolně vyjížděl musí být tak trochu slepý nebo pošahaný.
Nutno říct, že to vě mě moc nepoznamenalo, on dědula s plísní na tváři nemůže být zas tak nebezpečný.

Irushka

Prvák bez zaváhání odpoví, že to jsou 4.

Druhák se trošku zamyslí, ověří všechny předpoklady a na kalkulačce spočítá, že to jsou čtyři.

Třeťák napíše několikastránkový program v Pascalu nebo Céčku a po několika hodinách práce doje k výsledku čtyři, ovšem s přesností omezenou kapacitou počítače.

Čtvrťák se zamyslí a už sedí u počítače a vymýšlí nový programovací jazyk vhodný právě pro tento druh úlohy. Po probdělé noci strávené usilovnou prací dostane odpověď, že jsou to asi čtyři, ale není si výsledkem zcela jist, protože použitá metoda je pouze aproximativní a přesnější výsledek by si vyžádal mnohem větší úsilí

Pokud tu samou otázku položíte páťákovi před státnicemi,zoufale složí hlava do dlaní a rozpláče se se slovy: “Copak si musím všechny konstanty pamatovat?”

——————————————————————————————

Malá příhoda závěrem

Alenka:
 ”program:facka
   begin;
   readln(facka);”

Irushka:
  “writeln(’au’);
    end;”

——————————————————————————————

(pro rejpaly a podobné šťourající individua)

var:
dim Target as Osoba
set Target = Irushka
sub Lisk()
pocet = Inputbox “kolikrat:
for i = 0 to pocet
fceFacka(Target, Ruka_Prava, 10)
end sub
public function fceFacka(Cil as Osoba, Cim as Zbran, Sila as integer)
dim Time as double
Time = 0
Do while abs(Cil.x-Cim.x) > 0
Cim.x = Cim.x + 1/2 * Sila / Cim.weight * Time
Time = T+1
Loop
end function

Alenko, probůh, co jsi to požila?

S údělem feťáka nikdy ses nezžila.

Apendix jest střevo mé básnické

zanícen radostí z choroby psychické,

s rozborem básničky pomoci nemůže

(avšak k akutní bolesti milerád pomůže).

Tímto veršem končí má stať,

s dílem svým šíleným náhle se ztrať.

Irushka

Já..jak krásné slovíčko. Ale což když používá se často? Ano já jej často používám a ano jsem sebestředný egoista. Naštěstí to o sobě vím a snažím se to krotit. Však jsem v tom nevinně. Když nikdo zájem nejeví, je mou povinností stát se schyzofrenikem a povídat si alespoň sama se sebou a oslovovat se já. Chápu, že když se ocitnu ve společnosti začíná to býti lehce či těžce nevhodné, a proto již končím s touto promluvou neb koná se veřejně.

Milá Irenko,

jak sdělit své mínění mám,

nutnost mě žene k činu,

kráčím a stále jen tam,

kde po chvíli zhynu.

Já, ano já chtěla bych říci,

nemám odvahu k tomu,

však v hlavě rána zvící,

přiblížila mě k zlomu.

Tedy slyšte národové,

slyšte, teď rozhodnu:

držím se diety bodové,

co vidím to zbodnu.

A nyní úkol pro tebe má drahá,

utvoř rozbor básně mé,

čeká tě slavná dráha,

tetky básňokritičné. =)