Ráda bych vám sdělila své dojmy z Osvětimi a Brzezinky…nevím kde a jak začít.
Místa jsou to smutné. Historie temná a krev jako by pokrývala každičký centimetr. Nevíte, jestli se dotknout toho zábradlí…
Přesto i tam svítí slunce a za ostnatými dráty kvetou fialky…Jako by bylo nepatřičné. Vždyť by mělo pršet, vše halit mlha a kolkolem jen udupaná hlína…
Tuny vlasů, bot, kufrů, nádobí,…tisíce zmařených životů.
A na druhou stranu, kromě turistů, prázdno. Události těch míst jsou dávno pryč.
Rychlá prohlídka brání projevit city.
V Birkenau (Brzezince) jen zbytky toho, co tam stálo. Řady baráků jeden za druhým, ostnaté dráty, koleje až na místo…
Tudy kráčely davy odsouzených na smrt ať už vyčerpáním z těžké práce a hladu nebo plynovou komorou. Dnes jen hloučky turistů…
To jsou pouze střípky. Není to příjemný pohled, ale všem, všem doporučuju návštěvu koncentračního tábora.
Čeho je člověk všeho schopen. Vytvořit takovou věc… Ale taky ji přežít. To museli být silní lidé.
Ty tři tečky na závěr každého řádku jsou nezbytné. Ještě dlouho budu přemýšlet o tom “výletě”. Přece je to jiné, jak to vidíme v televizi, a pohled naživo.