My Dvě

Abych vylíčila celý plší příběh. V pátek taťka na včelíně objevil plcha, ještě v zimním spánku (no, probuzený, ale mimo). Proto si řekl, že ho vezme na pár dnů domů, ať se probere a venku ho něco nesežere. Byl v kleci. Pravda, u těch dvířek nahoře byla zlomená šprušlička a křeček tama pravidelně zdrhal, ale plch je taky skoro třikrát tak velký. Asi vám už to začíná být jasné. Plch je opravdu velmi samostatné zvířátko. Sám se vyspí, nažere, napije, vyčůrá, proběhne, prošplhá…a otevře si i dveře. No, spíše sám se prodere mezerou a přitom se mu podaří lehce nadzdvihnout i ony dvířka. A je fuč. Probudil mě uprostřed noci. Celý pokojík byl poběhaný a všelijaké věci byly v nižších polohách než obvykle. A plch za skříní. Dvě hodiny sem se ho pooušela lovit, marně. Sem tam jsem zahlédla ouško, pacičku, ocásek, jednou i čumáček, ale to bylo tak vše. Je tam doteď. Až tohle dopíšu a vyřídím plno věcí du ho lovit. Držte mi palce.

“Řekl jsem to velmi hlasit a jasně,
šel jsem a křikl jsem mu do ucha,
a když jsem zjistil, že dveře jsou zamčené,
strkal jsem do nich a tlačil a kopal a bušil…”

“Na včerejšek darmo vzpomínat,
protože to jsem byla docela jiná.”