Úplně jinak.
Tak tady tohle všechno je úplně jinak, než by mělo být, tedy než sem si myslela, že bude. On totiž náš původní papírový deníček zosobňoval náš normální rozhovor. Jak prosté je místo bavení se psát si to, navíc profesoři vás pokládají za vzorné studenty, kteří si dělají zápisky. Chudák už dávno vzal za své. Ten nejpůvodnější zlikvidovala Iruščina maminka v pračce či něčem podobném. Ten novější Irunda někde ztratila (beztak, jak ji znám). No a ten nejnovější je myslím taky fuč. Pravda ono není o co stát, rozhovory námi vedené patřily do skupiny prazvláštních puberťáckých záchvatů, amoralit, výlevů, nicotných kecíků a pseudohlubokých filozofických debat.
Když mi tedy Iruš oznámila, že si založíme deníček na netu, mou prvotní představou bylo, že si zde budeme povídat něco na způsob chatu či icq. No samozřejmě by to stálo tolik času, že je to nemyslitelné. Jedinou možností by bylo psát si přes icq a pak to sem zkopčit, ale…to není ono.
Takže to tu vypadá, jak to vypadá. Prostě sem obě nezávisle na sobě píšeme, co nás zrovna napadne a postupně to tu plníme. Jen by mě zajímalo, jak dlouho nám to vydrží. Rok? Možná dva.
Uložte si tento článek:
Jaggni to!