My Dvě

začátek týdne: Jana oznámila, že nejede na Procházku růžovým sadem. Když jsem chtěla spojit družstvo s Želém a Terko, zjistila jsem, že oni nakonec taky nejedou.

v půlce týdne: teta od Jany, která s náma měla jít na Krále ledové arény, si zlomila nohu. Naštěstí za sebe našla náhradu v podobě manželovy sestřenky.

na konci týdne: Barušce zakázala maminka Procházku růžový sadem, kvůli počasí a zakazovací náladě.

výsledek: z celého Valmezu, tedy pěti přihlášených, jsem zůstala sama.

No prostě hrůza. Na žaludeční vředy. A nekontrolovatelný tik v levém uchu.

“Ale já bych o tom nic neřekl,
i kdybych spadl z vršku domu!”

“…moc blízko nechoď…
když se rozlítím - rozsekám všechno,
co vidím.”
<trochu mi to připomíná mého drahého>

“DBEJ NA MYSL,
SLOVA PŘÍJDOU SAMA.”

Abych vylíčila celý plší příběh. V pátek taťka na včelíně objevil plcha, ještě v zimním spánku (no, probuzený, ale mimo). Proto si řekl, že ho vezme na pár dnů domů, ať se probere a venku ho něco nesežere. Byl v kleci. Pravda, u těch dvířek nahoře byla zlomená šprušlička a křeček tama pravidelně zdrhal, ale plch je taky skoro třikrát tak velký. Asi vám už to začíná být jasné. Plch je opravdu velmi samostatné zvířátko. Sám se vyspí, nažere, napije, vyčůrá, proběhne, prošplhá…a otevře si i dveře. No, spíše sám se prodere mezerou a přitom se mu podaří lehce nadzdvihnout i ony dvířka. A je fuč. Probudil mě uprostřed noci. Celý pokojík byl poběhaný a všelijaké věci byly v nižších polohách než obvykle. A plch za skříní. Dvě hodiny sem se ho pooušela lovit, marně. Sem tam jsem zahlédla ouško, pacičku, ocásek, jednou i čumáček, ale to bylo tak vše. Je tam doteď. Až tohle dopíšu a vyřídím plno věcí du ho lovit. Držte mi palce.

“Řekl jsem to velmi hlasit a jasně,
šel jsem a křikl jsem mu do ucha,
a když jsem zjistil, že dveře jsou zamčené,
strkal jsem do nich a tlačil a kopal a bušil…”

“Na včerejšek darmo vzpomínat,
protože to jsem byla docela jiná.”

Věc se má tak, že u Hrbatů opět nejde internet.

Teda on jde, ale jakmile se na něco klikne nebo nedej Bože dablklikne, už to letí dolů. Samozřejmě Iruš je z toho na prášky, ikdyž ona je na prášky asi z úplně všeho, podle toho kolik jich bere…

Tak sem zvědavá, kdy jí to konečně pude a ona mi bude moct poslat nějakou tu hudbu, abych se taky trochu kulturně vyžila, že ano.

A on ten nadpis je docela nesprávně. Ono to vlastně není nic překvapivého, už se to stalo součástí dne.

“Tak a teď jsme se navzájem spatřili,” řekl Jednorožec.
“Když ty uvěříš v mne,
já uvěřím v tebe.
Platí?”

“Ransom si uvědomoval, že vstává, blíží se k Nepříteli a vykřikuje anglicky věci, které jsou možná bláhové: “Tak ty si myslíš, že si tohle nechám líbit?” křičel. “Vypadni z mého mozku! Není tvůj, to ti povídám! Vypadni!” A jak křičel, popadl veliký, ostrý, rozeklaný kámen. “Ransome,” skřehotal Nečlověk. “Počkej! Jsme oba v pasti…” jenže Ransom se rozhodl k činu.“

A ještě o jeden malý kousek dál.

“Pak se obrátil k Nečlověku. Neviděl sice takřka nic, co by se dalo nazvat hlavou, ale Ransom si řekl, že raději nebude riskovat. Uchopil tělo za kotníky a dotáhl je až na okraj propasti. Několik vteřin odpočíval a pak je shodil dolů. Na vteřinu uviděl, jak se tělo černá proti moři ohně, a potom už byl konec.“

“Vím jenom, že na mě něco vyrazilo jako čertík z krabičky
a už jsme letěl jako rachejtle!”

Když ty tady chceš přepisovat knihu, tak já taky, abys věděla. A začnu hned teď. Konkrétně malinkou pasáž z knihy Perelandra od C.S.Lewise.

“Nedokázal pochopit, jak se sem mohli dostat. Do rána zbývalo ještě několik hodin a to byla nepříjemná skutečnost. Rozhodl se, že Westonovo tělo neopustí, dokud si je neprohlédne za denního světla, a bude-li zapotřebí, učiní kroky nutné k tomu, aby se ubezpečil, že tělo znovu neobživne.”

“To jí nepoběžíte na pomoc?”
divila se Alenka…
“A nač? A nač?” řekl Král.
“Ona běží úžasně rychle.
To bys spíš Petrochňapa dohonila!”

Pllllllllllch! Já mám plcháááááááá. Já si vždycky přála mít plcha a teď ho mám, sice jen na pár dnů, ale mááám.

Hele, víte vy vůbec, co je to plch? Pokud ne, tak se jděte pět minut stydět do kouta a pak ho honem vygooglujte. Já vám to tady říkat nebudu.

Je krásný, bojavý, úžasný a rozkošný. Ještě nevím, jak se bude jmenovat, takže pokud vás napadá nějaké krásné a vhodné jméno pro plcha, tak to tu napište.

Juhůůů, du za plchákem.

Jako již po všechny naše gymnazijní léta i letos jsme se vydaly zhlédnout veškerá tři vystoupení našeho školního divadla. Proto máme právo uveřejnit objektivní kritiku na toto dílo.

Mám dvě zprávy…jedna dobrá a druhá špatná. Kterou chcete slyšet první? Tu dobrou? Tak já vám řeknu tu špatnou.

Pletli se. Zapomínali celé věty. Záseky se neuvěřitelně natahovaly. Herci to dostatečně neprožívali. A ta Mařka…vypadá jak slepice, jen zrní nahodit. Naklání se dozadu a krk natahuje dopředu a ručičky na břuchu a koulí očima jak jak. Kulisy se fakt nepovedly.

A to by snad bylo tak vše.

Jinak to měli dobré. Ač tragédie, tu a tam se vynořovaly vtipné věty. “Děcka, nechte Mařku Mařků a pojďte si hrát!”, “A já vás neposlouchám.”, “Chceš černý nebo bílý? Nesu ti černý.”, “Že on nechtěl tu jalovicu. A Mařka ho taky nechce.” a další.

Žaneta ze 4.B se skvěle třepala. Holky krásně hrály ty tetky, Sabina správná fůrie. Aneta výborně odsekávala. A Martin, když nezapomněl text, tak taky byl dobrý. I Vávra(Kuba se jmenuje?) se docela vžil do role. A nakonec i ten Filip tam měl světlou chvíli a to, když řval.

Kouřové efekty byly drsné a kašel následující hned za nimi taky. Hudba naživo přesně sedla a oživila celý děj. A kdo by přeci jen usnul, byl probuzen dvěma ranami z pušky. A opravdu všichni nadskočili třicet cáků.

Takže co říci na závěr, prostě super, ačkoliv bez herců, kteří už dávno odmaturovali a odešli, to není ono…

A jak Hambálkovi dali ten soudek natřený na hrnek aj s uchem, to se povedlo. Akorát Kolářka se tam furt motala a dělala chytrou. Jako vždy.

Řekl:”Půjdu svou cestou,
a až najdu horský potůek,
vyšlehnou z něj plameny…”

“Tak se přece jen do zahrady dostanu,
ať se stane co chce!”

“Nedbaly prostých ponaučení,
která jim jejich přátelé vštěpovali; tak například: že se spálíš,
když držíš dlouho v ruce žhavý pohrabáč,
a že ti obyčejně teče krev,
když se hodně hluboko řízneš nožem.”