My Dvě

Mě tak napadlo, mí drazí, že by bylo vhodné sem občas napsat mé oblíbené citace od jednoho pána, který už nežije. Většina těch citací je z mé oblíbené knížky “Alenka v říši divů”, kterou asi valná většina z vás nikdá nečetla. Proto tyto fragmenty by se mohly stát malým donucovacím prostředkem způsobujícím náhlý zájem o přečtení tohoto veledíla. Záměrně to budou kousky dosti zmatené a nedávající smysl, protože při četbě knížky se pak oběví pocit malého dejá vue, a následné lámání hlavy “kde už sem to jenom četl”.

Tak tedy, první úryvek z děl Lewise Carrola
“Moc zkušeností věru nemáš,”
řekla Královna…
“Někdy jsem do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.”

Byl na výstavišti. Ne obyčejném výstavišti, ale výstavišti v Brně kde byla výstava zemědělské techniky. Jásá, vypravuje, rozplývá se. Nad traktorem, kombajnem a dokonce i něčím co má cosi řezat. Mě, jakožto typickou panelákovou holku co vidí pole maximálně z okna tohle nebere. Co ho znám se nad ničím tak nerozplýval, vždy šetří city, ale teď… No posuďte sami.

  Irushka
a jak to dopadlo? ponechas si me, nebo me vymenis za cerveny tdaktor
Víta
aaach jo, no byly tam skvosty u kterych bych to opravdu vážnì zvažoval
Víta
ale nakonec jsme usoudil, že ty budeš lepší, než ten nadhernì naleštìny, obrovsky zeleno-žluty traktor s GPS navigaci a palubním počítačem
Víta
a koženou sedaèkou a joystickem na ovladani jak videohry  

Výborně, degradoval mě na úroveň traktoru. No co víc si může dívka přát. Irushka

Ne jen obyčejná záchranná služba, VAŠE záchranná služba. Zapamatujte si tedy nové číslo:

0118 999 881 999 119 725 3.

Juhů, konečně sem to našla. Teď se to můžem i naučit.=) jj, na blbinky to nás užije, viď Iri.

V pátek nám vyhořelo cosi co je tam dole na chodbě. A ono jak to vyhořelo, tak to nefungovalo. Což znamenalo, že nešlo světlo.
Ale přijel hodný pán s nevrlým výrazem a světlo už jde. Jde i teplá voda a internet. Sem mu ale nestihla poděkovat, tvářil se nevrle a já ho něchtěla otravovat a tak sem čekala až se bude tvářit mile. Ale on mezitím odešel. Ale jde nám světlo a teče teplá voda a Aluška si může oddychnout, protože se jí nenasáčkuju do vany :)

Irushka

Tak jako aby bylo jasno. To vůbec ale vůbec nebylo pěkné od ní. Toto se nedělá před třídou. No dobrá sem tupá a nevím jak se menuje Hálek, teda teď už to vím, ale to nemění nic na tom, že to od ní bylo bekané.
Ano, byla to jeho třídní. Ano, několikrát nás spolu viděla. Ano, chtěla mi poradit. Ale mohla to udělat jinak. Bych chtěla vidět, VÁS všechny jak byste se tvářili a jak by vám tak asi bylo, kdyby vaše češtinářka ve chvíli naprostého stresu se vás s úsměvem na rtech a se zdánlivě dobrým úmyslem nahlas přes celou záhadně pozor dávající třídou zeptala, jak že se to jmenuje váš milý. To vůbec není dobrý pocit, ba až trochu trapný, řekla bych. Ale což už. Můj Hálek to pochopil, zasmál se, obejmul, políbil… to už vědět nemusíte :) Ale důležité je, že si nemyslí že sem blbá. Možná myslí, ale neříká.
Ale za tu otázku má u mě vroubek, češtinářka jedna. Mohla se zeptat jinak. Třebas:”Jak se jmenuje otec kluka, se kterým chodíš?”

Irushka

Toť otázka, jež mě trápí. Tedy netrápí spíš jsem zvědavá. Já totiž napsala něco velmi pěkného morseovkou na lavici. A někdo se to pokoušel rozluštit. Akorát znal pouze píseno “h” a “k” nebo něco takového. Proto se tam teď budu dívat častěji, jak s tím postupujou. A taky to asi přepíšu propiskou, zatím je to jen tužkou a trochu se to maže.

A jestli zjistí, co je tam napsané, možná, že napíšou něco oni…jé, to je napínavé=)

Proč lidi tak nehorázně závidí a nemohou přenést přes srdce, když je někdo chytřejší než oni sami. Chytrý člověk je okamžitě označen za šprta, jsou vytahovány nejrůznější příběhy z jeho života a je pomlouván, ať udělá, co udělá.

Konkrétně teď mluvím o jednom spolužákovi ze semináře. Ví vše, skoro vše. Navíc má velice sebevědomé vystupování a několi tiků (jako ťukání s propiskou). To nesmírně vadí zbytku osazenstva. Jakmile se vzdálí ze třídy, ti blbani a blbanky ho začnou kritizovat.

Ne, aby si z něj vzali příklad, a začali se více zajímat o předmět, který si vybrali ke studiu. Neříkám, že onen spolužák je dokonalý a nemá své chyby, ale kdo taky je, že?

Dnes mě velice zaujalo, jak si jedna blbanka, pečlivě pamatovala nelichotivé události ze spolužákova dětství. Ale pět států jižní Afriky na ni bylo moc.

Irušák mě nařkl, že zde píšu moc pesimisticky. Ale co mám psát, když kolem mě se dějou takové věci. Já mám prostě povinost se o ně podělit.

A nehodlám to lámat přes koleno jak někdo…

p.s. kdo se identifikujete, neberte to jako urážku, vždyť jsem si dala tu práci a vytvořila spešl novotvar, jen pro vás, na zakázku.

U Irušky nejde elektrika. Nemaj sirky. Nejde jim ani teplá voda. Iruška se bojí studené. Proto se jezdí mýt k Sýrovům. Už od pátku.

Já vím, že to není nic vtipného. Ale stejně sem se jí dneska musela smát, když mi to říkala. Vzhledem k tomu, že nejde ani comp, tudíž ani net, to tu můžu napsat. Ona se o tom nedoví. A až se doví, budete to mít dávno přečtené.

Jsem krutá. Avšak dnes mám silnou potřebu udělat: Cháchá…jak Nelson.=)

Pokud jste na to ještě nepřišli, tou básní jsem chtěla předeslat to, že budu dneska na paintballu. A byla jsem.

Že mě odpráskli při nejbližší příležitosti snad ani nemusím říkat. Naštěstí to až zas tak nebolí. Akorát ten týpek, co půjčuje zbraně a helmy, nemá moc rád, když mu někdo střílí do auta…prý tam sou pak hrozné ďury.

Kuliček(barva uvnitř růžová) vždy dostatek se využil při poslední hře, kdy sem pálila ostošest. Stromy vzdálené asi tři metry byly jisté. Růžové od shora až dolů. Naopak soupeři bez šmouhy.

Já chytla celkem čtyři zásahy a z toho mi zbyly tři barevné fleky. Až zjistíme, čím to pouští, máme dát vědět tomu týpkovi. Myslím, že zkusím savo…

Jinak teď se koukám a už mi naskakují modráky. Na noze, na zádech,…

Taktika “schovám se za strom a zamířím” se neosvědčila. To je rada pro všechny začátečníky. Proto jsme chtěly s holkama uskutečnit akci “Kamikaze”. Bohužel ani poslední kolo se nehrálo na nesmrtelnost, takže to padlo. Plán zněl takto: naběhnout doprostřed lesa, postavit se zády k sobě, tím bychom utvořily čtverec, a kosit to jedna radost.

Zárověň bychom se vybily i umělecky, protože naší palbou by byl vytvořen přesný růžový kruh pruh táhnoucí se podél okolního porostu. To by byla krása.

Tedy abych to shrnula. Paintball je super. Sice šílené prachy, ale stojí to za to.

Pif paf barvička.

A náhodou sem náhodou kohosi strefila. Si nemyslete, že sem až zas také nemehlo=)

Přemet, salto, otočka,

sto soupeřů na zemi.

Střelba jen tak od očka,

též kung-fu chvílemi.

Zničím cizí armády,

bez škrábnutí vyváznu.

Spustím tři kanonády,

a v krvi uklouznu.

Zachráním svět,

získám krásnou dívku.

Ódy mi bude pět,

a vyhřezlém střívku.

Po stropě se proběhnu,

hodím pár pum.

Ocel lehce zohnu,

rozmlátím dům.

Jsem akční hrdina,

co ještě dodat.

Kdo řekne, že je to blbina,

toho si můžu podat.

Obyčejná hodina literatury. Profesorka zkouší.

“Tak, Ireno, pojď…” Irušák si to nakráčí k tabuli a očkama vyčkává otázku. Tu dostane a jakžtakž odpoví.

Nakonec si vytáhne ještě pojmy z pytlíku. To, že si nevzpomene, jak se jmenuje Verlaine, nechápu. Druhý pojem je cosi kdosi. A poslední Hálek.

“Noo, Hálek, tak to je ten…”očividně si nevzpomene ani za mák.

“A celým jménem, Irenko.”

“Hálek, Hálek…”

“Jak se jmenuje kluk, se kterým chodíš?”

“Vítězslav. Jo, ahá.” No a milý Irušák zrudl, packy dal před pusu a počal se svíjet smíchy.

Profesorka pochopila, že z ní dnes už nic nedostane a propustila ji od tabule.

Jelikož to tu Iruš nemohla napsat sama, bo prý je to trapas, byl jsem pověřena já. Tádydá.

Čím jsou místa koncentračních táborů tak zvláštní?

Přímo přitahují miliony lidí, celý svět.

Nejprve se to tam hemžilo násilím, ale i nyní jsou plné. Plné turistů.

Jako magnet. Jakoby historie neustále žila, jen se přetransformovala do mírové podoby.

Takový paradox. Oni se nemohli ani pohnout bez příkazu. A my se procházíme, svobodní…až s pocitem viny, že máme co máme a oni…

Asi jsou předurčeny k neustálému shlukování tvorstva. Jen doufejme, že již nebudou použity, k čemu byly postaveny.

Ráda bych vám sdělila své dojmy z Osvětimi a Brzezinky…nevím kde a jak začít.

Místa jsou to smutné. Historie temná a krev jako by pokrývala každičký centimetr. Nevíte, jestli se dotknout toho zábradlí…

Přesto i tam svítí slunce a za ostnatými dráty kvetou fialky…Jako by bylo nepatřičné. Vždyť by mělo pršet, vše halit mlha a kolkolem jen udupaná hlína…

Tuny vlasů, bot, kufrů, nádobí,…tisíce zmařených životů.

A na druhou stranu, kromě turistů, prázdno. Události těch míst jsou dávno pryč.

Rychlá prohlídka brání projevit city.

V Birkenau (Brzezince) jen zbytky toho, co tam stálo. Řady baráků jeden za druhým, ostnaté dráty, koleje až na místo…

Tudy kráčely davy odsouzených na smrt ať už vyčerpáním z těžké práce a hladu nebo plynovou komorou. Dnes jen hloučky turistů…

To jsou pouze střípky. Není to příjemný pohled, ale všem, všem doporučuju návštěvu koncentračního tábora.

Čeho je člověk všeho schopen. Vytvořit takovou věc… Ale taky ji přežít. To museli být silní lidé.

Ty tři tečky na závěr každého řádku jsou nezbytné. Ještě dlouho budu přemýšlet o tom “výletě”. Přece je to jiné, jak to vidíme v televizi, a pohled naživo.

Taky to znáte, že se leká jen ten co má špatné svědomí? Upřímně si myslím, že je to hovadina, protože já se lekám pořád, a to sem ztělesnění počestnosti :D. Jenže pro tento případ se bude toto pořekadlo brát jako pravdivé. Ták tedy. Dejme tomu, že čisté svědomí by měl mít ten co jde od zpovědi. To zní logicky. A kdo chodí ke zpovědi? Křesťané. Z toho vyplývá, že by teoreticky křesťané měli mít čisté svědomí a nelekat se.

Dnešního dne sem byla na výletě v Osvětimi (druhá světová válka, literatury je vydáno dosti), a v části Birkenau jsou takové budovy, po pravdě řečeno moc dobře se v nich člověk necítí. A v jedné takové té budově, kde se “bydlelo” sem byla já a Alušadlo Vešadlo. Víme, je to tam takové smutné, ale přec jenom… mno my tam stály a smutně koukaly a slyšely jak nesmutně pochodují spolužačky. No a co nás asi tak mohlo napadnout, než se schovat a čekat. Jenže ty dvě nás viděly vstupovat, ale kdo by dobrovolně chtěl prozkoumávat budovu koncentráku, jen aby se ujistil. Slyšet byly jenom jejich váhavé kroky, pak zastavení, šuškání a poslední osudový krok. Měla sem bobky, že na nás vyskočí a vystraší nás a tak sem obranně vyskočila a vystrašila je.

Kdyby jste vyděli ten hukot. Takového vřískotu, to nemá mnohdy ani americký horor. A nejvíc vříská věřící. Možné je, že to neskončilo jenom u hlasivek, ale možné důsledky šly nejspíše mnohem níž. Vím, nebylo to ode mě vůbec pěkné. Se aj stydím. Ale vlastně to mohlo sloužit jako vědecký experiment, který mohl vyvrátit či potvrdit teorii o lekání se a čistém svědomí.

Takže, buďto je to blbost, nebo tady někdo šidí zpovědi.

Há, že byste neuhodli co sem dneska videla? No? Ne, že jo. Hi, sem to věděla. Ale, že nejsem potvorák tak vám dám nápovědu. Ták.

• Bylo to v Národní galerii v Krakově

(Nic? Nu dobrá…)

• Byl to obraz!

(Ne, vážně to není výsledek)

• Namaloval to takový univerzální malíř

(Nebudu mučit, byl to Leonardo da Vinci)
(Stále nic?)

• Není to velký obraz

(Dílo velké velikostí autora)

• Je tam postava a zvířátko

(Takové chlupaté a ta postava má velkou ruku :) a rádoby srostlé obočí - se mu to prostě nepovedlo tak místo obočí udělal stuhu)

• Po Papeži je to nejčastější obličej tam

Tak co? Nic? No teda, že se jako nestydíte, takový známý obraz to je a vy to nevíte? Dobrá dobrá, poslední nápověda pro ultra nevzdělané.

• Polsky to je “Dama s granostajem”

A to je tak vse co ode me uslysite. Tss. Taková nevědomost. Fuj.