Big moc hafec vody
Včerejší den (myslím tím sobotu) byl takový valašsky květnový. To znamená, že je sice jaro, v televizi se rosničky dušují, že bude krásné počasíčko bez větříčku a pršánků, ale tady chčije a chčije + fučí +zima jak, jak na Valašsku. Nu, ale přemluven byl řidič aby i s autem dostavil se k mým oknům a odvezl nás k přehradě na Horní Bečvě. U nás nepršelo, tam jo. A hodně. Toš, na téhle přehradě prší, ale na další nemusí, což takhle dát si trip na Šanci? Vybavena autoatlasem České republiky na klíně, byla jsem zvolena navigátorem vozu a úspěšně nás dovedla až k sypané hrázi na Šanci. Je to tam vážně pěkné, až na tu zimu… Drahý můj byl unešen scenérií a povznesen tou krásou lesa, jal se objet vodní dílo i druhou cestou (ano tou kde je zákaz vjezdu). U každé skulinky mezi stromy zálibně vzdychal nad pseudo švédským panoramatem, k mé nevoli, obejmutí bral jako rušivý vjem.
V zápalu cestování sjel na cestu ke Grůni se záměrem projetí po hřebenu až na Bílý kříž. Problém malý, na mapě cesta vyznačena byla, ale nějak ji obyvatelé horských stavení opoměli dokončit. Návrat zpátky do Starých Hamrů byl zřejmý, tour de kamenitá louka strmě dolů by asi nesvědčila vcelku novému autu. Nu a když už jednou jsme ve Starých Hamrech, tak by byl hřích (nebo spíš lenost), nevylézt z vyhřátého auta do té šílené zimy a nepodívat se na obrovský pískovcový novogotický kostel a na pomník Maryčky Magdónovic (prosila bych všechny citem o umění a proporce obdařené, aby jen přečetli text a nedívali se na tu zrůdu s rukama jak lopaty a prsy jak víčka od jogurtů).
Jelikož se stmívalo a přehrada byla jaksi všude stejná a všude se velmi podobně odrážely stromy od vodní hladiny, navigátor zavelil k ústupu k Rožnovské brázdě. Slovy ” a nepojedem už na Hutisko?” byl zdárně ukončen tříhodinový výlet do srdce valašského kraje.
Uložte si tento článek:
Jaggni to!