My Dvě

Čtvrtek započal čtyřhodinovou úmornou prací na zkušební maturitní písemce, tedy slohovce. Koncept zabral většinu času a ten poté silně chyběl při opisování načisto. Což zapříčinilo stránkový škrt v přípravě a třes rukou křečovitě svírajících pitomé tornádo. Ale čtyři strany splněny na puntík, akorát osnova neoplývá úpravou. O čem jsem to vlastně psala? Popravdě nevím, ani sem si to nestihla přečíst. Tož uvidíme.

Ještě ráno zašla jsem vypůjčit GPSku od Solanského, ale radost mi zkazila Iruš a její babička. Nevadí, do Olmiku jede i Monča, nezůstanu sama samotinká (ač to tak chvílemi vypadalo díky její nerozhodnosti). Po vydatném haluškovém obědě utíkáme na vlak. Ujel. Přímo před nosem. Jdeme na bus. Žádný nejede. (všímáte si jak se snažím už tak napínavý děj znapínavět krátkostí vět? sem dobrá, že?) Naštvaně sedím na nádru a koukám na silnici, jak si tam vesele jezdí autka. “A nebo můžem taky stopovat.”navrhuji. “No, dobře.” (to říká Monika) Nenápadně si sdělíme, že se bude jednat o naši premiéru a já si po chvíli váhání stoupám s palcem vzhůru na kraji cesty. Nic. Pořád nic. Zastavuje taxík. Ignorujem ho, nemáme tolik peněz. Když jasně naznačí, že čeká, ptám se, jestli nás vezme zadarmo. S úsměvem přisvědčí. Super. Tak se vezeme a při lehké konverzaci se dostáváme do Valmezu. Od kruháče se projdeme na vlak. Na nástupišti vytahuji GPSku a první chmatám po návodu v češtině. Monča machruje s tím v angličtině. Poněkud nechápu, ale už vím jak se to vypne a zapne a že se tam dají mačkat čudliky a sou tam aj takové divné obrázky. Ve vlaku nezjistím nic dalšího, jelikož se hýbeme a to chce vždycky čas v klidu na zaměření družic. V Olomouci nasedáme na tram a zkoušíme hledat první stage, ale asi sem se blbě dívala, bo tam na tom místě to vážně nebylo. Tak se vracíme kousek zpět do knihovny na net a zjišťujeme pravé stanoviště i se souřadnicema. Dojedem k Výstavišti a já konečně mohu zapracovat na té skvělé minikrabičce v ruce. Jdem na most. Ukazuje mi to doprostřed silnice. Seškrábeme se dolů pod něj na koleje, avšak ani tam ničeho nenalézáme. Tož znova na vrch. Nevíme si rady. Hej proč ta nálepka geokačera byla tak moc vidět, že sme si ji nevšimly dřív? No dobře, hlavně že už to máme. Z magnetu připláclého vedle získáváme další souřadnice pro druhou kdovízkolikati stage a informaci, že máme značit stanoviště do mapky z listingu. Tož OK a vyrážíme za šipkou dál. Příští nálepku i s magnetem nalézáme snadno, značíme do mapy a pelášíme kam GPS ukazuje. Třetí nálepka a magnet je taky v pohodě. Kolik jich jen bude? Nemáme tolik času. Snad to stihnem. U čtvrté mi to zaměřuje přímo a přesně jedno auto odstavené na kraji, ale nálepka chybí. Chvíli pobíháme okolo, až ji Monča (já sem ten den byla fakt slepá, ještěže sem ji měla) zmerčí na značce a s potutelným úsměvem na mě mrká. Na lístečku čteme:Na rohu naproti vchodu do vily. Vtipné, všude kolem sou vily. Vzpomněla jsem si, že v listingu byla kterásik vila na ulici Na Vozovce a zde se i nacházíme. Po proběhnutí celé ulice asi podvacáté a prohledání každého kousku železa, kde by se mohl ukrývat magnet, píšu Irči, ať mi pošle adresy těch vil. Ale ani to nepomůže. Rohu není nikde. Za hodinu jede vlak, poslední možný a my nevíme kolik stanovišť máme ještě před sebou (psali výlet na celý den). Zkoušíme se podívat k vile na Polívkově, ale ta se nachází docela daleko, tam naše kroky povedou asi až za chvíli. Teď už ztrácím trpělivost, píšu Pásztovi. Vítku, Vítku, potřebujem radu.(volně přeloženo) Odepisuje, že gratuluje k dosažení tohoto stage a prý za poslechnutí všech informací na řešení vyzrajeme samy, ale když budem mačky, máme se ozvat. Ozýváme se, Holmese ani Poirota s sebou fakt nenosíme. Vítek se ptá zda-li máme vytisknutou mapu. Kupodivu máme. A značíme si do ní i stanoviště? Sný, že jo. A jestli to bude uprostřed, tam kde se pravděpodobně nalézá vila 35 Polívkova, (jak sme s Mončou již předtím žertovaly) tak že se naštvu. Odpovědí nám byly tři tečky. Naštvla sem se. Ale s úsměvem. Na rohu opravdu nalézala se…keška? Cože? To už je jako konec? No tak v pohodě, aspoň stihnem vlak. A dokonce sme třetí. Píšu Vítkovi, že je zlatý. Ohrazuje se, že to mu nestačí a že psali o přitvrzení. Opravuji se na skvělý, úžasný, dokonalý a nevím co ještě  připojuji výhradu: my si nestěžovaly. Po pár sms o počasí a fotkách ukončujeme rozhovor a my vyrážíme na nádraží. Zpoždění. V Hranicích to nečekalo, zato my si počkaly skoro hodinu. Do Valmezu přijíždíme někdy v devět. Na Rožnovku čekáme dalších dvacet minut. Do Rožnova se dostáváme až v deset. Monča musí půl hoďky sedět na nádru, než jí přijede bus. Já už to vzdávám a jdu domů. Uthaná, uchozená, mrtvá. Vymažu zapsané body z GPSky a svalim se do postele. Tak a je konec Holomócké multivitamíny, tedy multikešky.