My Dvě

V poslední době, asi půl rok odnazpátek, dělám samé šílené, unáhlené a nemožné věci. Pouštím se do míst, která bych jinak nechala ležet ladem. Odvážně vyrážím sama samotinká mezi lidi daleko od domova.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale asi s tím hned tak neseknu. Ono se mi to totiž zatím vždy vyplatilo a dopadlo dobře. A zdůrazňuju to “zatím”.

No, tak to je asi tak vše pro tuto chvíli, to jen abyste věděli.

Jo a kdyby vás zajímalo, proč to má takový nadpis, tak to je proto, že na tyhle písmenka tady nic nezačíná, tak aby jim to nebylo líto. Kdyby jim to totiž bylo líto tak by to bylo líto mně.

Odplouvám na The Banana Boat Songu=) Déééééééo deeeo de…

Včerejší den (myslím tím sobotu) byl takový valašsky květnový. To znamená, že je sice jaro, v televizi se rosničky dušují, že bude krásné počasíčko bez větříčku a pršánků, ale tady chčije a chčije + fučí +zima jak, jak na Valašsku. Nu, ale přemluven byl řidič aby i s autem dostavil se k mým oknům a odvezl nás k přehradě na Horní Bečvě. U nás nepršelo, tam jo. A hodně. Toš, na téhle přehradě prší, ale na další nemusí, což takhle dát si trip na Šanci? Vybavena autoatlasem České republiky na klíně, byla jsem zvolena navigátorem vozu a úspěšně nás dovedla až k sypané hrázi na Šanci. Je to tam vážně pěkné, až na tu zimu… Drahý můj byl unešen scenérií a povznesen tou krásou lesa, jal se objet vodní dílo i druhou cestou (ano tou kde je zákaz vjezdu). U každé skulinky mezi stromy zálibně vzdychal nad pseudo švédským panoramatem, k mé nevoli, obejmutí bral jako rušivý vjem.
V zápalu cestování sjel na cestu ke Grůni se záměrem projetí po hřebenu až na Bílý kříž. Problém malý, na mapě cesta vyznačena byla, ale nějak ji obyvatelé horských stavení opoměli dokončit. Návrat zpátky do Starých Hamrů byl zřejmý, tour de kamenitá louka strmě dolů by asi nesvědčila vcelku novému autu. Nu a když už jednou jsme ve Starých Hamrech, tak by byl hřích (nebo spíš lenost), nevylézt z vyhřátého auta do té šílené zimy a nepodívat se na obrovský pískovcový novogotický kostel a na pomník Maryčky Magdónovic (prosila bych všechny citem o umění a proporce obdařené, aby jen přečetli text a nedívali se na tu zrůdu s rukama jak lopaty a prsy jak víčka od jogurtů).
Jelikož se stmívalo a přehrada byla jaksi všude stejná a všude se velmi podobně odrážely stromy od vodní hladiny, navigátor zavelil k ústupu k Rožnovské brázdě. Slovy ” a nepojedem už na Hutisko?” byl zdárně ukončen tříhodinový výlet do srdce valašského kraje.

Vidle vidlí, ale židle nežidlí.

K tomu došly My dvě už před x lety, když šly domů ze školy a kdoví proč se bavily na téma původ slov. A pak i o plno dalších věcí, ale ty asi nedosáhly takového úspěchu a má paměť je vyhodila do koše. A jelikož právě poslouchám Satisfaction, má mysl se nedokáže soustředit na psaní a tak končím. Jo dnešní svět je těžce úpadkový. Ale momentálně mě to ani moc neštve a rozhodně to nehodlám řešit.

A kdyby vás čistě náhodou zajímalo, jak teda židle fungují/dělají/existují/adenosintrifosfát, tak:

židle židlují.

Já nevím, čím to je, ale v poslední době mám nějakou zálibu v procházkách. Sem se dneska prošla z Valmezu do Rožnova(ano, tentokrát až úplně). A jelikož kromě procházek mám zálibu taky v zmoknutí, vydala jsem se na cestu za deště. A co sem tak na cestě vypozorovala a co se mi přihodilo:

1. nechoďte nikdy po cestě, moc z toho bolí nožičky.

2. je zajímavé projít si cestu, kterou obvykle zvládáte v dopravním prostředku, protože pak to už není jen obyčejná cesta, ale místo ke kterému se něco váže, nějaká vzpomínka, událost…

3. že lidé v autech opět koukali, co sem spadla z višně či co, to je jasné, ale tentokrát k tomu přidali i troubení, mávání a jiné podobné gestikulace. Celkem asi 16 krát…nevim, ale na těch 12-13 km se mi to zdá trochu přehnané.

4. bláto klouže, ne vážně, ono klouže a nejvíc na mých nových botkách, ale nespadla sem ani jednou.

5. příroda je nádherná, když po dešti září svěžestí a ta zeleň, no úchvatná. A všude plno šnečků.

6. a to by stačilo, však jděte se sami projít a uvidíte.

Když se vám zachce a uráčí sázet stromky, činí se to takto:

vezmu motyku či krumpáč, udělám díru do země na příhodném místě asi dvacet cm do hlubky, nejdůležitější je nezapomenout dát do té díry stromek, jelikož by to bylo nehorázné plýtvání a zahazování energie, takže dám do díry stromek, zahážu vykopanou hlínou, pořádně udusám a zadupu(po 300 stromcích si každý umí dupnout i ty nejmírnější povahy), a jdu na další.

Tak a možná vám to v hlavě nejde dohromady, jak já můžu být takový odborník přes stromky…no to víte, já dneska byla celý den v lese na brigádě, odklízeli jsme větviska a sázeli stromky, celkem 800 stromků, já a Baruš 300. Ono se vám to může zdát málo, ale zkuste si to a pak si povíme…

Neměla bych se tím chlubit, protože se moc a moc stydím za to, že podporuju smrkovou monokulturu, ale já za to nemůžu, to lesy V-M se tak rozhodly, však budou toho litovat, kůrovce na ně!

A tak sme svátek práce oslavili prací=)