My Dvě

Ve vlnách slapových jevů vyplavovány jsou na povrch zemský nálady všech druhů. Mám však pocit, že maniodepresivní robot Marvin získává stále větší fanouškovskou základnu. Pár kamarádů jakoby pravidelně podléhalo špatné náladě a životnímu pesimismu. A jelikož já se snažím zachovávat u svého okolí radost a štěstí, musím je rozveselovat a těšit. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo, ale co se dá dělat jiného. Šedá, černá a zaprášená duchna je tíží a oni nemohou vidět tu nádheru kolem. Jen vyjít na kopec a rozhlédnout se. Jak úchvatný pohled na zvlněná pohoří a jednotlivé lesy, louky, lán. Sedí doma a obírají se chmurama. Jednou je někam vytáhnu, postupně po jednom. Chci vidět úsměv na jejich tváři, chci je slyšet smát se.

Unavená, neučesaná, špinavá a jednoduše v hrozném stavu si ve Valu na vlakáči nahodim batoh a s Janou se vydám k vlaku. Proti nám jde takové individuum(něco přes dvacet), ale kupodivu ve střízlivém stavu. “Slečno, můžu vám dát pusu?”

Já mu nerozuměla, to až Jana mi řekla, co že se mě to vlastně ptal.

Fakt nechápu. Blbec.

Zde v tyto místa báseň se hodí,

však vrací se mi vize s lodí.

Myslet snažím se urputně,

tu ona v dáli mizí záhadně.

Vždyť bezvětří jest,

což vydala se na vlastní pěst?

Její náklad inspirace tvoří,

brzy utopí se asi v moři.

A já s hlavou v dlaních končím,

bez básně se s vámi loučím.

Nenapadá mě ani láska-páska,

což krize jest veliká i otázka:

Proč v konání tomto pokračuji?

Á, pravda, už mizím. Děkuji.

Já, kdybych nemohl mluvit, tak bych umřel. Řeč to je dar.

…pravil jeden účastník stavění tábora, který ani chvíli nemlčel a navíc dělal všelijaké hovadinky, takže sme se nenudili.

S čongem v hlavní roli konala se párty. Ač použit nebyl neb konvice tekoucí horemdolem převzala úlohu jeho, vystaven vprostřed tabule hodovní konal okrasu. Kolem sušenky všelijaké se sypaly. Bond lítal, slintal a ubrus kradl, však Iruš vždy pohotově vyměnila látku za klacek, čímž stala se šmelinářkou měsíce. Monika slunila se pozorujíc ryby v louži rybaté. Vítek, pokud neodvolán na koupi zemáků nebyl zrovinka, vykládal, jak Čang stejnou měrou využíval inteligence své, až studenti i vedení chytalo se za hlavu i břicho. Upití čajem naštěstí neskončilo v bostonském stylu masakrem, ale poklidným rozejitím do domovů.

ráno…kino, Bratři Karamazovi, zajímavé zpracování, Ivan Trojan je skvělý herec

pak…pomáhám Katce vybrat kytku pro dvojčata na zítřek, docela se nám povedla

odpoledne…s taťkou jedu na zahradu, spadla nám hruška a kus plotu, vyplela sem tři záhony a vyjedla maliny, jahody a taubery

potom…zašli jsme za babičkou, když se mě ptala, co budu dělat zítra, tak sem jí řekla o čajovém dýchánku. A kdeže to prý budeme mít? U kamaráda na zahradě. A je pěkný?…pochopíte to? Ale ona se mě takhle vyptává pořád. Co jí na to mám odpovědět?…Ne, babičko, promiň, ale ode mě se dětí nedočkáš. Já jsem kůl v plotě.

(asi sem jí měla říct, že je to kluk kamarádky…tak příště)

Dvakrát mi to chcíplo, jednou na křižovatce, jednou když jsem se chtěla rozjet od krajnice a nesoustředila sem se. Prostě trapas na entou. Chudáci řidiči za mnou. Takže už tam v životě nepůjdu a basta.

Říkal, že si mám víc věřit. Vždyť já sem vyhlášená sebepodceňováním, tak co řeší? Ale jinak prý dobrý, že na to mám, jen si věřit.

Něco vás trápí, něco vám nedá spát, něco prostě musíte vyřešit a nevíte jak. Ať nad tím dumáte sebevíc, výsledek nižádný.  Jak dál?

Na talíři leží hromada jahod. Ruka už jen tak namátkou bere po jedné a dává je do pusy. Některé jsou velké a šťavnaté, některé sladké a měkké, jiné trochu kyselé i moc kyselé. Ale vy už je máte nakouslé, nemůžete je vyplivnout.

Prostě člověk se na cestě životem dostane do mnohých složitých situací.
Ale neměli bychom být srabi, že bychom utekli. To dokáže každý. Postavit se čelem i k nepříjemnostem, překousnout to, vytrvat. Myslím, že pak nás čeká sladká odměna. Alespoň já mám zkušenosti jen dobré. Kdežto, když jsem se z něčeho vykroutila, dopadlo to špatně nebo nemile.

Sme hráli mimojiné tuhle hru: psal se příběh a to stylem, že první napsal půl řádku, druhý ten řádek dopsal a přehnul a pokračoval v psaní do půli druhého řádku a pak předal třetímu. No a vznikly z toho všemožné vtipnosti a já vám tu teď doslovně přepíšu to, co vzniklo na papíru, který mi zůstal.

Právě přejel černého psa, když za nádražní budovou uslyšel parník, a proto spěchal uličkou do davu, který se pomalu přesouval ulicemi ale neustále ho viděl za sebou. Protože už byl k smrti vyčerpán klesl na zem a z posledních sil se probodl samurajským mečem. Tak skončil přídavkem u stolu s mušketýry, kteří slavili povýšení do hodnosti kapitána zaoceánského parníku, takže nebyl čas na dlouhé vybavování. Zapoměl mu říct i o tom, že se mu vůbec nechce chodit s maminkou za ručičku. Odpověděl, že zranění nemůže být tak vážné, jak se v první chvíli zdá, jelikož bodyguard na chvíli přestal dávat pozor, připravil se ke skoku. Byl čím dál tím vyděšenější, klepaly se mu ruce a počůral se strachy. Alča mu proto vyměnila plínky a překvapeně se ohlédla přes rameno, kde se vynořil ze dveří její nevlastní bratranec se zavázanýma očima a volal “pojďte sem někdo, zachraňte mě! Matesůů, jsi to ty? Je tu obrovská gorila a hází po mě banány. Strašně to bolí! Šlupka se svezla bokem a chodník po dlouhé době osiřel, což způsobila smrt jeho otce při autohavárii. Ten co to způsobil, samozdřejmě ujel a nechal pasažéry druhého auta bez pomoci ani bez nároku na honorář snědli proto celého bizona a kůži přehodili přes větve okolních stromů, aby ji mohli nepozorovaně pozorovat a následně ji chytit a zavřít do klece, aby už nikdy nikoho nemohla pokousat.

Já nevím, jak vyjádřit to nebývalé štěstí, které mě potkalo, však nedochází mi ještě vše neb v tomto horku odjíždějí buňky mozkové na dovolenou, přec zatočila se mi hlava radostí a tudíž ÁJM SOU APY!!!

Jak již Iruš naznačila, běhala jsem celý tenhle víkend po kopečkách Hostýnských vrchů. Jelikož sou všichni lempli, tak sme byli jen čtyři: Gelais, Jana, Barča a já. Ale vystačili jsme si. Neptejte se mě, kudyma všudyma kráčely naše znavené postavy, nevím, já koukala pod nohy, abych jako Baruš pravidelně na každé rovince neupadla. Z kopce do kopce z kopce a do kopce do kopce a po hřebeni, asi tak nějak a ještě hůř jsme se plahočili s bigmega těžkými a velkými bágly v třicetistupňovém vedru. Od studánky ke studánce a pak rychle, ať nám vystačí voda a neumřem žízní. Jediná civilizace, kterou jsme potkali, byla Držková, kde si každý dal kofolu. Obešlo se, co se dalo, cikcak, bludit sme moc nebloudili. Jít s Tomem, paráda, o všechno se postará, všechno zařídí, vy si žijete jak v bavlnce(když jdete, nesete si svůj bágl a vydržíte jeho občasné poznámky na svou osobu, kterým se vpodstatě musíte nakonec i zasmát). Když se šlo, tak se ani moc nemluvilo, šetřilo se dechem. Během dne se udělalo vždycky pár zastávek na jídlo a večer se zakempilo někde v lese na rovince. Uvařilo se v kotlyku a povídalo se nebo se hrály vtipné hry. A pak spát, pod širák. V noci nás otravovali srnci svým bekáním či štěkáním, furt a pořád. Když sem to uslyšela poprvé, tak strašně nahlas, myslela sem si, že to zaječela nějaká ženská, která spadla z blízké skály a něco si udělala. No každopádně celý Kotlyk se v podstatě vydařil a byla tu super akce, ale to se ukázalo až doma po sprše a vaně. Když jde člověk už třetím dnem a je nechutně propocený a unavený a uchozený, tak nenávidí vše, co jen trochu připomíná další kopec či prudké klesání. Občas jsem si říkala, že na těch olomouckých a jiných rovinách něco bude. Přesto ty překrásné výhledy na úžasné kopečky, jeden za druhým táhnoucí se do dáli, mě přesvědčily, že Valašsko je nejlepší a nejhezčí.

Alušadlo moje odjelo mi s batůžkem někam za Valmez. Na nějaký ešusák, hrnec, kotlík či co. A jelikož tam nebude tolik lidí jako jindy a nebude chata, která měla být výš než minulá, bude celičký víkend chodit s batůžkem a karimatkou do kopečka a z kopečka. V tom vedru. A to musíme domluvit GIS day s geokačerama z placatého hanácka na výlet na neplacatý Radhošť. Chjo. Sem ji chtěla dneska říct jaký sem měla jízdy, jak byl ze mě na větvi, jak sem divočila, závodila, zajížděla do příkop a ona si někde v tom hicu šlape do kopce. Aspoň, že dneska budu s Monikou, a panem Va, co u nás bude spát, a jíst dort. Dort, který sem pekla sama, ale nevím k jakému účelu, řekli dort, upekla sem dort.

Chjo ja cu Vešadlo, mě je smutno. Toť tak vše, půjdu smutnit za kočkomutem.

Sme jako dneska byli školou přinuceni jíti na golf. To je vám tak nechutná snobárna, že by tomu jeden nevěřil. Strašně neekologické a neekonomické, prostě snobárna hnusná a blbá. Naštěstí sme pak sbírali odpadky kolem Bečvy, tak to už bylo lepší. A dokonce naše skupina trumfla Bodku na druhém břehu, bo sme toho nasbírali víc. Sme šly aj s klukama, takže ti se dobrovolně vrhali do vody a lovili megaodpad. No a to je asi tak vše, co sem vám potřebovala sdělit. závěr z toho všeho je: golf je nechutná snobárna a ti, co to hrajou (jak je to vůbec může bavit) sou snobáci snoboví.

Tak Iruš, měla jsi pravdu, ten mladý pošťák je fakt úchylný. Dneska sem ho potkala ve dveřích žlutého ústavu na kopečku. Blbě se na mě tlemil a čuměl mi do výstřihu. Lehce nechutné. Kdyby to byl někdo jiný, tak neřeknu, ale on…no šak ty víš, co je zač, máš mnoho vlastních zkušeností. Naštěstí za mnou neběhá přes celé náměstí s balíkem v ruce, na který u dveří čeká majitel.