Meteorologická exkurze
Milý Máslo si usmyslel, že by nebylo marné uspořádat výlet na Lysou. Peca mu to nemohl vymluvit a jelikož sám neměl v daný termín čas, pověřil organizací tohoto výšlapu mě a Barču. Jako plnoletý doprovod s námi měl jít Roman. Jenže jak už to tak bývá, den předem nám Roman oznámil, že jet nemůže. A večer mi to samé řekla i Barča, prý je nachlazená a maminka ji nepustí. Vtipné. Naštěstí se uvolila Kristýna a tak se to nemuselo zrušit.
Ikdyž počasí vypadalo nahnutě, ráno nepršelo a občas dokonce vykouklo slunko. Sedm statečných se vydalo vlakem do Ostravice a po chvilkovém hledání červené turistické značky nabralo správný směr vzhůru. Ač se to nezdá, bylo nám docela teplo. Takže ani mnou předem přichystané hry(kecám, improvizace na místě, na cestě byly nastříkané značky, jak se to tam spravovalo, tak třeba u roury sem děckám namluvila, že ji musí prolézt apod. hlavně, že byla sranda) děcka moc nebraly. Stoupáme tedy dál a výš, některé už trochu bolí nožičky. V půlce kopce se ale zatáhne a na vrcholu je černo. Ignorujem to a pokračujeme. Začne poprchat, děcka vytahují pláštěny, já a Kristýna doufáme v krátkou přeháňku. Prší. Dávat si teď pláštěnu nemá smysl, prostě zmoknem. Jdeme dál. Míjejí nás lidi prchající z vrcholu. Někteří polemizují nad návratem domů(ano, za bouřky se nemá chodit na vrchol kopce). Ale už jsme tak daleko…ještě kousek. Blesky, hromy, průtrž mračen. Pravda, po cestě sem děckám slibovala, že na vrcholu bude přehlídka všeho počasí…déšť, kroupy, blesky, tornádo, hurikán, tropická vedra…spolu s odborným výkladem o vzniku, původu a procesech spojených s těmito jevy. Nikdo netušil, jak moc pravdivé to bude. Za chvíli se přidaly kroupy a cesta se změnila v řeku. V botách to čvachtalo, už nemělo smysl se vodě vyhýbat. Jen přesvědčit děcka, že když už jsme pod vrcholem, tak tam musíme dojít, jinak budem mačky. Práská nám to přímo nad hlavama, jdeme sehnutí až k zemi. A hurááá. Už sme tam. Déšť ustává. My mrzneme. Šiškin chtěl ať se postavíme před kameru, která snímá aktuální počasí, aby nás viděl. Splníme mu to přání ač po dlouhém telefonátu a navigaci. Jdem se trochu zahřát do chodby restaurace a vybalíme svačinky a kdo má tak suché oblečení. Já si vytáhla z batohu mikinu, ale ta byla taky z půlky mokrá. Co nejdříve se vydáváme na cestu dolů. Děcka si umíní jít tou samou cestou i zpět, takže o tři kiláky delší trasa přes Ivančenu padá. Nevadí, díky tomu po pár desítkách metrů potkáváme royalisty ze Zlína, v čele s Ježkem. Oni samozřejmě suší, jelikož se schovali v budce, kterou jsme my díky zkratce minuli. A prý tu potkali i Oldřichováky na kolech. Tak to vypadá, že celý RR se vydal na Lysou. Cestou dolů nás jacísi týpci na kolech předjíždějí a jeden má na triku znak Royalu(pokud jsem dobře viděla). Opět začne poprchat, ale to už nás z míry nevyvede. Tak se pomaloučku a polehoučku šineme do Ostravice na nádraží. Mokří, zmrzlí, unavení. Zatímco děcka hlučely v čekárně, já a Kristýna si odskočily na záchod se vyždímat. To byste nevěřili jak jdou rifle špatně ždímat. Ony v podstatě nejdou vůbec. Vracíme se už s lepším pocitem a vlhkých šatech. Za chvíli jede vlak. Cestou do Valmezu míjíme pole se šestnácti čápy. Pod sebou pláštěnku ať jim to tam nezamokříme. S Lysou se loučíme pohledem z okénka a ona se na nás usmívá v záři slunce a modré oblohy(to byly ty slíbená tropická vedra, akorát my na ně už nepočkali). Ve Valmezu taky slunečno a krásně. Vsetíňáci pokračují v cestování. Já se s trochu blbým pocitem vydávám přes celé město na autobusák. Proč jsou všichni suší? Proč já vypadám jak idiot, že sem mokrá? No, každopádně se šťastně dopravuji domů a užívám tepla, jídla, vany…
Na nejvyšší vrchol Beskyd máme tedy vzpomínku v podobě silného zážitku. A kdo tam nebyl s námi, jistě toho lituje, protože my si nejenže užili výlet a meteorologickou exkurzi, le získali i titul “Drsňák RR”.=)
Uložte si tento článek:
Jaggni to!