Unavená, neučesaná, špinavá a jednoduše v hrozném stavu si ve Valu na vlakáči nahodim batoh a s Janou se vydám k vlaku. Proti nám jde takové individuum(něco přes dvacet), ale kupodivu ve střízlivém stavu. “Slečno, můžu vám dát pusu?”
Já mu nerozuměla, to až Jana mi řekla, co že se mě to vlastně ptal.
Fakt nechápu. Blbec.
Zde v tyto místa báseň se hodí,
však vrací se mi vize s lodí.
Myslet snažím se urputně,
tu ona v dáli mizí záhadně.
Vždyť bezvětří jest,
což vydala se na vlastní pěst?
Její náklad inspirace tvoří,
brzy utopí se asi v moři.
A já s hlavou v dlaních končím,
bez básně se s vámi loučím.
Nenapadá mě ani láska-páska,
což krize jest veliká i otázka:
Proč v konání tomto pokračuji?
Á, pravda, už mizím. Děkuji.