My Dvě

Dnes jsem se dozvěděla, že jsem vůbec ale vůbec nemusela existovat, což by bylo škoda zvláště pro vás. Část mojí rodiny má pražský původ. Za okupace Německem hrál můj pradědeček šachy s jedním pánem. Ten pán schoval parašutisty, co měli udělat atentát na Heidricha. Toho pána s celou rodinou a rodinami rodiny povraždili gestapáci. A protože mu v šuplíku našli adresu mojeho pradědečka, tak ho na dva měsíce zavřeli. Prohledali i celý jeho byt a všechno zpřeházeli a vyházeli. Stal se však zázrak. Po návratu z vězení šel praděda k svému šuplíku, ten měl dvojité dno, dole ležel revolver. Kdyby ho našli, povraždili by i moji prarodinu. Tudíž já bych se k slovu už vůbec nedostala.

No, co se všechno člověk nedoví na rodinných oslavách. Tam se probere všechno. Od počasí po politiku, ekonomiku, rodinné vztahy, dovolené, známé i neznámé, aféry, ceny, prostě všechno. Ale je milé zase jednou v roce na vánoce vidět své bratránky a sestřenky, ktaří jsou jinak ve vzdálených městech studií, či práci. S nima se člověk nenudí, fakt vtipní, jsem se až divila. Ale jo, rodina.

Ne, ne. Tohle není Cimrmanovo jmelí. Ikdyž to tak může vypadat, alespoň funkcí. Jen se snažím vtipně navázat a rozvázat to, co chci říct…napsat. Jmelí, jak jistě všichni víte a znáte, jest parazit. A stejně jako strom má svého parazita, tak i člověk má svého. Slovního parazita. Jednoduše slovo, které neustále, bezmyšlenkovitě a automaticky používá v míře větší než obvyklé a únosné. Někteří o svých parazitech ví, někdy je to štve a chcou se jich zbavit, někdy se jim to daří, mnohdy ne. Někdo o nich neví. Například Bodka permanentně říká vlastně. Počítáme jí to. Za pětiminutový pobyt u tabule je schopna ho vyslovit až dvacetkrát. V poslední době se snaží ho zbavit, proto vlastně střídá s takže. Jenže obě říká se stejnou intenzitou. Jedna kamarádka má v oblibě zase slovo prostě. Teda, jí to vadí, jenže boj proti tomu se jí nedaří. Zajímalo by mě, jestli mám taky nějakého parazita(a nemyslím můj bleší cirkus ani vešku na hlavě mojí Vešovosti). Zdá se vám, že používám nějaké slovo příliš často? Třeba tady v těch písankách nebo, kdo mě zná osobně, tak v řeči. Prosím, upozorněte mě na to. Ať vím, na čem jsem.

Irenko, nevím, co si myslíš, ale za pár dnů zmizím z tohoto virtuálního světa na tři týdny. Na celé dlouhé tři týdny. Kdo tu bude psát, když ne já? Celá tíže poslání a zodpovědnost za tyto stránky padne na tvou hlavu. Jak se s tím vypořádáš? Nechci ti do toho kecat, ale měla bys začít trénovat. Takže tady ti nechávám spešl volné místo jen a jen pro tebe. Piš, co se zrovna v tvojí mozkovně naskytlo.

Jinak to autko asi nestihnem pomalovat, takže to vidim na konec srpna. Stejně jako ty obrazy na dveře a stěnu.

Jo a pustila jsem se do překladatelského projektu. Asi nejsem nejvhodnější typ, ale zrovna se mi to hodilo, jelikož když jsem přeložila jednu písniču, tak jsme se s kamarádem bavili o svých oblíbených, já mu ji poslala a on po mě chtěl text, tak jsem ho v momentě vytasila a mohla machrovat.

A dalším poznatkem staronovým vás oblažím. Chlapi jsou strašně ješitní. A šprajcnou se vždy v tu nejméně vhodnou a očekávatelnou chvíli. Proč to děláte? Se hnedka pro nic nafouknete a už s váma není rozumná řeč. Horší jak já.

Zkusila sem si udělat testy do autoškoly. Někdy projdu (i na 100%) a někdy ne. Asi se budu muset hodně učit, abych nemusela spoléhat na náhodu.

No Iru a tohle už je to tvoje místo, už mizím. =)

Barča se před pár dny vrátila z Francie, kde byla na dovolené chuděra s rodiči. Naštěstí přežila a mohla jet se mnou za Janou. Vyprávěla zážitky, a že nám už tak před dvěma týdnama poslala dopis. Koukaly jsme na Stopařova průvodce po galaxii, matlaly magicstone a hádaly se, který je lepší(samo, že ten můj=), vymýšlely překročení ekliptiky Slunce, ringoligu, vařily špagety a tak podobně. Jelikož já musela s Janou dojet na autoškolu a Baruš už volala maminka, kdy se jakože hodlá přijet, našly jsme bus. Teda Janička našla bus. A ignorovala malinké čísélko nad. Takže až hodinu před odjezdem jsme zjistily, že tenhle bus celý měsíc nejede. Nevadí, půjdeme pěšky. Nestihly jsme to, to je jasné. Barči ujela rožnovka, my přišly pozdě na teorii. Akorát po cestě jsme potkaly tři profesory a dvě spolužačky. Autoškola v pohodě. Pak jsem ještě doprovodila Janu k babičce. Na cestě domů začalo lít jak z konve. Jo, ještě jednoho profesora jsem potkala. No ale když o deset kilo těžší(voda váží neuvěřitelně mnoho) jsem dorazila, na polštáři mě čekalo překvapení. Dopis, dopis, krásný dopis z Francie od Barušky. Pohled na Provence a uvnitř voňavé snítky levandule. Francie z dopisu. Oj, nevěřili byste, jak mě to potěšilo. Mám dopis z Franciééé.

Kdo viděl Pána Prstenů se slovenským dabingem, tak ví, že Majster Chicho není nikdo jiný než Smíšek, říkal mu tak Stromovous. No a jelikož Václav nestíhá, přibral si na jízdy pomocníka. A právě dnes se mnou jel. Neustále se smál, a když se nesmál, tak se alespoň usmíval. Fakt v pohodě týpek. Sice ze mě musel mít dost, já jsem známé nemehlo a neustále jsem to orala, ale klídek. A vtipné bylo parkování a couvání, to jsme se nasmáli asi ze všeho nejvíc. Nejspíš začne učit i hluchoněmé, nacvičili jsme sadu posunků a já potom hned věděla, co po mě chce. A neustále po mě házel jedničky a jedničky s hvězdičkou. Na závěr jízdy říkal, že mám talent a cit v nohách, krásné rozjezdy. Milé, ale stejně mu nevěřím ani slovo, beztak mě chtěl jenom povzbudit a motivovat. No, každopádně to byla super jízda. Ikdyž na Václava taky nedáme dopusit, že ano.

Asi nikdo z vás netuší, jak je složité a náročné a pracné vytvořit týmy na tábor. To se vezme seznam účastníků. Pak se k jednotlivým kapitánům přerozdělí problémoví jedinci, kterých je kupodivu čím dál, tím více. A to taky není jen tak. To se musí udělat s rozvahou, na koho který člověk bude stačit a co by bylo už nad jeho síly. No samozřejmě, že ani sourozenci nemohou být spolu v družstvu, to by taky nedělalo dobrotu. Skupiny musí být vyrovnané, tudíž děcka v pohodě se rozmístí v tomto smyslu. No a když je to hotovo( což taky nejde tak snadno a vše je doprovázeno bouřlivými diskusemi a dohady, taky nezapomeňte, že si mnozí přivedou na tábor kamaráda či příbuzného, co jede poprvé, tak musí být spolu apod.), tak se prohlíží seznam a hodnotí se, který vedoucí dopadl nejlépe, a které družstvo je družstvem snů. Nuž, tohle jsem dneska absolvovala. Družstvo snů máme v podstatě všichni, když se ti problematici zvládnou, oj snad. No, ale celkově mám lepší tým než posledně, za což jsem vděčná a ráda.

Každopádně dnešek mi trochu spravil náladu, jen večer mě umořil a pak zesmutnil. Co já komu udělala, jestli tohle má být to, co mi bylo nedávno řečeno, tak nevím, jestli to zvládnu. Ano, řekla jsem, že to chci, jenže…dobře už mlčím, moje chyba. A nakonec je stejně úsměv. Nejsem vzduch, jen ostatní jsou hmotnější a mají větší hustotu.

Obé jsem já. Posunutá neb vám hodlám vypověděti události dne včerejšího. Vyšinutá…no a to si poslechněte. Celý program jsem si plánovala úplně jinak. Měl to být rušný, plný a zajímavý den. Nikolvek. Jen trhání malin na zahradě, všemožné domácí práce, vyřízení páru neodkladných záležitostí, snaha o kultivovanou, potřebnou a smysluplnou činnost. Všichni a všechno mě štvalo. Odešla jsem na asi dvě hodiny do parku. I tam mě všechno štvalo. Jakoby si to blbá nálada vybrala za ty ostatní pohodové dny. A lidi okolo byli tak šťastní, vykračovaly si tam rodinky, manželé, páry, tlupy kamarádů. Nesnášela jsem je. A byli všude. Pečlivě jsem se jim vyhýbala, obcházela, klidně se obrátila v půli cesty, kličkovala po trávníku. Nenáviděla je. A proč? Já vím proč, ale je to taková zásadní a důležitá věc a blbost zároveň. Takže vám to neřeknu. Bylo mi líto padlých stromů. Přesto jsem toužila do něčeho kopnout, bouchnout, něco zničit. Naštěstí můj venkovní pacifismus zvítězil. Jen když mě upoutala pamětní deska a při čtení jmen kdosi zezadu přišel a stál tam a cosi říkal druhé osobě, jsem myslela, že vyletím z kůže. Takové nenápadné choulení se do kuličky a mizení a touha po nich začít řvát v jednom. Po návratu domů se nálada nezlepšila ani o chlup, spíš naopak. Bylo mi do pláče a nemohla jsem plakat. Měla jsem vztek a nemohla se vztekat. A celý svět na mě zapomněl. Vzduch. Asi se ze mě stal vzduch. A možná ani to ne.

Chachá, jsem génius. Trvalo mi to sice celé dvě minuty, ale mám to. Mrkněte na Seznam, co se vám zdá podezřelé? Ahá? Jo. Přesně to. Popravdě já si prvně říkala, proč tam mají ty čínské znaky, když to vůbec nevypadá čínsky, se zbláznili ne. A pak mi to došlo. To je hlaholice. Cyril a Metoděj, věrozvěstové, písmo, staroslověnština, dneska mají svátek, na Radhošti pouť. Děkuji za potlesk, autogramy až na letišti.

Nuž včera to nakonec dopadlo dobře. V čajce byla Iruš s Víťou a Mončou. Já jsem potkala Vítka s Dančou, když už docházeli k venkovnímu vchodu. Uvnitř proběhlo milé posezení, pokecání, popití mnoha druhů čaje a snězení všemožných dobrot. Oni si dali i dýmku, já s Víťou jsme uzavřeli klub nekouřících, ale stejně ho nakonec opustil. Hodnotily se a záviděly trička, řešila se škola, počasí, kopce, kešky, hrachovecká olympiáda, důchodci, čaje a čajovny, autoškola, Radhošť, výlet, borůvky, třešně, biologie a ekologie, GIS, zvony, filmy, kino…prostě všechno. Před osmou jsme to rozpustili. Vítek se slečnou vyrazili směr chata a nákup na večeři. Monča jela domů. A mě Iruš překecala, ať jdu s nima do kina. Jmenovalo se to Kuličky, či jak, povídkový český film. Takové někdy zvláštní, jindy vtipné, docela dobré. Nejvíc se mi líbil František z posledního příběhu. Starý, bělovlasý a bělodlouhovousý pán, úžasný básník, řekla bych prokletý básník, dekadent.

Pomalu…pomalu…ale stárnu.

Pomalu…pomalu…ale slábnu.

Pomalu…pomalu…ale slepnu.

Pomalu…pomalu… se moje hlava mění v lebku.

Ale já si nedám říct a tý svý holce čím dál víc nadbíhám.

Nevadí mi…nevadí…že je tak hubená.

Nevadí mi…nevadí…že je tak studená.

…(a pak to ještě pokračovalo).

A skvělé bylo jak to říkal tím svým hlubokým, plným a pomalým hlasem. Umřel, bez svého sborníku básní v ruce, nedala mu je. A přisedla si až na jeho hrob. Bylo to smutné a ze života.

Jinak ten výlet naplánujeme znova, někdy v září, to musí přijet všichni, to už se nevykecají.

Když jsme se rozcházeli po tom kině, asi půl hodiny jsme se s Iruš hádaly, jestli jsme tu jeho holku už viděly nebo ne. Prý byla i na to vyhlášení, nevšimla jsem si jí, ale je to možné. Jenže Iruš tvrdila, že jsme s nima už byly i v čajce, v Olomouci na jedné kešce. Přesvědčila jsem ji, že to nemůže být pravda. Nakonec jsme došly k závěru, že to bylo beze mě, na kešce památníky, ještě než jsem dorazila z Prahy. Měla na sobě červené boty, které Iruš nesnášela, protože se jí hrozně líbily a chtěla je. Tak jsem ji seřvala, proč mi o tom neřekla, že to tajila. Když jsem došla domů a na ICQ se o tom bavila s Mončou, která tam tenkrát byla, vyšlo všechno najevo. Iruš má halucinace a trpí paranoiou. Moni mi řekla, že nikdy s nima v čajce předtím nebyly, a že ji viděla na tom vyhlášení, o botách nic neví a představena nám byla až teď. Jo, zase jsem měla pravdu a Irunda je mimoň.

No celkově to byl prostě takový fajn kvečír a večír. (kvečír= pozdní odpoledne, aby bylo jasno)

Místo výšlapu jsem se vydala do města a v dešti z něho přinesla domů výkresy, které budu potřebovat na něco na tábor. A protože potřebuju i kartony, chtěla jsem zrušit pár krabic. Jenže ty mamka chtěla, ale nakonec jsem je vyhrála já. Teda jednu, druhou jsem musela nechat. Za ni mi mamka dala krabici od skříňky. Tu jsem vyndala ven. Je to taková ta z Ikey, postav si sám. Tak si říkám, postavím ji. OK, v pohodě, klídek. Ne. V životě jsem neviděla tak pitomý návod. Počty hřebíčků naprosto neseděly, některé nebyly ani zaneseny v plánu a byly v sáčku s materiálem. Postup, jak to seskládat, byl nepřesný a nekonkrétní. Já nejsem nemehlo a neschopná, ale tohle moje nervy nevydržely, tak jsem s tím sekla. Skoro to vypadalo, jakoby ten návod patřil k jiné, strašně podobné, skříňce. To bych chápala.

Včera večer se nám odhlásil jedinný zatím přihlášený tým na kačovýlet. Nucena jsem byla uvědomit Vítka , zda-li hodlá přijet se slečnou i za těchto okolností. Hodlal. V noci však počalo pršeti a s nebývalou intenzitou a vytrvalostí prší do teď. Smutna ruším výšlap a zůstává tedy pouze odpolední či večerní čajovna.

Já to tušila, že se všechno pokazí a zničí. Jako obvykle, když něco naplánuju. Asi bych měla se vším seknout a nechat to na jiných. A já se tak těšila, připravovala, snažila, domlouvala, vyřizovala. A ono nic. Leje.

Iruš přišla na jízdy o půl hodiny později. Václav na ni žaloval. Já přišla včas, ale k ničemu mi to nebylo. Jelo se dvěma autama. Blbečky si bral k sobě, ty dobré dával kolegovi. Že neuhodnete s kým jsem jela já? S Václavem, jak jinak. Směr Valmez to byla pohoda, bývám tam často, takže cestu znám. Jenže po městě jsme dělali takové kličky přes kruháče, že sem myslela, že vyskočim. Navíc v tom šíleném hicu mi zavřel okýnka, jen u sebe si nechal kousek. Tudíž jsem se škvařila ve vlastní šťávě. A přitom jsem se potřebovala soustředit. Hrůza. Na parkovišti u Lidlu mi řekl ať zaparkuju. Povedlo se mi to hned napoprvé a krásně. Tak jsme se společně domluvili, že to byla náhoda a ne vlastním přičiněním. No co se dá dělat. Každopádně když jsem po jízdě vylézala z auta, celá jsem se klepala. Fakt, tak rozklepaná jsem nebyla nikdy.

A pak mi nad hlavou prolétly gripeny a za chvíli letěly zpátky. Hukot.

Nad městem Rožnovem p.R. tyčí se ve výši 522 m.n.m kopec Hradisko. Na svém vrcholu ukrývá rozvaliny starého hrádku Rožnova. Je to v podstatě jen brána a pár šutrů okolo, ale vypadá to dobře.

Jelikož se tam hodlám vydat v pátek se skupinkou geokačerů, šla jsem si to tam dneska omrknout. Naplánovala jsem cestu přes už lehce zarostlou vyhlídku na rožnovskou brázdu s naučnou cedulí o historii hrádku. Příjdou tak sice o efektní vstup přes bránu, ale co už. No a pak se půjde okolo památné 250 let staré lípy a 300 let starého dubu. Po modrém okruhu budeme pokračovat až k lesní tůni. Ta mě lehce zklamala. Za mých dětských let to bylo nádherné zelené oko. Dnes je krásná a zelená jen z půli. Zbytek je zavalen bahnem, větvemi a vším možným. Tak nevím, jestli je tam mám vůbec vodit…

Po roce nastal čas, kdy sběr malin na zahradě je více než nutný. Takže jsem naplnila kbelík i žaludek těmi nejsladčími, největšími a nejmalinami na světě.

Zapomněla jsem vám oznámit návrat vlaku na nádraží. Napadlo mě to, když jsem ho dneska v sukni přelézala, dvakrát.

Irušák babušák mě naštval, jelikož si dal na pátek jízdy, přestože byl upozorněn, že se koná kačovýlet. Takže to nechá srabácky na veši.

Ano, zas a opět se vše hroutí, veškeré plány, úplně každičká věc. A já zůstávám sama samotinká ve velkém světě.  Kdo mě vysvobodí, kdo zachrání?

Proč je všude kolem takové prázdno? Nebo se nacházím v nějaké bublině, do které nic nepronikne? Hej, haló?! Je tam někdo?