My Dvě

Místo výšlapu jsem se vydala do města a v dešti z něho přinesla domů výkresy, které budu potřebovat na něco na tábor. A protože potřebuju i kartony, chtěla jsem zrušit pár krabic. Jenže ty mamka chtěla, ale nakonec jsem je vyhrála já. Teda jednu, druhou jsem musela nechat. Za ni mi mamka dala krabici od skříňky. Tu jsem vyndala ven. Je to taková ta z Ikey, postav si sám. Tak si říkám, postavím ji. OK, v pohodě, klídek. Ne. V životě jsem neviděla tak pitomý návod. Počty hřebíčků naprosto neseděly, některé nebyly ani zaneseny v plánu a byly v sáčku s materiálem. Postup, jak to seskládat, byl nepřesný a nekonkrétní. Já nejsem nemehlo a neschopná, ale tohle moje nervy nevydržely, tak jsem s tím sekla. Skoro to vypadalo, jakoby ten návod patřil k jiné, strašně podobné, skříňce. To bych chápala.

Včera večer se nám odhlásil jedinný zatím přihlášený tým na kačovýlet. Nucena jsem byla uvědomit Vítka , zda-li hodlá přijet se slečnou i za těchto okolností. Hodlal. V noci však počalo pršeti a s nebývalou intenzitou a vytrvalostí prší do teď. Smutna ruším výšlap a zůstává tedy pouze odpolední či večerní čajovna.

Já to tušila, že se všechno pokazí a zničí. Jako obvykle, když něco naplánuju. Asi bych měla se vším seknout a nechat to na jiných. A já se tak těšila, připravovala, snažila, domlouvala, vyřizovala. A ono nic. Leje.