Chachá, jsem génius. Trvalo mi to sice celé dvě minuty, ale mám to. Mrkněte na Seznam, co se vám zdá podezřelé? Ahá? Jo. Přesně to. Popravdě já si prvně říkala, proč tam mají ty čínské znaky, když to vůbec nevypadá čínsky, se zbláznili ne. A pak mi to došlo. To je hlaholice. Cyril a Metoděj, věrozvěstové, písmo, staroslověnština, dneska mají svátek, na Radhošti pouť. Děkuji za potlesk, autogramy až na letišti.
Nuž včera to nakonec dopadlo dobře. V čajce byla Iruš s Víťou a Mončou. Já jsem potkala Vítka s Dančou, když už docházeli k venkovnímu vchodu. Uvnitř proběhlo milé posezení, pokecání, popití mnoha druhů čaje a snězení všemožných dobrot. Oni si dali i dýmku, já s Víťou jsme uzavřeli klub nekouřících, ale stejně ho nakonec opustil. Hodnotily se a záviděly trička, řešila se škola, počasí, kopce, kešky, hrachovecká olympiáda, důchodci, čaje a čajovny, autoškola, Radhošť, výlet, borůvky, třešně, biologie a ekologie, GIS, zvony, filmy, kino…prostě všechno. Před osmou jsme to rozpustili. Vítek se slečnou vyrazili směr chata a nákup na večeři. Monča jela domů. A mě Iruš překecala, ať jdu s nima do kina. Jmenovalo se to Kuličky, či jak, povídkový český film. Takové někdy zvláštní, jindy vtipné, docela dobré. Nejvíc se mi líbil František z posledního příběhu. Starý, bělovlasý a bělodlouhovousý pán, úžasný básník, řekla bych prokletý básník, dekadent.
Pomalu…pomalu…ale stárnu.
Pomalu…pomalu…ale slábnu.
Pomalu…pomalu…ale slepnu.
Pomalu…pomalu… se moje hlava mění v lebku.
Ale já si nedám říct a tý svý holce čím dál víc nadbíhám.
Nevadí mi…nevadí…že je tak hubená.
Nevadí mi…nevadí…že je tak studená.
…(a pak to ještě pokračovalo).
A skvělé bylo jak to říkal tím svým hlubokým, plným a pomalým hlasem. Umřel, bez svého sborníku básní v ruce, nedala mu je. A přisedla si až na jeho hrob. Bylo to smutné a ze života.
Jinak ten výlet naplánujeme znova, někdy v září, to musí přijet všichni, to už se nevykecají.
Když jsme se rozcházeli po tom kině, asi půl hodiny jsme se s Iruš hádaly, jestli jsme tu jeho holku už viděly nebo ne. Prý byla i na to vyhlášení, nevšimla jsem si jí, ale je to možné. Jenže Iruš tvrdila, že jsme s nima už byly i v čajce, v Olomouci na jedné kešce. Přesvědčila jsem ji, že to nemůže být pravda. Nakonec jsme došly k závěru, že to bylo beze mě, na kešce památníky, ještě než jsem dorazila z Prahy. Měla na sobě červené boty, které Iruš nesnášela, protože se jí hrozně líbily a chtěla je. Tak jsem ji seřvala, proč mi o tom neřekla, že to tajila. Když jsem došla domů a na ICQ se o tom bavila s Mončou, která tam tenkrát byla, vyšlo všechno najevo. Iruš má halucinace a trpí paranoiou. Moni mi řekla, že nikdy s nima v čajce předtím nebyly, a že ji viděla na tom vyhlášení, o botách nic neví a představena nám byla až teď. Jo, zase jsem měla pravdu a Irunda je mimoň.
No celkově to byl prostě takový fajn kvečír a večír. (kvečír= pozdní odpoledne, aby bylo jasno)