Fajn kvečír a večír.
Nuž včera to nakonec dopadlo dobře. V čajce byla Iruš s Víťou a Mončou. Já jsem potkala Vítka s Dančou, když už docházeli k venkovnímu vchodu. Uvnitř proběhlo milé posezení, pokecání, popití mnoha druhů čaje a snězení všemožných dobrot. Oni si dali i dýmku, já s Víťou jsme uzavřeli klub nekouřících, ale stejně ho nakonec opustil. Hodnotily se a záviděly trička, řešila se škola, počasí, kopce, kešky, hrachovecká olympiáda, důchodci, čaje a čajovny, autoškola, Radhošť, výlet, borůvky, třešně, biologie a ekologie, GIS, zvony, filmy, kino…prostě všechno. Před osmou jsme to rozpustili. Vítek se slečnou vyrazili směr chata a nákup na večeři. Monča jela domů. A mě Iruš překecala, ať jdu s nima do kina. Jmenovalo se to Kuličky, či jak, povídkový český film. Takové někdy zvláštní, jindy vtipné, docela dobré. Nejvíc se mi líbil František z posledního příběhu. Starý, bělovlasý a bělodlouhovousý pán, úžasný básník, řekla bych prokletý básník, dekadent.
Pomalu…pomalu…ale stárnu.
Pomalu…pomalu…ale slábnu.
Pomalu…pomalu…ale slepnu.
Pomalu…pomalu… se moje hlava mění v lebku.
Ale já si nedám říct a tý svý holce čím dál víc nadbíhám.
Nevadí mi…nevadí…že je tak hubená.
Nevadí mi…nevadí…že je tak studená.
…(a pak to ještě pokračovalo).
A skvělé bylo jak to říkal tím svým hlubokým, plným a pomalým hlasem. Umřel, bez svého sborníku básní v ruce, nedala mu je. A přisedla si až na jeho hrob. Bylo to smutné a ze života.
Jinak ten výlet naplánujeme znova, někdy v září, to musí přijet všichni, to už se nevykecají.
Když jsme se rozcházeli po tom kině, asi půl hodiny jsme se s Iruš hádaly, jestli jsme tu jeho holku už viděly nebo ne. Prý byla i na to vyhlášení, nevšimla jsem si jí, ale je to možné. Jenže Iruš tvrdila, že jsme s nima už byly i v čajce, v Olomouci na jedné kešce. Přesvědčila jsem ji, že to nemůže být pravda. Nakonec jsme došly k závěru, že to bylo beze mě, na kešce památníky, ještě než jsem dorazila z Prahy. Měla na sobě červené boty, které Iruš nesnášela, protože se jí hrozně líbily a chtěla je. Tak jsem ji seřvala, proč mi o tom neřekla, že to tajila. Když jsem došla domů a na ICQ se o tom bavila s Mončou, která tam tenkrát byla, vyšlo všechno najevo. Iruš má halucinace a trpí paranoiou. Moni mi řekla, že nikdy s nima v čajce předtím nebyly, a že ji viděla na tom vyhlášení, o botách nic neví a představena nám byla až teď. Jo, zase jsem měla pravdu a Irunda je mimoň.
No celkově to byl prostě takový fajn kvečír a večír. (kvečír= pozdní odpoledne, aby bylo jasno)
Uložte si tento článek:
Jaggni to!