My Dvě

Asi nikdo z vás netuší, jak je složité a náročné a pracné vytvořit týmy na tábor. To se vezme seznam účastníků. Pak se k jednotlivým kapitánům přerozdělí problémoví jedinci, kterých je kupodivu čím dál, tím více. A to taky není jen tak. To se musí udělat s rozvahou, na koho který člověk bude stačit a co by bylo už nad jeho síly. No samozřejmě, že ani sourozenci nemohou být spolu v družstvu, to by taky nedělalo dobrotu. Skupiny musí být vyrovnané, tudíž děcka v pohodě se rozmístí v tomto smyslu. No a když je to hotovo( což taky nejde tak snadno a vše je doprovázeno bouřlivými diskusemi a dohady, taky nezapomeňte, že si mnozí přivedou na tábor kamaráda či příbuzného, co jede poprvé, tak musí být spolu apod.), tak se prohlíží seznam a hodnotí se, který vedoucí dopadl nejlépe, a které družstvo je družstvem snů. Nuž, tohle jsem dneska absolvovala. Družstvo snů máme v podstatě všichni, když se ti problematici zvládnou, oj snad. No, ale celkově mám lepší tým než posledně, za což jsem vděčná a ráda.

Každopádně dnešek mi trochu spravil náladu, jen večer mě umořil a pak zesmutnil. Co já komu udělala, jestli tohle má být to, co mi bylo nedávno řečeno, tak nevím, jestli to zvládnu. Ano, řekla jsem, že to chci, jenže…dobře už mlčím, moje chyba. A nakonec je stejně úsměv. Nejsem vzduch, jen ostatní jsou hmotnější a mají větší hustotu.

Obé jsem já. Posunutá neb vám hodlám vypověděti události dne včerejšího. Vyšinutá…no a to si poslechněte. Celý program jsem si plánovala úplně jinak. Měl to být rušný, plný a zajímavý den. Nikolvek. Jen trhání malin na zahradě, všemožné domácí práce, vyřízení páru neodkladných záležitostí, snaha o kultivovanou, potřebnou a smysluplnou činnost. Všichni a všechno mě štvalo. Odešla jsem na asi dvě hodiny do parku. I tam mě všechno štvalo. Jakoby si to blbá nálada vybrala za ty ostatní pohodové dny. A lidi okolo byli tak šťastní, vykračovaly si tam rodinky, manželé, páry, tlupy kamarádů. Nesnášela jsem je. A byli všude. Pečlivě jsem se jim vyhýbala, obcházela, klidně se obrátila v půli cesty, kličkovala po trávníku. Nenáviděla je. A proč? Já vím proč, ale je to taková zásadní a důležitá věc a blbost zároveň. Takže vám to neřeknu. Bylo mi líto padlých stromů. Přesto jsem toužila do něčeho kopnout, bouchnout, něco zničit. Naštěstí můj venkovní pacifismus zvítězil. Jen když mě upoutala pamětní deska a při čtení jmen kdosi zezadu přišel a stál tam a cosi říkal druhé osobě, jsem myslela, že vyletím z kůže. Takové nenápadné choulení se do kuličky a mizení a touha po nich začít řvát v jednom. Po návratu domů se nálada nezlepšila ani o chlup, spíš naopak. Bylo mi do pláče a nemohla jsem plakat. Měla jsem vztek a nemohla se vztekat. A celý svět na mě zapomněl. Vzduch. Asi se ze mě stal vzduch. A možná ani to ne.