My Dvě

Ne, ne. Tohle není Cimrmanovo jmelí. Ikdyž to tak může vypadat, alespoň funkcí. Jen se snažím vtipně navázat a rozvázat to, co chci říct…napsat. Jmelí, jak jistě všichni víte a znáte, jest parazit. A stejně jako strom má svého parazita, tak i člověk má svého. Slovního parazita. Jednoduše slovo, které neustále, bezmyšlenkovitě a automaticky používá v míře větší než obvyklé a únosné. Někteří o svých parazitech ví, někdy je to štve a chcou se jich zbavit, někdy se jim to daří, mnohdy ne. Někdo o nich neví. Například Bodka permanentně říká vlastně. Počítáme jí to. Za pětiminutový pobyt u tabule je schopna ho vyslovit až dvacetkrát. V poslední době se snaží ho zbavit, proto vlastně střídá s takže. Jenže obě říká se stejnou intenzitou. Jedna kamarádka má v oblibě zase slovo prostě. Teda, jí to vadí, jenže boj proti tomu se jí nedaří. Zajímalo by mě, jestli mám taky nějakého parazita(a nemyslím můj bleší cirkus ani vešku na hlavě mojí Vešovosti). Zdá se vám, že používám nějaké slovo příliš často? Třeba tady v těch písankách nebo, kdo mě zná osobně, tak v řeči. Prosím, upozorněte mě na to. Ať vím, na čem jsem.