My Dvě

Tak abyste věděli, gympl není žádný gympl. Je to gymnázium. Gymnázium.

Tak nějak mi to bylo oznámeno od pana zástupce, našeho milovaného, jednoho z nejoblíbenějších našich profesorů. Ostatně ta láska je vzájemná.

Chudák, a to ani netuší, že sem tam (na omluvný list) původně chtěla napsat “gympl na kopečku” . Ale pak sem si to rozmyslela, přecejen jsem slušná a vychovaná dívka. Ale po tom, když mě seřval za gympl, sem si to tam tužkou dopsala. Pořád to zní líp, než gymplázium. To by totiž vzniklo přepsáním gymplu na gymnázium, kdyby to někomu nedošlo.

Ono jich je na světě více, ale jedno je i mým kamarádem, řekla bych hodně dobrým. Na mnoho věcí je velice šikovný a zručný, ale co není jeho parketou je pravopis. Na ICQ si k osobnímu stavu napsal jistou větu a v té větě udělal chybu, řekla bych hrubou chybu, takovou přímo ukázkovou hrubku.Místo měkkého “í” tam stálo “ý”. No fůj. A já, jako pravý gymplák, sem to nemohla vydržet a už sem se na to nemohla déle koukat, tak sem ho na to upozornila. Jenže to jsem neměla dělat. Ten citlivka se naštval a pravil, že tohle fakt nesnáší a že nestojí o opravování a ukončil hovor. Tak sem si řekla, co už a žila si vesele dál. Za necelých deset minut napsal, omuvil se, pravil, že to prostě fakt nemá rád a že celý den je blbý a nic se mu nedaří atd. Klasika. Tak sem se na chvilku stala vrbou, utěšila ho, povzbudila a slíbila, že už ho na pravopis upozorňovat nebudu. Jo jo, to je celý on. Ale stejně ho mám ráda.

Sepisuji závěť. Již bylo na čase. Irundu vydědím. Víťa dostane soba Boba, ale jenom možná. Monču si rozmyslím, jestli bude hodná, zdědí pastelky. Marwinoidnímu kamarádovi odkážu mou sbírku krabiček od cigaret a deník s varovnými nápisy. Třeba po mojí smrti konečně přestane kouřit a to myslím nadobro, ne jen na čas. Jo, jestli toužíte po něčem z mojí pestré pozůstalosti, napište si. Vše pečlivě zvážím a posléze vás hromadně a po jednom vydědim.

Mám zápal plic. Nebaví mě to. Jsem doma. Nudím se. Umřel comp. Nepíšu to teď. Chci ven. Chci lidi. Pomoc. Ve škole se hromadí písemky a zkoušení. To byla moc dlouhá věta. Tahle taky. Nevím. Už nevím. Ztrácím se.

Normální doktorka je se mnou a chce mě poslat co nejdřív do školy. Doktorka od rentgenu na mě kouká stylem: holka, začni sepisovat závěť.

Nenávidim se. Mám zápal plic. Kašlu na všechno, ale chtěla sem a celý rok jsem se těšila na Namax. A teď budu trčet doma. Bez lidí, bez trika a co hůř, bez natírání mostu. Chudák Baruš tam bude muset obstarávat svou rodinnou bandu. Zvládne to beze mě?

Sedíme si na chodbě, čekáme o volné na seminář, učíme se slovíčka. Jde kolem Hambálek a jestli prý nemáme chvíli čas, že by potřebovat s něčím pomoct. Ochotně se zvedáme a pádíme za ním do schodů. Ve V5 už čeká jedna holka z vedlekší třídy a na lavicích leží stohy stránek se scénářem k letošní divadelní hře. Postupně sbíráme listy na kterých mluví postava, kterou si předem vybereme na lístečkách. Její text pak položíme k tomu lístku se jménem jako např. babička, Barunka, kněžna, Viktorka, mlynář s mlynářkou, hajný… Když je vše rozebráno, odcházíme a bavíme se “co se to letos asi bude hrát…”. Hambálek, který vyšel za náma, se zděšením naprosto nehraným: “Vy jste to nepoznaly?” A podle našeho smíchu s ulehčením zjistí, že poznaly.

Normálně před tím, než jsem odešla do školy, jsem jen tak zkusila písknout na prsty, jak sem se to učila o víkendu. A ono to šlo. Fakt se ozvalo pronikavé písknutí. Hustý. Sice potom to znělo trochu slaběji, ale stejně to šlo. A teďka, když sem to zase zkoušela, tak mi to šlo úplně parádně. Sem machr.

Tak máme nového spolužáka. Jmenuje se Danek a z vsetínského gymplu k nám přešel kvůli problémům s absencí. My už jednoho Danka máme. Také má problémy s absencí. Tak snad alespoň jeden ve třídě vždycky bude, můžou se střídat, vytvořit si harmonogram. Jinak hned první den mě škola přestala bavit. Chci prázdniny, chci stihnout vše, co jsem si plánovala. O prázdninách nemusím spát ani jíst, ve škole tyto potřeby dosahují astronomických objemů. No je to těžké.