My Dvě

“Můžu se nepít tvého úžasného bylinkového čaje?”

“To je bylinkový? No fůj.” (zjištěno pouhým přičichnutím)

“Mám ti dojít pro vodu?”

“Ne. Uschnu.”

Je to šedé a chlupaté. A myš to není, tu poznám.

Já blbec sem si řekla, že by bylo fajn zavzpomínat na staré dobré časy deníčku papírového. Pravda, něco bylo fakt vtipné, sem se pobavila. Kde jen jsou doby bagrů s lopatkami, lógrů, olivy s papričkou, ožužlávání oliv, krmení losů, harémů a potřeštěného ječení ááá. Doufám, že někde hluboko a daleko. Třeba dole v dole v Kimberley. Nikdy by mě nenapadlo, že student gymnázia může být takový neskutečně ignorantský vůči celosvětovým problémům a místo diskuse na úrovni se zabývat stopováním modrého batohu. To jsme nepsaly my. Jediné možné vysvětlení, které se tu naskýtá, je, že jsme byly zdrogované, zdeptané rodinnými těžkostmi či pod vlivem některé z úpadkových rádobyhudebních skupin dnešní doby. Rudá, jak Karkulka rukující do sovětské armády, a zahanbená až do dvacátého kolene, které jsem ujídala z talíře těstovin. To se fakt nehodí, vždyť slovní zásoba a způsob vyjadřování připomínal spíš dvanáctileté bárbínky “růžová je náš život”. A obsah našich sdělení rovněž. Chápu, za dva roky si tohle přečtu a hodím si mašli, protože dojdu k totožnému zjištění. Jak naivně se domnívám o své inteligenci a eleganci. Toť jen důkaz mé pošetilosti a mozku nezvládajícímu dvě věci naráz. O tom, že se doba nezměnila, svědčí i paranoia z Brna. V davu jsem zahlédla, věřte mi to, Oliváka všiváka. Jenže pak se otočil a tváří v tvář to on nebyl. A ani neměl modrý batoh. Mě to taky mohlo napadnout hned. Ale jinak jeho věrná kopie. Asi bych se nad sebou měla vážněji zahloubat. A od základu změnit chování. Odstřihnout papír a vrhnout se do éteru. Zrušit harém nebo alespoň nepřibírat nové členy. Dát si pár facek. Nebát se chyb a promluvit do duše. Sobě i všem okolo. Dát si dalších pár facek. Udělat, co by udělal každý normál. Vžít se do reality a užít si ji seč to jen jde. A už nikdy, nikdy se neplašit nad viděním či neviděním. Radši zavřít oči. A zacpat si uši. Řekněte, že nejsem takový blbec, jako před lety a před chvílí? Že jo? Odcházím, má psychika se hroutí, sem naivní a blbec k tomu. A to mluvím slušně. Ještě že tak. Ma-gooor.

Ztratila jsem odvahu,

ti dva měli převahu,

když tu směrem od Váhu,

stoupli si mi na váhu

a já zůstala na vážkách…

Potřebuju se odstěhovat, ale rychle. Už to doma nevydržím ani minutu. Matka si myslí, že jsem na smrtelné posteli, protože mi zaskočila slina a já zakašlala. Okamžitě volala otci, který byl zrovna v obchodě, ať koupí cosi na kašel. Prostě už nevydržím to její věčné starání se. Nikdy nepochopí, že všechno to je moje věc. Cosa nostra. Dám se k mafii. Četla jsem Kmotra. Prosím vás, vemte si mě někdo k sobě domů. Papučky, pyžámko, kartáček a bagr mám svoje. Jsem milá, vhodná pro staré lidi i pro rodinu s dětmi. Veselá a hravá, vyvenčím se sama. Za plnou misku udělám, co budete chtít. Zvládám všechny základní povely a navíc umím i pár kousků pro pobavení. Ochráním váš dům. No tak, já už fakt nevim, co se ještě říká, prostě chcete mě? Já vás chci. Kohokoliv. Jsem zoufalá. Jako snad nikdy v životě. Beru i bydlení pod mostem, ve slumu či jen tak v hlubokých lesích..hm, ale to bych fakt brala.

Celou sobotu jsem byla naprosto mimo. Chtělo se mi spát, nemyslelo mi to, nálada pod psa. Ne že bych se jiné dny s rodiči nějak zvlášť bavila, ale teď to byla vyložená nechuť k jakémukoli kontaktu. Moje maminka si to vše vyložila tak, že se se mnou rozešel kluk. Nevím, kde na to chodí. A radši to ani vědět nechci. Začala mě utěšovat, že s ní se taky kluci rozcházeli a někdy že zase ona s nima. Uzavřela to tím, že díky tomu má teď taťku. To už jsem chtěla vyskočit z okna. Tohle fakt nesnáším, ty její kecy. Alespoň mě to utvrdilo v tom, že jsem adoptovaná, jinak to být nemůže.

Dnešní pobyt na Gaudeamu v Brně mě přinesl hned několik věcí.

1. Když se kluk občas zachová jako gentleman, je to potěšující a milé.

2. Nikdy neříkejte nikdy.

3. Brněnská dlažba je krutá; šlapka ze mě nebude.

4. Bude ze mě horník s titulem, ale Janička mě zabije.

5. Už se nikdy nebudu domlouvat s pěti lidmi naráz, nakonec buď nestíháte nebo máte proluku.

6. Výhled na Brno je krásný.

7. Potká-li mě v Brně Jiřík, je to halucinace.

8. Neumím nakupovat, když najdu to, co chci, mám málo času.

9. V Brně je plno známých lidí.

10. Je to strašná placka, ale asi si budu muset zvyknout.

Tři hodiny ve vlaku a pak se zhaslo. A já byla tak blbá, že sem nepoužila ani ruce. Tak krásný den a já z něj mám v hlavě šmouhu. Aspoň že trochu níž se usídlil hluboký dojem a pocit. To stačí. Až v tram… teda šalině, abych dodržela místní terminologii, se trochu rozsvítilo. Přesněji ve chvíli, kdy hlásili moji výstupní stanici a já se se zpožděním vyhrnula na ulici, přičemž jsem málem porazila ubohého studentíka u dvěří. Úplné světlo zajistila Janička, když sem ji nikde neviděla a myslela si, že sem ztracená. Bydlí v nádherném domě a bytě, nezastřešený dvorek a točité schody až nahoru. K večeru mě vedla a vezla několika tramvajemi a busy. Scukly jsme se s Barčou, potkaly se s dalšíma dvěma, co měli náš směr a společně jeli do cíle. Jakého? Na skupinku Míši K., našeho kamaráda. Skupinka to křesťanská, plná studentů povětšinou ajťáků či techniků, půlka jich sou Poláci. Takže si to určitě umíte představit. No ale byla sranda. Tak trochu styl šílené pařby na fakultě elektrotechniky. Nejprve jsme vedli diskuzi, ale Míša pochopil, že jsme všichni strašně extrovertní a tak po jídle, modlitbě a chválách jsme se odebrali do vedlejší místnosti. Ve chvílích, kdy se nerozebíraly integrály a nejnovější IT záležitosti, jsme hráli zvířátka (posuďte sami: 4 nohy, ocas, milé stvoření; ropná plošina a kočka v měřítku; slon sající oheň; pes sežral tatínka holčičce, co brzo omdlí) a taky Kornelovy “důvěrovky” (= přehazování si člověka v kruhu; proběhnout tunel z natažených rukou, zvedají se těsně před nosem). Volná zábava se točila opět kolem techniky a já a Janou poslouchaly Míšovo líčení kydání hnoje. Před jednou ráno jsme vyrazili do mrazu na bus. Kornel vyfasoval hořčici a tak si ji hrdě nesl. Hodila se k všelijakému vymýšlení hovadinek a taky k párku v rohlíku, co si hladovci pořídili. Pánové prohlásili, že je slušností doprovodit dívky domů, tak sme se prošli až k Janiččině privátu a ostatní pokračovali s Magdou. A konečně spát, byly asi dvě hodiny. Ale stálo to za to. Celý den byl krásný. Jen vědět, co dál? Vědět na čem jsem.

Jedna nejmenovaná osoba v mé blízkosti je naprosto ukázkový hypochondr. Teda, není to ještě tak na úrovni, teprve musí vyzrát a dozrát, ale k tomu má nejlepší předpoklady, když se podíváme na matku tohoto člověka. Schraňuje veškeré léky, vitamíny a podobné žblepty. Důsledně pročítá každý příbalový leták. Okamžitě informuje široké okolí o výskytu nějaké nemoci, o které se dozvěděla z médií. Vyžívá se v sebemenším zdravotním problému( teď je to např. bolení v krku, dobře dostala antibiotika, ale co už). A jak jsem již řekla, má matku. Jestli to někdy dojde do tohoto stádia a obávám se, že dojde, nechci být poblíž.

Nenávidím slovní úlohy. Jsou pitomé a mrňavé a chci je zadupat do bahna a prachu. Proč mě nutíš je furt počítat? Vždyť obyčejné příklady jsou mnohem lepší, krásnější, elegantnější. Ale ne, ty musíš jen a jen ty slovní úlohy, ve kterých vždycky vyjde kvadroška kvadroidní a kdo ji pak počítá, aha? Já. Grrr. BZG. Rozcupovat na malilinkaté kousínečky ten papír. Nebo dát oba Ireinové. Kdybys mi do toho nekafrala, tak jí dneska vnutím i ten tvůj. Ňňň.

Nevím, kdo to řekl, ale myšlenka “neplánovat si nic ani na den dopředu” je skvělá. Zjišťuji, že jsem si toho domluvila příliš, aby se to všechno dalo stihnout. Ono zkoordinovat dvě věci je nadlidský výkon, natož čtyři, to je buď blbost nebo strašná naivita. Ale já to zvládnu, dostojím všem slibům, uskutečním všechny plány, všem vyhovím. Připadám si, jako naprosto nenapravitelná naivka, ve všech směrech. Všechno, všechna, všechny…nechci toho moc? To půjde a nakonec to bude fááájn. Určitě, možná, snad. Arnoštku pomóc.

Taky nesnášíte, když nevíte, na čem jste? Kolem se rozhostí naprosté ticho a po promrzlých, bahnitých planinách jen zlehka pofukuje severák. Odkud se zjeví smečka vlků, aby vás srazili k zemi a zakousli? V kterém močálu uvíznete a jak dlouho bude trvat vaše smrt? A taky si říkáte, že tohle se vám jenom zdá. Ve skutečnosti stojíte v kulisách a jen vaše pesimistická mysl vytahuje tyhle pochmurné myšlenky. Ale jak je to doopravdy? Zeptat se bojíte. A já taky. Tato oblast světa se jeví příliš křehce a vzdáleně na to, abyste si mohli dovolit se zeptat a pak vše intenzivně zachránit a napravit.

(mám takový pocit, že za pár dnů už nebudu vědět, jaké myšlenky mě vedly napsat tenhle alergický blábol, ale teď to vím naprosto jistě a štve mě to, všechno)

Nesnášim je, nenávidim je, kde to žiju, co to tu sou za lidi, jak tu mohli a všude vyhrát ti blbci!!! Odcházím, abyste věděli. Zásadně nesouhlasím. Nebavim se s váma. BZG!!! A kdyby jen to. Ale i Hugo!!! Sbohem.

Kdo chce alespoň zkusit ovlivnit politiku, šel včera nebo dnes volit. Pravda, není to vůbec jednoduché. Plno kandidátů, o polovině člověk slyší poprvé v životě a o druhé toho ví naopak přespříliš. Možná je to právě ta znalost či neznalost, která způsobuje, že malé strany jsou bez šancí se více a vůbec prosadit. Ovšem jsou-li všichni voliči takto skeptičtí a rozhodnou se volit(pokud volit) stranu velkou, pak se dostáváme do začarovaného kruhu. Změna nepříjde sama od sebe, tu musí udělat lidé. Co se týče oněch velkých stran, můžeme sledovat téměř periodické změny pozice a opozice. Všichni nadávají na politiky, kteří jsou momentálně u moci a na jejich oponenty hledí jako na zachránce, kteří tu konečně udělají pořádek. Jakmile se strany vymění, nadávky míří opět směrem ku vládě. Přestože se plně nestotožňuji s žádnou stranou či koalicí, rozhodla jsem se jít volit. A to z mnoha důvodů. Říká se, že kdo nejde volit, dává hlas komunistům. Byla to moje první příležitost dát svůj hlas. A chtěla bych ovlivnit dění v mém kraji. Předpovědi, které jsem viděla v novinách, říkaly, že zde vyhraje ČSSD. Mám-li být upřímná, milejší mi je ODS (pokud bych si měla vybrat pouze z těchto dvou stran a což se musí udělat, pokud se chce nějak do politiky zasáhnout, jak jsem již řekla). Když mi přišly domů hlasovací lístky, několik dní ležely bez mého zájmu. Pak jsem obálku otevřela. První, kdo mi padl do očí, byli komunisti, letěli okamžitě na hromádku odmítnutých. Postupně na ní přibývaly další jako ČSSD, neznámé strany a podobně. Nakonec mi v ruce zbyly poslední tři. Jedna malá, jedna středně velká a jedna velká strana. Hodně jsem o tom přemýšlela a zvažovala, aby moje rozhodnutí bylo dobré a správné. Vlastně to celé bylo o tom zvolit to nejmenší zlo. Myslím, že se mi to povedlo. Ve čtvrtek večer, když jsem uléhala do postele, vzala jsem si ty tři hlasovací lístky, naposledy si je pročetla a s jistotou rozhodla. A dnes, v sobotu, nedlouho před uzavřením volebních místností, jsem jistým krokem vstoupila, předložila občanku, nafasovala šedou obálku se štemplem a za krytem vytáhla z mé modré obálky hlasovací lístek, zaškrkla dvě preference a po zalepení vhodila do urny. Měla jsem dobrý pocit, přestože později mě dostihly i myšlenky, zda to opravdu bylo dobré a uvážené rozhodnutí. Uvidíme. Podle výsledků.

“Byla bys třeba ty nevěrná?”

“Ne, já ani nechci. A i kdybych chtěla, tak není s kým. Nikdo mě nechce.”

K bráně jede na kole náš pan profesor Čížek(kolik ten už najel kilometrů a do jakých nevídaných hloubek se potopil přes svůj značně pokročilý věk…) a laškovně na nás zamává.

“Tak nikdo tě nechce, povídáš, jo…?”