My Dvě

Nechápu, proč ty dnešní děcka orvávají a ohazují kaštany pouze profláklé, ale aby si našly i ty méně známá místa, to ne. Tak alespoň zbyde i něco na mě, konkrétně hromada kaštanů. A to jsem ještě nebyla na Hradisku v aleji, to by mě zajímalo, jestli to tam někdo sbírá nebo ne.

Nechápu, jak na podzim leží všude hromady listí, že se jimi nikdo nebrouzdá. A ty stromy jsou tak nádherně zbarvené, v parku jeden buk jakoby hořel v impozantní výšce snad přes patnáct metrů.

Nechápu, když zrovinka sbírám listy jinanu dvoulaločného do mé listnaté kytice, po cestě jde jakýsi kluk a zeptá se mě na hodiny, vytáhnu mobil, kouknu se, řeknu mu čas a on se mě začne vyptávat, jestli mám čas nebo jestli někam spěchám, tak se zamyslím a řeknu, že si myslím, že někam spěchám. Nabalovat takhle na cestě, to postrádá styl.

Nechápu, když jsem sbírala kaštany u jiného stromu, šel kolem jakýsi pán a podal mi kaštan a prý “pro štěstí”. Tak jsem poděkovala, ačkoliv nevím nevím, jak může být kaštan pro štěstí.

Nechápu, jak tohle všechno nemůžu pochopit, vždyť je to naprosto jasné a jednoduché. Asi jsem nad tím, ještě neuvažovala natolik, nakolik by to bylo záhodno, takže jsem se nedobrala k výsledku, jenž by mě uspokojil.

Nikdo mi nerozumí, jsem záhadný…