My Dvě

Já blbec sem si řekla, že by bylo fajn zavzpomínat na staré dobré časy deníčku papírového. Pravda, něco bylo fakt vtipné, sem se pobavila. Kde jen jsou doby bagrů s lopatkami, lógrů, olivy s papričkou, ožužlávání oliv, krmení losů, harémů a potřeštěného ječení ááá. Doufám, že někde hluboko a daleko. Třeba dole v dole v Kimberley. Nikdy by mě nenapadlo, že student gymnázia může být takový neskutečně ignorantský vůči celosvětovým problémům a místo diskuse na úrovni se zabývat stopováním modrého batohu. To jsme nepsaly my. Jediné možné vysvětlení, které se tu naskýtá, je, že jsme byly zdrogované, zdeptané rodinnými těžkostmi či pod vlivem některé z úpadkových rádobyhudebních skupin dnešní doby. Rudá, jak Karkulka rukující do sovětské armády, a zahanbená až do dvacátého kolene, které jsem ujídala z talíře těstovin. To se fakt nehodí, vždyť slovní zásoba a způsob vyjadřování připomínal spíš dvanáctileté bárbínky “růžová je náš život”. A obsah našich sdělení rovněž. Chápu, za dva roky si tohle přečtu a hodím si mašli, protože dojdu k totožnému zjištění. Jak naivně se domnívám o své inteligenci a eleganci. Toť jen důkaz mé pošetilosti a mozku nezvládajícímu dvě věci naráz. O tom, že se doba nezměnila, svědčí i paranoia z Brna. V davu jsem zahlédla, věřte mi to, Oliváka všiváka. Jenže pak se otočil a tváří v tvář to on nebyl. A ani neměl modrý batoh. Mě to taky mohlo napadnout hned. Ale jinak jeho věrná kopie. Asi bych se nad sebou měla vážněji zahloubat. A od základu změnit chování. Odstřihnout papír a vrhnout se do éteru. Zrušit harém nebo alespoň nepřibírat nové členy. Dát si pár facek. Nebát se chyb a promluvit do duše. Sobě i všem okolo. Dát si dalších pár facek. Udělat, co by udělal každý normál. Vžít se do reality a užít si ji seč to jen jde. A už nikdy, nikdy se neplašit nad viděním či neviděním. Radši zavřít oči. A zacpat si uši. Řekněte, že nejsem takový blbec, jako před lety a před chvílí? Že jo? Odcházím, má psychika se hroutí, sem naivní a blbec k tomu. A to mluvím slušně. Ještě že tak. Ma-gooor.