My Dvě

V novinách kreslený vtip. Ve zkratce: Ještě zdaleka nejsme standardní ekonomikou. Na propad na newyorské burze reagujeme propadem ve Stromovce. =)

Jak strašná to novina zastihla mě znenadání. Smutek vehnala mi do duše. SOLO Sušice končí… Již nikdy více nebudu udivovat s nůžkami v ruce, jenž sirkami ve skutečnosti jsou. Kdo jiný bude sponzorovati sirky na výpravě do krajů Afrických? Sirky SOLO Sušice měly styl a značnou eleganci. Skvělý desing ohromoval při každém škrknutí. A teď? Nic. Ale proč? Cožpak za to mohou levné sirky z Číny?

Evropě to osladíme, hlásají upoutávky na naše předsednictví v EU. Nic jim neosladíme, nemáme čím. Rozhodně čím českým. Sebrali nám cukrovary.

A teď si na ně ani nemůžeme posvítit, jediná sirkárna je fuč.

Byli to mí hrdinové. Jedna z firem, na které jsem byla fakt hrdá, že je česká.

Když nám profesorka řekla o možnosti psát do novin, rozhodly se mydvě, že to zkusí. Téma je rodina, manželství apod. Z mnoha podtémat( jeden partner na celý život, nevěra, rozvod,…) si máme vybrat jedno či více. Vynašly jsme systém, jak na to. Nejprve povedeme diskusi na dané okruhy a tu nejzajímavější zpracujeme literárně. Ale to jsem chtěla říct jen tak na úvod do děje.

Při cestě ze školy jsme mohutně diskutovaly, házely názory a postoje. Někdy jsme se shodly, někdy ne a jindy to bylo neurčitelné. Každopádně při přelézání vlaku si Irušák Babušák uvědomil, jak čtvrťák změní povahu člověka. Jak vede k závažným rozhovorů. Jak se divila loni Janičce a holkám, že na cestě z kina diskutovaly o všem možném na úrovni. Kdežto my se hádaly, který herec měl hezčí zadek. Pod tímto zjištěním, že stárneme a moudříme a klidníme své hormony, jsme okamžitě zapátraly v paměti, vybavily si Báthory a rychle se shodly, že představitel Caravaggia nebyl vůbec k zahození. To nás uklidnilo a mohly jsme pokračovat v hodnocení vztahů.

Klára poslala sešit dozadu Míši po Jiříkovi. Ten se zvedl a šel. Když se ho zeptala, proč to neposlal po mě, řekl:”Alči se nemůže nikdy věřit.” No chápete to? Co si to o mě myslí? Jako bych v tom měla prsty. Už ste někdy viděli, abych měla prsty? Ale kdeže. To by prostě nebyl Jiřík, aby si nehlodnul…

Katastrofické filmy

Asi se blíží konec světa nebo něco takového, ale filmoví producenti chrlí stáledalší a další katastrofické filmy až velkofilmy.

Mohli by alespoň trochu zapojit fantazii, protože je jeden jako druhý. Stejná kostra, pouze lehce obměněna náplň děje. A co je hlavní, vždy a za všech okolností se drama odehrává v Americe ve Spojených státech. Pravda, viděla jsem jeden film i z Ruska, ale to byla vyjímka. I tak kostra zůstala nezměněna.

Lidé si spokojeně žijí v teple svých domovů. A tu přichází katastrofa. Katastrofa v podobě mutantů, mimozemšťanů, smrtící vysoce nakažlivé nemoci či výbuch sopky velké jako půl státu, zemětřesení, obrovská vlna tsunami, vedro jak na Slunci a tím výčet inspirací, myslím, končí. Postupně dějgraduje, nikomu se nedaří pohromě zabránit, vycházejí najevo nové skutečnosti, které vyznívají ještě ničivěji. Lidé šílí, matky k sobě tisknou
děti, muži se snaží zachránit své rodiny a odvážejí je pryč a daleko, pokud je kam. Najdou se i tací, kteří zklamáni životem se dobrovolně nechají odnést mimozemšťany či skočí do tavící se lávy. Prezident i v této těžké chvíli stojí pevně na nohou a prostřednictvím médií dodává sílu a víru v lepší zítřky svým spoluobčanům. Všude vládne zmatek a chaos. Ať se děj odehrává na Floridě, ve Washingtonunebo v Los Angeles, vždy minimálně jeden záběr patří soše Svobody, která se kácí k zemi. Roztříštěna, pohlcena živly. Symbol toho, že Amerika žije, svým zničením dává najevo, není již šance. A teď nastává ten pravý moment, kdy povstane hrdina z davu. Neohroženě se pustí do boje. Vydá všanc i svůj život. Nejkrásnější žena se do něj zamiluje, jak jinak. Zlo je poraženo, nebezpečí zažehnáno, nepřítel zlikvidován. Davy jásají, prezident vyznamenává hrdinu, který má v náručí svou vyvolenou. Film končí.

Klasika nad klasiku. Tak si říkám, že začnu psát filmové scénáře a vydělám miliony. Kdysi jsem se na ně docela dívala. Dnes, když mi televizní program ohlásí katastrofický film, otrávěně protáhnu obličej.  Stačí mi název, abych si detailně představila děj. Dokud jejich tvůrci nepříjdou s inovací, ztrácí jednoho diváka.

Nechápu, proč ty dnešní děcka orvávají a ohazují kaštany pouze profláklé, ale aby si našly i ty méně známá místa, to ne. Tak alespoň zbyde i něco na mě, konkrétně hromada kaštanů. A to jsem ještě nebyla na Hradisku v aleji, to by mě zajímalo, jestli to tam někdo sbírá nebo ne.

Nechápu, jak na podzim leží všude hromady listí, že se jimi nikdo nebrouzdá. A ty stromy jsou tak nádherně zbarvené, v parku jeden buk jakoby hořel v impozantní výšce snad přes patnáct metrů.

Nechápu, když zrovinka sbírám listy jinanu dvoulaločného do mé listnaté kytice, po cestě jde jakýsi kluk a zeptá se mě na hodiny, vytáhnu mobil, kouknu se, řeknu mu čas a on se mě začne vyptávat, jestli mám čas nebo jestli někam spěchám, tak se zamyslím a řeknu, že si myslím, že někam spěchám. Nabalovat takhle na cestě, to postrádá styl.

Nechápu, když jsem sbírala kaštany u jiného stromu, šel kolem jakýsi pán a podal mi kaštan a prý “pro štěstí”. Tak jsem poděkovala, ačkoliv nevím nevím, jak může být kaštan pro štěstí.

Nechápu, jak tohle všechno nemůžu pochopit, vždyť je to naprosto jasné a jednoduché. Asi jsem nad tím, ještě neuvažovala natolik, nakolik by to bylo záhodno, takže jsem se nedobrala k výsledku, jenž by mě uspokojil.

Nikdo mi nerozumí, jsem záhadný…

Dneska sme byli na filmu Bathory. Po návratě do školy na chodbě:

prof. Nováková: Tak jaké to bylo?

náš tříďas Zubek: My sme spolu něco měli?

Dneska sme měli spojený literární seminář se zavákama. Zatímco všichni dělali něco na compech, mydvě ještě s matematickým oblakem nad hlavou z předchozí hodiny se pustily do počítání příkladů. Jenže hned první byl natolik hrozný, že sme dokázaly rozpočítat pouze základní vzorec a pak nic. Kolem šel zástupce, kontrolovat, zda sedíme rovně a jestli jeho skupina dělá, to co má. Zeptal se, co to máme. Iruš pravila, že matiku a že nemůžeme hnout s příkladem a potřebujeme poradit. A teď to přišlo. Důležitě se nad nás naklonil, dlouze a potichu shlížel do sešitu a po hodné chvíli pravil, že ten výpočet je asi špatně (vůbec ne, byl dobře, jinak to nešlo, byl to zadaný a jasný vzorec) a pak se cosi zamýšlel nad aitmetickou posloupností, cože to v podstatě znamená. Uzavřel to tím, že máme zvláštní způsob počítání a když jsem řekla, že půjdem na další, tak se chopil této záchrany a souhlasil. Chá, netušil vůbec o co jde, jenom dělal chytrého. On a poradit nám? Ani náhodou.

Roku 1300 táhl Václav II. do Polska a ve starobylém arcibiskupském sídle v Hnězdně byl slavnostně korunován.

Kutná Hora se stává po Praze druhým nejlidnatějším městem království a situace ve městě i v hornickém podnikání si vynucuje lepší správu.Tato situace je řešena vydáním druhého zákoníku Ius regale montanorum (též Constitutiones juris metallici) roku 1300. Tento horní zákon vydaný králem Václavem II. jasně vymezil dvě důležité zásady, které s úpravami přetrvávají v báňské legislativě evropských národů do dnešních dnů.

A do třetice všeho dobrého, co se ještě týká roku 1300 n.l.? Jo, tak to nevim a něco hledat se mi fakt nechce. Takže samotné číslo 1300 označuje…počet návštěv na těchto stránkách. Juchů. No co na mě tak koukáte.

No sé porque, pero todo está mal. Me lo parece. No, no. Esto es una tontería grande. Todo está bueno, bello, maravilloso. Solamente tengo algos nubarrones. Tengo mucho trabajo en la escuela, algunas problemas en mi familia etc. Estoy cansada y quiero dormir por tiempo prolongado. Dormir en mi cama bajo del montón de los edredones, en calor, escuchar la múzica agradable y ensoňar. Es todo, depende. No sé que escribir más. El fin.

je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours
je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours

je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours
je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours

parfois j’aimerais mourir tellement j’ai voulu croire
parfois j’aimerais mourir pour ne plus rien avoir
parfois j’aimerais mourir pour plus jamais te voir

je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours
je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours

parfois j’aimerais mourir tellement y a plus d’espoir
parfois j’aimerais mourir pour plus jamais te revoir
parfois j’aimerais mourir pour ne plus rien savoir

je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours
je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours

je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus tous les jours
je ne t’aime plus mon amour
je ne t’aime plus mon amour

Už čtvrtým rokem docházím téměř denně do ústavu na kopečku. Ve čtvrtém patře stojí na chodbě megabigmaxinamakaná kopírka. Iruš umí kopírovat, kopírovat oboustraně, dát dvě malé stránky na jednu velkou, roztáhnout malou na velkou, ztmavit či zesvětlit písmo a jiné všelijaké kousky. A já furt nic. Vím akorát, kde se tam strká karta. A kde se to dá, jako papír. A odkud to vyleze. Ale to jak a kterak tam namačkat tu správnou volbu mezi moc kolonkami a mezimačkáním to jde mimo mě. Tak na to mám Irušku. Už si zvykla. Co jí taky zbývá. Sem prostě nemožná.

tak jsem se dozvěděla, že onen náš úžasný nový spolužák, tráví mládí v maturitním ročníku již potřetí. Z Valmezu ho vyhodili, ze Vsetína ho vyhodili, tak se konečně dohmátnul, kde ho nevyhodí, až u maturity, možná. Stejně nechápu, jak může takhle žít. Je mu ňákých dvacet a chodí do třídy s takovýma malýma děckama, jako jsme my. A ještě ani nevypadá, že by byl starší, spíš naopak. Opravdu by mě zajímalo to myšlení, vždyť tvrdnout tak dlouho před maturitou, to musí být o nervy. Tři roky se učit maturitní témata, tři roky se stresovat…jo, tak takhle to je. on patří mezi ty, kterým je všechno naprosto volné. Oni se s ničím nestresují. Žijí tady a teď a možná zítra, ale to ne tady, ale tam. A na to jsem příliš zodpovědný člověk, abych se přidala k davu.

Hele jako, tohle fakt ne, jakože. Já nemám tolik času, abych mohla psát a dopisovat všechno tady. Jestli s tím chceš seknout tak prosím, řekni mi to a zrušíme to tady. To nemá cenu takhle. Si myslíš, že lidi se třesou na to, aby si četli moje neuronové záchvěvy? Vůbec ne. Oni tady přicházejí a doufají, že tvůj hlas v údery klávesnic převedený zde naleznou a potěší mysl svou i duši. A ty je takto zklamáváš a vydáváš je v ústery mé. Styď se. Do kouta, zády ke třídě a hamba.

A k tomu dokončení básně jsme měli ještě vymyslet nadpis. Právě mě jeden napadl… a podám ho i s vysvětlením, či jak se říká: co tím básník chtěl říci.

OKURKY= básník si před sebe postavil sklenici s nakládanýma okurkama, kterou hodlá spořádat

Pod dohledem vůně, jak pod celofánem,

=okurky jsou samozřejmě voňavé, celofán reprezentuje víčko od sklenice

prochází se slečna s pánem.

=slečna a pán představují okurky

Pán je neozbrojen a já to nejsem

=kdo kdy viděl okurku s revolverem

a tak slečnu dej sem.

=básníkovi se na okurku sbíhají sliny

Oba překvapeni v chůzi,

=okurky to nečekají, že by mohly být tak chutné na pohled

vzdávají se v přesile mé můzy.

=básník má svaly a okurku ze sklenice vytáhne jako po másle

Leč záhy poznám v čem zbraň je skryta,

=okurka blíže spatřená vydá tajemství a básník si uvědomí hroznou skutečnost

slečna jest má tety Rita.

=abyste pochopili, v básníkově špajzce jsou dva druhy okurek, jedny nakládal sám, druhé nakládala jeho tetička, co opravdu jeho teta neumí, je nakládat okurky, nevím, čím to je, ale její okurky jsou naprosto nechutné, tedy v tomto posledním verši se jedná o metaforu, kdy básník zjistí, že v ruce nedrží okurku svou, ale tety Rity a rázem je po apetitu.

A pokud máte nějaké pochybnosti, že by to tak nebylo, tak jen přijďte a já vám to vysvětlím vlastnoručně.