NENÁVIDÍM ROŽNOVKU!!!
Pitomá Rožnovka musela jet na čas a pitomí zaměstnanci Českých drah nejsou schopni vydat jízdenku za půl minuty. Běžela jsem přes celý Valmez. Deset minut. Na nástupišti mě čekal jen pohled na odjíždějící zadek vlaku. Jana si se mnou chtěla dát rande, jak jela ze školy. Chjo, zas neuvidím Janičku. Samozřejmě, že za jízdenku jsem dala své poslední peníze. A další jela až za dvě hodiny. Naštvala sem se. Pořádně si zanadávala. Stopovat se mi nechtělo, v noci. Kdoví v jakém stavu bych z toho auta vylezla, pokud bych vůbec vylezla. Tak sem šla pěšky. Nenávidím auta, co předjíždějí a řítí se po silnici jak šusi. Člověk si jde daleko za bílou krajnicí a každou chvíli se dvacet cenťáků daleko přežene auto zezadu. A když na ně zařvete, tak vás ani neslyší, protože už jsou kiláky v dáli. Nějakých třináct, čtrnáct kiláků po betonu udělá své, zvláště když předtím sprintujete. Bolejí mě nožičky. Navíc mezi Zašovou a Stříteží mě protijedoucí auto tak oslnilo dálkáčema, že sem radši ustoupila o krok ke kraji a co tam tak bylo. Louža. Takže zbytek cesty mi šlpouchalo v botě. Pět minut před koncem se kolem přehnala Rožnovka, ta co jela v těch osm. Za chvílí volal taťka, kde sem. Doma se mě hned ptali, jestli sem byla na rande, tak sem jim to odkývala a padla do křesla. Moje původní výmluva by zněla, že sem byla na procházce, což bych nelhala, ale rande zní líp. Říct rodičům pravdu, že sem šla v noci pěšky z Valmezu domů, tak mi něco udělají. Mamka by měla přednášky, co všechno se mi mohlo stát a proč jsem nezavolala, že by taťka pro mě přijel. To je asi ta moje tvrdohlavost.
Uložte si tento článek:
Jaggni to!