My Dvě

Tak mě češtinářka přemluvila, ať jdu na olympiádu z ČJ. Sem jí to nemohla udělat, abych nepřišla. Ale ukázalo se, že neumím číst zadání. V posledních pěti minutách jsem zjistila chybu v jednom cvičení. Jala jsem se ji se zmatkováním opravovat tzn. všechno stávající přeškrtat a co nejrychleji napsat novou verzi. Ovšem později mi došlo, jak mé konní bylo nesmyslné neb jsem pozapoměla na druhou část úkolu, která mi jaksik vypadla. nevadí, aspoň uvidí, jakou blbost a neuváženost udělala, když mě tam poslala. Třeba ji to propříště naučí a vyvede z naivity.

Náhodou, ta prasečí růžová nakonec vůbec není tak špatná. Dokonce se ukázalo, že to je skoro ta barvička, kterou potřebujeme na trvalý makeup ksichtíků. Takže sme jí všechno natřely zrovinka dneska odpoledne. Ale přesto to není ten odstín na obalu.

Jak už Vešadlo psalo, máme na krku výzdobu stužkováku. Inu, budou tam postavičky, které od dob barevné televize mají barvu ve tváři. Takovou tu tělovou. A v papírnictví měli tělovou akrylku. Ta skvostná barva, ten odstín béžovo starorůžové, prostě jak dětská prdýlka. Inu koupily jsme a venku čekal šok. Tak odporně prasečí růžovou sme dlouho neviděly. Ale všechno se dá smíchat s trochou citu pro barvu :)
Nicméně. Dospěly jsme k názoru, že dát na obal stejnou prasečí barvu, nikdo by si to nekoupil. Jednalo se o klamání obalem. A to se přeci nedělá.

Irushka

Ireinová si sbalila věci a odešla ze třídy.

“Kde utekla?”

“Nevím…hlavně, že utekla.”

My Dvě dneska psaly slohovku, prý jakože trénink na maturitní písemku. Ok. To bychom braly, ale tohle to co bylo. No toto. Fuj. Takové témata. To se prostě nedělá. Recence nějakého filmu, co nás neovlivnil ale vysál. Úvaha o tom, že je člověk jen stopou v písku, kterou smyje voda. Třetí mi uteklo, asi bylo hodně blbý. No a poslední byl volitelný útvar (ano, vypadá to jednoduše, může se napsat cokoliv, to ano, ale to téma…). Představte si Glenna Hansarda, ok fajn, ale ten jeho výrok. Moucha v sixtínské kapli co má pod nohama anděly. Jakože mě k tomu napadlo jen, že když moucha půstí výkal tak to nepadne na fresku, ale na lidi co jsou dole.

My Dvě samozřejmě psaly o písku. Úvaha, zamyšlení, to se dá dycinky napsat nějaká “věc”. Úrověň aspoň u mě veškerá žádná, mám v hlavě prázdno už od včerejška. Prostě mi vypad mozek. Nemyslím. Ok, zvládla sem koncept, ale za výsledek neručím. Prostě dneska nebyl den na slohovky. Nevím jak pro Vešadlo, ale nejlepší část dne byla, když Ireinová po proslovu jiné učitelky z rozhlasu si zbalila věci, a utekla z místnosti. Nevíme kam utekla, hlavně že utekla.

Irushka

Víte mí drazí co dělá průměrný student v chladných listopadových podvečerech? Nevíte? No teda.  Ste mě jakože fakt dojali (kdybyste náhodou nevěděli koho, tak zmrtvýchvstalou Irušku). Průměrný student jako já po večerech shání a sepisuje rozvod. Né teda jako rozvod ale návrh rozvodu, samá žalovaná strana, paragrafy atd. Šak to poznáte po dvaceti letech manželství. Inu, né že by se naši jako chtěli rozvádět (což by mohli abych byla v klidu a nenervovala Víťu a Aluš), ale mámina kolegyně se rozhodla, že se rozvede. A já, jakožto znalá toho jak se používá word a na co je ten “internát či jak”, jsem ke své nelibosti byla citově (nedám peníze) vydírána mámou k napsání tohoto dokumentu. Nu což, práce jako každá jiná, ale to bych nemohla přepisovat ten text, co byl vymyšlen v žalobcově hlavě. Gramatické chyby jak od dis-komplex-funkčního gramatického ultravepře jsem opravila, ale intimní vzpověď ve formálním lejstru na mě byla moc. Promiňte mi, ale psát, že “se už od listopadu roku 2007 intimně nestýkáme” bylo moc i na mě. Trapasu neunikne žalobce, soudce (ikdyž ten už je možná imunní) a dokonce ani žalovaná strana, která se žalobcem nevydržela a odešla v prosinci 2007 bydlet jinam. Prostě, dle mého názoru se takové věci nevytahují navenek. A už vůbec ne před soud a cizího průměrného studenta.

Tudíž: Nekonejte svatební sliby, když jste natolik “hloupí” abyste později byli schopni vykládat celému širokému veřejnému lidu o věcech, co mají stejně jako prd zůstat pod peřinou.

Mám jedno takové tričko, s obrázkama různých lidiček a pod nima je vždycky napsané anglicky, kdo to je. A úplně dole je “Who did Jesus die for?”. Dneska se mě jistá přechytralá holčička zeptala, jestli vím, co tam mám napsané. Prý je to anglicky a ona to ví. Chytla sem záchvat smíchu a společně s kamarádkou jsme se jaly předstírat, že nevíme ani o existenci něčeho jako je cizí jazyk natož angličtiny. Tak ta milá malá dáma se pustila do výkladu:

you= ty

me= já

footballer= fotbalista

family= rodina

gay= pár

king= král, vládce

businessman= obchodník

cripple= postižený

outsider= člověk

australian= tanečník

schizophrenic= debil

hebrew= to neví

Tož základy má, ale jinak…to příjde s věkem. Aspoň sme se mohly pobavit.

nepřirozené a vyhnutelné= DROGY

přirozené ale vyhnutelné= SEX

přirozené ale nevyhnutelné= ROCK’N'ROLL

O třídních schůzkách se rodičům zásadně neříká. Ono je to totiž naprosto zbytečné. Mydvě si dneska zašly na svoji vlastní třídní schůzku, aby se poptaly, jak to s nima ve škole vypadá. Třídnímu se zvedla účast, pokecali sme, obhlídly rodičovstvo spolužáků a zase šly. Prostě pohoda. Doporučujeme vřele všem.

Píšeme diktát, v češtině. Větu za větou. Když se kantorka dostane k větě: Zatmělo se mu před očima, Babušák ji suveréně opraví: OKAMA. A zbytek diktátu šel do hájku. Chytla sem jeden z mých záchvatů smíchu, podpořený následující větou: Chtělo se nám smát, a smála sem se až se mi třásla ruka a nemohla sem skoro psát. Což se ovšem podepsalo na kvalitě mého již tak dosti nečitelného písma.

“Doma mi řekli, že když nedodělám školu, skončím u lopaty. Školu jsem dodělal…a skončil jsem u lopaty.”

Mydvě půjdou na VŠ do Ostravy, na horníka s titulem. A prokopou se do Brna, kde dostudujou. Někde pod Vizovicema udělají bakaláře a magistra už v Brně.

Aluš s Baruš založí kočující hereckou společnost a budou jako Cimrman. Bydlet Budou v krabici, až si našetří, pořídí si maringotku. Hry napíšou a zahrají slavné, až se dostanou do učebnic a čítánek. Základ mají z amatérského divadelního souboru CVAK, kde dělají režii a další blbosti(jak charakterizovala Ondru Banda trotlů v Logru).

Moje milé ponožky

hupsly si mi na nožky

obešly domů rožky

pojedly tam pirožky

a cítily se kdovíjak učeně.

Mám nové gatě

se vzorem natě

mrkve.

Zítra na chatě

nadělám latě

z rakve

a bude plot.

Jistě největší skupinu návštěvníků v těchto místech tvoří Češi, toť samozřejmé a jasné jako facka (ačkoliv mi nikdy nedošlo, co je jasného na facce…?). Vícero lidí pochazí taktéž ze Slovenska. Několik Poláků, Němců, Rusů a Angličanů zde také občas zavítá. I z USA a podobných již exotičtějších či spíše vzdálenějších distancí. Mám pocit, že tu kdysik byl kdosik z Islandu a taky z JARu(nebo jiné africké země, teď už fakt nevím). Dnes tu ale přišel, to neuhodnete kdo, Vietnamec. Hustý, co?

Pitomá Rožnovka musela jet na čas a pitomí zaměstnanci Českých drah nejsou schopni vydat jízdenku za půl minuty. Běžela jsem přes celý Valmez. Deset minut. Na nástupišti mě čekal jen pohled na odjíždějící zadek vlaku. Jana si se mnou chtěla dát rande, jak jela ze školy. Chjo, zas neuvidím Janičku. Samozřejmě, že za jízdenku jsem dala své poslední peníze. A další jela až za dvě hodiny. Naštvala sem se. Pořádně si zanadávala. Stopovat se mi nechtělo, v noci. Kdoví v jakém stavu bych z toho auta vylezla, pokud bych vůbec vylezla. Tak sem šla pěšky. Nenávidím auta, co předjíždějí a řítí se po silnici jak šusi. Člověk si jde daleko za bílou krajnicí a každou chvíli se dvacet cenťáků daleko přežene auto zezadu. A když na ně zařvete, tak vás ani neslyší, protože už jsou kiláky v dáli. Nějakých třináct, čtrnáct kiláků po betonu udělá své, zvláště když předtím sprintujete. Bolejí mě nožičky. Navíc mezi Zašovou a Stříteží mě protijedoucí auto tak oslnilo dálkáčema, že sem radši ustoupila o krok ke kraji a co tam tak bylo. Louža. Takže zbytek cesty mi šlpouchalo v botě. Pět minut před koncem se kolem přehnala Rožnovka, ta co jela v těch osm. Za chvílí volal taťka, kde sem. Doma se mě hned ptali, jestli sem byla na rande, tak sem jim to odkývala a padla do křesla. Moje původní výmluva by zněla, že sem byla na procházce, což bych nelhala, ale rande zní líp. Říct rodičům pravdu, že sem šla v noci pěšky z Valmezu domů, tak mi něco udělají. Mamka by měla přednášky, co všechno se mi mohlo stát a proč jsem nezavolala, že by taťka pro mě přijel. To je asi ta moje tvrdohlavost.