My Dvě

Ono jich je na světě více, ale jedno je i mým kamarádem, řekla bych hodně dobrým. Na mnoho věcí je velice šikovný a zručný, ale co není jeho parketou je pravopis. Na ICQ si k osobnímu stavu napsal jistou větu a v té větě udělal chybu, řekla bych hrubou chybu, takovou přímo ukázkovou hrubku.Místo měkkého “í” tam stálo “ý”. No fůj. A já, jako pravý gymplák, sem to nemohla vydržet a už sem se na to nemohla déle koukat, tak sem ho na to upozornila. Jenže to jsem neměla dělat. Ten citlivka se naštval a pravil, že tohle fakt nesnáší a že nestojí o opravování a ukončil hovor. Tak sem si řekla, co už a žila si vesele dál. Za necelých deset minut napsal, omuvil se, pravil, že to prostě fakt nemá rád a že celý den je blbý a nic se mu nedaří atd. Klasika. Tak sem se na chvilku stala vrbou, utěšila ho, povzbudila a slíbila, že už ho na pravopis upozorňovat nebudu. Jo jo, to je celý on. Ale stejně ho mám ráda.

Sepisuji závěť. Již bylo na čase. Irundu vydědím. Víťa dostane soba Boba, ale jenom možná. Monču si rozmyslím, jestli bude hodná, zdědí pastelky. Marwinoidnímu kamarádovi odkážu mou sbírku krabiček od cigaret a deník s varovnými nápisy. Třeba po mojí smrti konečně přestane kouřit a to myslím nadobro, ne jen na čas. Jo, jestli toužíte po něčem z mojí pestré pozůstalosti, napište si. Vše pečlivě zvážím a posléze vás hromadně a po jednom vydědim.

Mám zápal plic. Nebaví mě to. Jsem doma. Nudím se. Umřel comp. Nepíšu to teď. Chci ven. Chci lidi. Pomoc. Ve škole se hromadí písemky a zkoušení. To byla moc dlouhá věta. Tahle taky. Nevím. Už nevím. Ztrácím se.

Normální doktorka je se mnou a chce mě poslat co nejdřív do školy. Doktorka od rentgenu na mě kouká stylem: holka, začni sepisovat závěť.

Nenávidim se. Mám zápal plic. Kašlu na všechno, ale chtěla sem a celý rok jsem se těšila na Namax. A teď budu trčet doma. Bez lidí, bez trika a co hůř, bez natírání mostu. Chudák Baruš tam bude muset obstarávat svou rodinnou bandu. Zvládne to beze mě?

Sedíme si na chodbě, čekáme o volné na seminář, učíme se slovíčka. Jde kolem Hambálek a jestli prý nemáme chvíli čas, že by potřebovat s něčím pomoct. Ochotně se zvedáme a pádíme za ním do schodů. Ve V5 už čeká jedna holka z vedlekší třídy a na lavicích leží stohy stránek se scénářem k letošní divadelní hře. Postupně sbíráme listy na kterých mluví postava, kterou si předem vybereme na lístečkách. Její text pak položíme k tomu lístku se jménem jako např. babička, Barunka, kněžna, Viktorka, mlynář s mlynářkou, hajný… Když je vše rozebráno, odcházíme a bavíme se “co se to letos asi bude hrát…”. Hambálek, který vyšel za náma, se zděšením naprosto nehraným: “Vy jste to nepoznaly?” A podle našeho smíchu s ulehčením zjistí, že poznaly.

Normálně před tím, než jsem odešla do školy, jsem jen tak zkusila písknout na prsty, jak sem se to učila o víkendu. A ono to šlo. Fakt se ozvalo pronikavé písknutí. Hustý. Sice potom to znělo trochu slaběji, ale stejně to šlo. A teďka, když sem to zase zkoušela, tak mi to šlo úplně parádně. Sem machr.

Tak máme nového spolužáka. Jmenuje se Danek a z vsetínského gymplu k nám přešel kvůli problémům s absencí. My už jednoho Danka máme. Také má problémy s absencí. Tak snad alespoň jeden ve třídě vždycky bude, můžou se střídat, vytvořit si harmonogram. Jinak hned první den mě škola přestala bavit. Chci prázdniny, chci stihnout vše, co jsem si plánovala. O prázdninách nemusím spát ani jíst, ve škole tyto potřeby dosahují astronomických objemů. No je to těžké.

Tož hnedka od rána sme se radili, vymýšleli, vykecávali, hodnotili a tak všelijak. S Vojtou sme hráli bitvu s kuličkama, co se tam válely po zemi. Barča se mnou nechtěla hrát piškvorky, bo sem už zase vyhrála. Odpoledne jsme se přesunuli k ohništi a navečer si opekli buřta. Porada samozřejmě stále pokračovala. Večer jsme celí usezení vyšli na procházku směr Krošenk. No, vyšli, ale pak i běželi. Učili jsme se pískat na prsty, ale po chabých úspěších, jsme dali přednost houkání, které plyně ovládáme. Přišel za náma i Peca. A pak se to stalo. Nádherný západ Slunce. Obloha se zbarvila do neskutečných odstínů žlutě, oranžové a fialovočervené. Postupně tmavla a vytvářela před naším zrakem nové a nové skvostné variace. A tu jsme se zamysleli, jak někdo může věřit, že vesmír, Země, příroda a v ní tahle krásná barevná symfonie a to všechno kolem i my sami  mohlo vzniknout velkým třeskem. Vždyť je jasné, že ne.

Na Kusalínu se jako každoročně konala chata vedoucích, kde jsme plánovali další rok. Schůza sice začínala až v sobotu, ale to bysme nebyli my, kdybychom se tam nevypravili už v pátek. Janička nestíhala uklízet, tak to domluvila tak, že nás vezme autem Malý Péťa až pod kopec. Jestli jsem vám už někdy líčila styl jeho jízdy, tak víte, co nás čekalo. Navíc jel jejich novým autem poprvé. Stovkou do těch bystřických a lhotských zatáček, zkouška akcelerace, když uvážil, že by daným místem neprojel, tak brzda až na zem v jedné sekundě, kličky po Vsetíně a opět mohutná brzda. Ale zvládly sme to. Vystoupaly na kopec a došly k ztemnělé chatě. Cože? To tu nikdo není? Byl. Mates s Vojtou. Akorát netušili, že klíčky mají celou dobu před nosem, takže v altánu rozdělávali oheň.

Na oslavu toho, že mám řidičák, si udělám dredy…ještě nevím, jestli jeden dva, jako obvykle nebo víc, ale budou. Už jdu na to. A teď o víkendu, vlastně dneska budu na chatě vedoucích a budem plánovat další rok, tak já vám pak povím, na co jsme přišli. Jo a taky jsem přišla na to, že Jana je pravá vysokoškolačka. Je to totiž vysoká školačka na vysoké škole. =)

Mám to, já to udělala a na úplně výbornou. No řidičák přece, z čeho jiného stresuju posledních pár dní. No testy na 100%, technika taky v poho(měla sem povinnou výbavu a kontrola pneu) a jízda v klidu. Ten pán, co to dělal se mnou, to nedal. A sem lepší jak ségra, ta musela opakovat testy, chichi. Tak sem se jí chlubila, že já to dala na poprvé. No vlastně vás tu silně mystifikuju, já ještě nemá řidičák jako takový, já pouze dala zkoušky, tu kartičku si budu muset teprve vyřídit. Ale sem šťastná jak blecha.

noprecja (12:08 odp.) :
měl si někdy pocit, že svět kolem tebe se spikl a jediným cílem všech je totálně tě zničit a dohnat k šílenství?A docela se jim to daří, sou fakt dobří, a sou všude…jinak ahoj…i tam kde bys je vůbec nečekal..si říkáš ale jo to je tak a tak  a za chvíli nevíš, protože to tak naprosto nevypadá, ale pak zase je to známé a ..no prostě děs…jak se máš?
noprecja (12:10 odp.) :
ale neboj..jsem normální..teda pokud se tomu dá říkat normání, což si myslím, že ano…fakt, jsem..zatím..ale já se nedám..

Tak, možná se ptáte, co tomuhle předcházelo. Já vám to řeknu. Si takhle píšu s kámoškou…pohoda…a najednou začne psát naprosto bezsouvislé cosik, co k ní vůbec nepatří. První se z ní snažím vytáhnout, co se děje. Bezvýsledně. Přistupuji na hru a odpovídám stejně nesmyslně. Jenže ona zase začne normálně a pak zase píše blbosti. Už ve mě sílí podezření, že jde buď o krutý žert, čehož by ona nebyla schopna, případně se k jejímu počítači dostala cizí osoba, což by odpovídalo. Ale jak a kdo? Podle stylu bych znala hned několik lidí, ovšem museli by tam být všichni. Už mi vypadává mozek. Je to příliš a příliš dlouho. Končím, ale jen na okamžik. Končí se mnou, netuší o mém návratu. Tak co to bylo? Zjistím to někdy? Nevím, ale až to zjistím, tak něco zničím..nevím, co bude poruce, ale…tohle nemám ráda, když nevím, na čem jsem.

Listovní tajemství je jedním ze základních lidských práv. Je zaručeno Listinou základních práv a svobod (čl. 13: Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon). Též je definováno jako dovolené omezení práva na informace.

§ 239
Porušování tajemství dopravovaných zpráv
§ 239
(1) Kdo úmyslně poruší tajemství
a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením, nebo
b) zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením,
bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců.
§ 240
(1) Kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z písemnosti, telegramu nebo telefonního hovoru, které nebyly určeny jemu, nebo
b) takového tajemství využije,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Není to tu vypsané v plném znění, ale chybí jen věci týkající se zaměstnanců pošty.

Možná se divíte, co to tu je. Nedivte se. Moje matka už od mého dětství netuší, co to je. Neustále mi leze do věcí a čte si moji poštu. Nevím, jak vám, ale mě to vadí. A štve.

Každý den v této době koncoprázdninové docházím na jízdy. Mých posledních sedm jízd se uskutečňuje v časy neustále se měnící a přizpsobující se druhým žákům neb já mám volno vždy. Asi ty zkoušky nedám, ale měla bych. Nepoužívám brzdu. Měla bych. Zapomínám řadit, stane se, ale u zkoušky by to bylo nevhodné. Snad to dám. Už jsem prošla všechny testové otázky. Je jich nechutně mnoho. Jestli mi z techniky dá něco s pneu a výbavou, ta to bude v poho. Jestli mi dá něco z toho ostatního, tak se budu hodně usmívat. Ne, že bych nedokázala ke každému všemu něco říct, ale nevim, zda bych to zvládla na jedna. Automechanik ze mě nebude. Jednoho už v rodině máme, respektive budeme mít, ale částečně už máme, takže na co dva, že. A dělám mu taxika, k němu domů, k majstru Chichovi domů, za známou vrátit bundu, pokecat za známým, vyřídit jakésik cosik. Zkouška se blíží…

Letošní rok je nabit svatbami či v tom méně akčním případě řidičáky. Asi šest svateb minimálně a autoškoly taky hodně. Však mydvě si taky dělají řidičák. Jedna kamarádka dokonce zvládá obojí. Ale to jen tak mimochodem na úvod. Už nevím, jak na to přišlo, ale při sledování televize tam maminku něco osvítilo a přišla na to, že segra domů bohatého nepřivede, tak jedině já mohu zachránit rodinu. Jelikož prý umělci žíjí z ruky do pusy, je to na mě. Proto mi prý najdou s taťkou bohatého ženicha. Věk už mám. Skvělé, co? Člověk si žije svůj život a najednou se objeví tohle. Ne, že bych se bála, že se tak skutečně stane, to ani v nejmenším, spíš mě děsí, že na to vůbec přišla. Ale co už,  že.