My Dvě

Tři hodiny ve vlaku a pak se zhaslo. A já byla tak blbá, že sem nepoužila ani ruce. Tak krásný den a já z něj mám v hlavě šmouhu. Aspoň že trochu níž se usídlil hluboký dojem a pocit. To stačí. Až v tram… teda šalině, abych dodržela místní terminologii, se trochu rozsvítilo. Přesněji ve chvíli, kdy hlásili moji výstupní stanici a já se se zpožděním vyhrnula na ulici, přičemž jsem málem porazila ubohého studentíka u dvěří. Úplné světlo zajistila Janička, když sem ji nikde neviděla a myslela si, že sem ztracená. Bydlí v nádherném domě a bytě, nezastřešený dvorek a točité schody až nahoru. K večeru mě vedla a vezla několika tramvajemi a busy. Scukly jsme se s Barčou, potkaly se s dalšíma dvěma, co měli náš směr a společně jeli do cíle. Jakého? Na skupinku Míši K., našeho kamaráda. Skupinka to křesťanská, plná studentů povětšinou ajťáků či techniků, půlka jich sou Poláci. Takže si to určitě umíte představit. No ale byla sranda. Tak trochu styl šílené pařby na fakultě elektrotechniky. Nejprve jsme vedli diskuzi, ale Míša pochopil, že jsme všichni strašně extrovertní a tak po jídle, modlitbě a chválách jsme se odebrali do vedlejší místnosti. Ve chvílích, kdy se nerozebíraly integrály a nejnovější IT záležitosti, jsme hráli zvířátka (posuďte sami: 4 nohy, ocas, milé stvoření; ropná plošina a kočka v měřítku; slon sající oheň; pes sežral tatínka holčičce, co brzo omdlí) a taky Kornelovy “důvěrovky” (= přehazování si člověka v kruhu; proběhnout tunel z natažených rukou, zvedají se těsně před nosem). Volná zábava se točila opět kolem techniky a já a Janou poslouchaly Míšovo líčení kydání hnoje. Před jednou ráno jsme vyrazili do mrazu na bus. Kornel vyfasoval hořčici a tak si ji hrdě nesl. Hodila se k všelijakému vymýšlení hovadinek a taky k párku v rohlíku, co si hladovci pořídili. Pánové prohlásili, že je slušností doprovodit dívky domů, tak sme se prošli až k Janiččině privátu a ostatní pokračovali s Magdou. A konečně spát, byly asi dvě hodiny. Ale stálo to za to. Celý den byl krásný. Jen vědět, co dál? Vědět na čem jsem.

Jedna nejmenovaná osoba v mé blízkosti je naprosto ukázkový hypochondr. Teda, není to ještě tak na úrovni, teprve musí vyzrát a dozrát, ale k tomu má nejlepší předpoklady, když se podíváme na matku tohoto člověka. Schraňuje veškeré léky, vitamíny a podobné žblepty. Důsledně pročítá každý příbalový leták. Okamžitě informuje široké okolí o výskytu nějaké nemoci, o které se dozvěděla z médií. Vyžívá se v sebemenším zdravotním problému( teď je to např. bolení v krku, dobře dostala antibiotika, ale co už). A jak jsem již řekla, má matku. Jestli to někdy dojde do tohoto stádia a obávám se, že dojde, nechci být poblíž.

Nenávidím slovní úlohy. Jsou pitomé a mrňavé a chci je zadupat do bahna a prachu. Proč mě nutíš je furt počítat? Vždyť obyčejné příklady jsou mnohem lepší, krásnější, elegantnější. Ale ne, ty musíš jen a jen ty slovní úlohy, ve kterých vždycky vyjde kvadroška kvadroidní a kdo ji pak počítá, aha? Já. Grrr. BZG. Rozcupovat na malilinkaté kousínečky ten papír. Nebo dát oba Ireinové. Kdybys mi do toho nekafrala, tak jí dneska vnutím i ten tvůj. Ňňň.

Nevím, kdo to řekl, ale myšlenka “neplánovat si nic ani na den dopředu” je skvělá. Zjišťuji, že jsem si toho domluvila příliš, aby se to všechno dalo stihnout. Ono zkoordinovat dvě věci je nadlidský výkon, natož čtyři, to je buď blbost nebo strašná naivita. Ale já to zvládnu, dostojím všem slibům, uskutečním všechny plány, všem vyhovím. Připadám si, jako naprosto nenapravitelná naivka, ve všech směrech. Všechno, všechna, všechny…nechci toho moc? To půjde a nakonec to bude fááájn. Určitě, možná, snad. Arnoštku pomóc.

Taky nesnášíte, když nevíte, na čem jste? Kolem se rozhostí naprosté ticho a po promrzlých, bahnitých planinách jen zlehka pofukuje severák. Odkud se zjeví smečka vlků, aby vás srazili k zemi a zakousli? V kterém močálu uvíznete a jak dlouho bude trvat vaše smrt? A taky si říkáte, že tohle se vám jenom zdá. Ve skutečnosti stojíte v kulisách a jen vaše pesimistická mysl vytahuje tyhle pochmurné myšlenky. Ale jak je to doopravdy? Zeptat se bojíte. A já taky. Tato oblast světa se jeví příliš křehce a vzdáleně na to, abyste si mohli dovolit se zeptat a pak vše intenzivně zachránit a napravit.

(mám takový pocit, že za pár dnů už nebudu vědět, jaké myšlenky mě vedly napsat tenhle alergický blábol, ale teď to vím naprosto jistě a štve mě to, všechno)

Nesnášim je, nenávidim je, kde to žiju, co to tu sou za lidi, jak tu mohli a všude vyhrát ti blbci!!! Odcházím, abyste věděli. Zásadně nesouhlasím. Nebavim se s váma. BZG!!! A kdyby jen to. Ale i Hugo!!! Sbohem.

Kdo chce alespoň zkusit ovlivnit politiku, šel včera nebo dnes volit. Pravda, není to vůbec jednoduché. Plno kandidátů, o polovině člověk slyší poprvé v životě a o druhé toho ví naopak přespříliš. Možná je to právě ta znalost či neznalost, která způsobuje, že malé strany jsou bez šancí se více a vůbec prosadit. Ovšem jsou-li všichni voliči takto skeptičtí a rozhodnou se volit(pokud volit) stranu velkou, pak se dostáváme do začarovaného kruhu. Změna nepříjde sama od sebe, tu musí udělat lidé. Co se týče oněch velkých stran, můžeme sledovat téměř periodické změny pozice a opozice. Všichni nadávají na politiky, kteří jsou momentálně u moci a na jejich oponenty hledí jako na zachránce, kteří tu konečně udělají pořádek. Jakmile se strany vymění, nadávky míří opět směrem ku vládě. Přestože se plně nestotožňuji s žádnou stranou či koalicí, rozhodla jsem se jít volit. A to z mnoha důvodů. Říká se, že kdo nejde volit, dává hlas komunistům. Byla to moje první příležitost dát svůj hlas. A chtěla bych ovlivnit dění v mém kraji. Předpovědi, které jsem viděla v novinách, říkaly, že zde vyhraje ČSSD. Mám-li být upřímná, milejší mi je ODS (pokud bych si měla vybrat pouze z těchto dvou stran a což se musí udělat, pokud se chce nějak do politiky zasáhnout, jak jsem již řekla). Když mi přišly domů hlasovací lístky, několik dní ležely bez mého zájmu. Pak jsem obálku otevřela. První, kdo mi padl do očí, byli komunisti, letěli okamžitě na hromádku odmítnutých. Postupně na ní přibývaly další jako ČSSD, neznámé strany a podobně. Nakonec mi v ruce zbyly poslední tři. Jedna malá, jedna středně velká a jedna velká strana. Hodně jsem o tom přemýšlela a zvažovala, aby moje rozhodnutí bylo dobré a správné. Vlastně to celé bylo o tom zvolit to nejmenší zlo. Myslím, že se mi to povedlo. Ve čtvrtek večer, když jsem uléhala do postele, vzala jsem si ty tři hlasovací lístky, naposledy si je pročetla a s jistotou rozhodla. A dnes, v sobotu, nedlouho před uzavřením volebních místností, jsem jistým krokem vstoupila, předložila občanku, nafasovala šedou obálku se štemplem a za krytem vytáhla z mé modré obálky hlasovací lístek, zaškrkla dvě preference a po zalepení vhodila do urny. Měla jsem dobrý pocit, přestože později mě dostihly i myšlenky, zda to opravdu bylo dobré a uvážené rozhodnutí. Uvidíme. Podle výsledků.

“Byla bys třeba ty nevěrná?”

“Ne, já ani nechci. A i kdybych chtěla, tak není s kým. Nikdo mě nechce.”

K bráně jede na kole náš pan profesor Čížek(kolik ten už najel kilometrů a do jakých nevídaných hloubek se potopil přes svůj značně pokročilý věk…) a laškovně na nás zamává.

“Tak nikdo tě nechce, povídáš, jo…?”

V novinách kreslený vtip. Ve zkratce: Ještě zdaleka nejsme standardní ekonomikou. Na propad na newyorské burze reagujeme propadem ve Stromovce. =)

Jak strašná to novina zastihla mě znenadání. Smutek vehnala mi do duše. SOLO Sušice končí… Již nikdy více nebudu udivovat s nůžkami v ruce, jenž sirkami ve skutečnosti jsou. Kdo jiný bude sponzorovati sirky na výpravě do krajů Afrických? Sirky SOLO Sušice měly styl a značnou eleganci. Skvělý desing ohromoval při každém škrknutí. A teď? Nic. Ale proč? Cožpak za to mohou levné sirky z Číny?

Evropě to osladíme, hlásají upoutávky na naše předsednictví v EU. Nic jim neosladíme, nemáme čím. Rozhodně čím českým. Sebrali nám cukrovary.

A teď si na ně ani nemůžeme posvítit, jediná sirkárna je fuč.

Byli to mí hrdinové. Jedna z firem, na které jsem byla fakt hrdá, že je česká.

Když nám profesorka řekla o možnosti psát do novin, rozhodly se mydvě, že to zkusí. Téma je rodina, manželství apod. Z mnoha podtémat( jeden partner na celý život, nevěra, rozvod,…) si máme vybrat jedno či více. Vynašly jsme systém, jak na to. Nejprve povedeme diskusi na dané okruhy a tu nejzajímavější zpracujeme literárně. Ale to jsem chtěla říct jen tak na úvod do děje.

Při cestě ze školy jsme mohutně diskutovaly, házely názory a postoje. Někdy jsme se shodly, někdy ne a jindy to bylo neurčitelné. Každopádně při přelézání vlaku si Irušák Babušák uvědomil, jak čtvrťák změní povahu člověka. Jak vede k závažným rozhovorů. Jak se divila loni Janičce a holkám, že na cestě z kina diskutovaly o všem možném na úrovni. Kdežto my se hádaly, který herec měl hezčí zadek. Pod tímto zjištěním, že stárneme a moudříme a klidníme své hormony, jsme okamžitě zapátraly v paměti, vybavily si Báthory a rychle se shodly, že představitel Caravaggia nebyl vůbec k zahození. To nás uklidnilo a mohly jsme pokračovat v hodnocení vztahů.

Klára poslala sešit dozadu Míši po Jiříkovi. Ten se zvedl a šel. Když se ho zeptala, proč to neposlal po mě, řekl:”Alči se nemůže nikdy věřit.” No chápete to? Co si to o mě myslí? Jako bych v tom měla prsty. Už ste někdy viděli, abych měla prsty? Ale kdeže. To by prostě nebyl Jiřík, aby si nehlodnul…

Katastrofické filmy

Asi se blíží konec světa nebo něco takového, ale filmoví producenti chrlí stáledalší a další katastrofické filmy až velkofilmy.

Mohli by alespoň trochu zapojit fantazii, protože je jeden jako druhý. Stejná kostra, pouze lehce obměněna náplň děje. A co je hlavní, vždy a za všech okolností se drama odehrává v Americe ve Spojených státech. Pravda, viděla jsem jeden film i z Ruska, ale to byla vyjímka. I tak kostra zůstala nezměněna.

Lidé si spokojeně žijí v teple svých domovů. A tu přichází katastrofa. Katastrofa v podobě mutantů, mimozemšťanů, smrtící vysoce nakažlivé nemoci či výbuch sopky velké jako půl státu, zemětřesení, obrovská vlna tsunami, vedro jak na Slunci a tím výčet inspirací, myslím, končí. Postupně dějgraduje, nikomu se nedaří pohromě zabránit, vycházejí najevo nové skutečnosti, které vyznívají ještě ničivěji. Lidé šílí, matky k sobě tisknou
děti, muži se snaží zachránit své rodiny a odvážejí je pryč a daleko, pokud je kam. Najdou se i tací, kteří zklamáni životem se dobrovolně nechají odnést mimozemšťany či skočí do tavící se lávy. Prezident i v této těžké chvíli stojí pevně na nohou a prostřednictvím médií dodává sílu a víru v lepší zítřky svým spoluobčanům. Všude vládne zmatek a chaos. Ať se děj odehrává na Floridě, ve Washingtonunebo v Los Angeles, vždy minimálně jeden záběr patří soše Svobody, která se kácí k zemi. Roztříštěna, pohlcena živly. Symbol toho, že Amerika žije, svým zničením dává najevo, není již šance. A teď nastává ten pravý moment, kdy povstane hrdina z davu. Neohroženě se pustí do boje. Vydá všanc i svůj život. Nejkrásnější žena se do něj zamiluje, jak jinak. Zlo je poraženo, nebezpečí zažehnáno, nepřítel zlikvidován. Davy jásají, prezident vyznamenává hrdinu, který má v náručí svou vyvolenou. Film končí.

Klasika nad klasiku. Tak si říkám, že začnu psát filmové scénáře a vydělám miliony. Kdysi jsem se na ně docela dívala. Dnes, když mi televizní program ohlásí katastrofický film, otrávěně protáhnu obličej.  Stačí mi název, abych si detailně představila děj. Dokud jejich tvůrci nepříjdou s inovací, ztrácí jednoho diváka.

Nechápu, proč ty dnešní děcka orvávají a ohazují kaštany pouze profláklé, ale aby si našly i ty méně známá místa, to ne. Tak alespoň zbyde i něco na mě, konkrétně hromada kaštanů. A to jsem ještě nebyla na Hradisku v aleji, to by mě zajímalo, jestli to tam někdo sbírá nebo ne.

Nechápu, jak na podzim leží všude hromady listí, že se jimi nikdo nebrouzdá. A ty stromy jsou tak nádherně zbarvené, v parku jeden buk jakoby hořel v impozantní výšce snad přes patnáct metrů.

Nechápu, když zrovinka sbírám listy jinanu dvoulaločného do mé listnaté kytice, po cestě jde jakýsi kluk a zeptá se mě na hodiny, vytáhnu mobil, kouknu se, řeknu mu čas a on se mě začne vyptávat, jestli mám čas nebo jestli někam spěchám, tak se zamyslím a řeknu, že si myslím, že někam spěchám. Nabalovat takhle na cestě, to postrádá styl.

Nechápu, když jsem sbírala kaštany u jiného stromu, šel kolem jakýsi pán a podal mi kaštan a prý “pro štěstí”. Tak jsem poděkovala, ačkoliv nevím nevím, jak může být kaštan pro štěstí.

Nechápu, jak tohle všechno nemůžu pochopit, vždyť je to naprosto jasné a jednoduché. Asi jsem nad tím, ještě neuvažovala natolik, nakolik by to bylo záhodno, takže jsem se nedobrala k výsledku, jenž by mě uspokojil.

Nikdo mi nerozumí, jsem záhadný…

Dneska sme byli na filmu Bathory. Po návratě do školy na chodbě:

prof. Nováková: Tak jaké to bylo?

náš tříďas Zubek: My sme spolu něco měli?