My Dvě

Samozřejmě, že to nemyslel nijak postpubertálně ujetě, on takový není. A nic na tom nemění ani fakt, že když se Ireinová ptala, čím bychom chtěli být, on odpověděl opět čistě nevinně a hlodovsky:pornohercem. Tím ji dostal. Takže ho vzápětí šoupla do její oblíbené práce: pomocný optik (u rentgenu by se prý spletl a lidi by odcházeli s moc zářícím úsměvem). Prostě náš Jiřík je nepochopený genius, mluví neznámým počtem jazyků, snaží se o impresionismus na výši, hledá koníčka a kamarády. Sice občas nevím, co si o něm mám myslet, ale v konečné podobě je to něco neuvěřitelného a těžko definovatelného jako osobnost.

1. asi budem mít o dva stupně sníženou známku ze semináře, za zabloudění…

2. David neumí říct “ř” a chtěl by okusit lidské maso…

3. taťka furt hrotí moji přihlášku do autoškoly, ale já se tam bojím jít…

4. z celé naší třídy budou pomocní optici nebo obsluha rentgenu (ale to není nic nového)

5. Jiřík se v neděli těší na školu a nemá rád prázdniny, prý nemá kamarády, že ho nikdo nemá rád…

6. Haná je sice bohatý kraj, ale saláty dobré nedělají

7. v Jedovnici s námi budou i vysokoškoláci a Solanský pravil, že já a Irenka budem muset spát s ním a Markem v chatě, aby nás ohlídal…

8. už jsem u jedenácté kapitoly Plavců na Sázavě, je to takový smutný příběh…

9. musíme udělat mapu kešek, aby se námi Vítek a Jirka mohli chlubit i nadále

10. nevím kdy pojedem na sedmou keš, nemám čas ani s kým…

a to by jako mohlo pro tuto chvíli stačit, či nikolvek?

Ringoturnaj je každoroční záležitost, která se vyskytne vždy na začátku května. Událost naplněná hrou ringa, setkáním se známými i neznámými, mnohými doprovodnými programy, nádhernými večerními setkáními a neuvěřitelným kvantem jídla. Ani se to nedá popsat či vyjádřit, jaká je to krása.

Letos jsem obětovala výlet do Španělska…asi se ptáte, jak může být někdo tak hloupý a kvůli jedné pitomé akci, která bude za rok zase, se vzdá takové cesty? Ale vy mi nerozumíte, já sice přišla o Španělsko, kam mě to opravdu táhlo, získala jsem však mnohem víc, sice nic, ale pro mě nesrovnatelně moc…

Jo, metafora to je.

Je připraveno hřiště na hru. Vy si domluvíte protihráče a již před zápasem mu dáte jeden ringo kroužek. Začátek, rozhodčí píská. Hodíte, ale z nervozity to jde do sítě. Ten naproti vám hází taky, ale vy nějak nechytáte. Asi obě ručičky levé. No prostě celé je to nanic. Až mimo hřiště se lehce rozehrajete…

S dovolením všeho osazenstva zde přítomného započnu své vyprávění o pondělku.

Nevím, jak se tomu mohlo podět, ale toto pondělí jsme se na kopečku v žlutém ústavu sešli z obvyklých (ej, kolik nás je?) dvaceti osmi pouhopouhých třináct. Vyloučíme-li jako důvod písemku ze ZSV (ikdyž o Bodce je nám to jasné až moc), naskytne se nám řešení poněkud vhodnější a výhodnější, co se budoucna týče. Místo testu ze sogie pustili se pozůstalí do praktického výzkumu a pod vedením vyučujícího s čokoládovýma očima došli k závěru víc než možnému. Oni nedochůdci při studiu na zkoušku zaujati natolik vědou touto byli, až přijali za své interpretativní paradigma. Na základě tohoto rozhodli se ignorovati třídu jako reálně existující jev, tedy pro ně přestala fungovat, v důsledku čehož necítili potřebu dostavit se a my zůstali opuštěni. Poněkud potěšeni a natěšeni, že by se mohlo vyučování zrušit, kdyby se títo způsobem naučil sogii ještě někdo z nás. Bohužel, závěr již nepatří mezi nejkladnější. Několik jich totiž pokračovalo ve studiu dál a došlo až k paradigmatu objektivistickému, tím pádem ač se zpožděním dorazilo v průběhu dne.

A nyní již konečně vámi jistě očekávaný Pátek. Opravdu Pátek s velkým P neboť jedná se o Pátka robinsonovského. Tedy slyšte.

V neděli k večeru padlo v mé hlavě rozhodnutí. Opustím školu a vydám se na pustý ostrov bojovat o holý život. Kamarád se mě okamžitě zeptal na klasickou otázku, co bych si sebou vzala. Po chvíli hraného urputného přemýšlení zněla má odpověď: “Pátka.” On se takový Pátek vždycky hodí. Levná pracovní síla, stolek pod nohy, šachy nemusíte hrát proti sami sobě(to pak nehorázně jednomu já nadržujete), kanibalům nabídnete Pátka a sebe zachráníte a když nepřijedou kanibalové a ostrov bude opravdu pustý, stanete se kanibalem vy…Ne, to samozřejmě nemyslím vážně. Nanejvýš ty šachy.

Každopádně vyhlašuji konkurz na mého Pátka. Přihlásit se může úplně kdokoliv. Ale připravte se na diskriminaci a protekci při výběru. Nabízím krásný život na krásném ostrově( ještě nevím jaký), slunečné dny prožité ve stínu palem při sběru tropických plodů, deštivé přečkáme v nádherném domku z palmových listů posazeném v korunách stromů, a noci plné obdivování hvězdných nebes a povídání u ohně. A práci, hlad, zimu, drsnou přírodu, nemoci, horko, žízeň, ponorkovou nemoc, vyčerpání,…přátelství, podporu, spolupráci, soudržnost…a mnoho navíc, ale to záleží jen a jen na nás. Možná na tom ostrově vydržíme týden, měsíc, rok, dva, nevím.

Takže, kdo se hlásí?

P.S. Pátek nebude se nazývati Pátkem, jelikož je to označení velmi neoriginální, tedy zvolím mu jiného jména

V poslední době, asi půl rok odnazpátek, dělám samé šílené, unáhlené a nemožné věci. Pouštím se do míst, která bych jinak nechala ležet ladem. Odvážně vyrážím sama samotinká mezi lidi daleko od domova.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale asi s tím hned tak neseknu. Ono se mi to totiž zatím vždy vyplatilo a dopadlo dobře. A zdůrazňuju to “zatím”.

No, tak to je asi tak vše pro tuto chvíli, to jen abyste věděli.

Jo a kdyby vás zajímalo, proč to má takový nadpis, tak to je proto, že na tyhle písmenka tady nic nezačíná, tak aby jim to nebylo líto. Kdyby jim to totiž bylo líto tak by to bylo líto mně.

Odplouvám na The Banana Boat Songu=) Déééééééo deeeo de…

Já nevím, čím to je, ale v poslední době mám nějakou zálibu v procházkách. Sem se dneska prošla z Valmezu do Rožnova(ano, tentokrát až úplně). A jelikož kromě procházek mám zálibu taky v zmoknutí, vydala jsem se na cestu za deště. A co sem tak na cestě vypozorovala a co se mi přihodilo:

1. nechoďte nikdy po cestě, moc z toho bolí nožičky.

2. je zajímavé projít si cestu, kterou obvykle zvládáte v dopravním prostředku, protože pak to už není jen obyčejná cesta, ale místo ke kterému se něco váže, nějaká vzpomínka, událost…

3. že lidé v autech opět koukali, co sem spadla z višně či co, to je jasné, ale tentokrát k tomu přidali i troubení, mávání a jiné podobné gestikulace. Celkem asi 16 krát…nevim, ale na těch 12-13 km se mi to zdá trochu přehnané.

4. bláto klouže, ne vážně, ono klouže a nejvíc na mých nových botkách, ale nespadla sem ani jednou.

5. příroda je nádherná, když po dešti září svěžestí a ta zeleň, no úchvatná. A všude plno šnečků.

6. a to by stačilo, však jděte se sami projít a uvidíte.

Když se vám zachce a uráčí sázet stromky, činí se to takto:

vezmu motyku či krumpáč, udělám díru do země na příhodném místě asi dvacet cm do hlubky, nejdůležitější je nezapomenout dát do té díry stromek, jelikož by to bylo nehorázné plýtvání a zahazování energie, takže dám do díry stromek, zahážu vykopanou hlínou, pořádně udusám a zadupu(po 300 stromcích si každý umí dupnout i ty nejmírnější povahy), a jdu na další.

Tak a možná vám to v hlavě nejde dohromady, jak já můžu být takový odborník přes stromky…no to víte, já dneska byla celý den v lese na brigádě, odklízeli jsme větviska a sázeli stromky, celkem 800 stromků, já a Baruš 300. Ono se vám to může zdát málo, ale zkuste si to a pak si povíme…

Neměla bych se tím chlubit, protože se moc a moc stydím za to, že podporuju smrkovou monokulturu, ale já za to nemůžu, to lesy V-M se tak rozhodly, však budou toho litovat, kůrovce na ně!

A tak sme svátek práce oslavili prací=)

“Ti, kterým bychom nejraději dali sbohem už dávno, s námi zůstavají neustále, ale ti, které bychom chteli mít po svém boku nastálo, odešli dříve, než jsme si to stihli uvědomit.”

Nevěděla jsem, co napsat. Kamarád mi poslal tohle. Chjo, proč to musí být tak pravdivé.

Již není nejvzorcem světa E=m.c2 , tuto roli převzaly vzorce mnohem důležitější a hlavně praktičtější a užitečnější. Je mi ctí, že vám je mohu dnes představit. Všechny mají své vlastní patentovací číslo a vynalezeny byly několikati slovutnými vědci.

vzorec pro výpočet odjezdu vlaku: počet vagonů děleno počtem písmen ve strojvůdcově jméně krát konstanta sedadelnosti (průměrný počet sedadel v jednom vagoně= 88,03) = čas odjezdu vlaku

pozn. tento vzorec bude nejspíše v blízké době poupraven na kvalitnější podobu

vzorec pro míru fandění: decibely krát počet tlesknutí děleno číslo přední hlídky na létavou konstantou(antigravitační konstanta=4,5/0,5m.ringo na -1)

jednotkou je “dort”

vzorec pro vektor konverzace: průměrný počet slov vyslovených na jedno téma krát průměrný počet témat probraných za jednu hodinu minus počet zacyklení témat krát NM (M.číslo či M.konstanta= 3,1415927777777777777777777777777777)

jedná se o modifikaci čísla pí, protože je třeba dodat vektoru kruhovitý tvar, ale je taktéž potřeba zajistit, aby se případný naprosto přímý rozhovor ubíral přímo.

Tohle je akce, která se letos konala už po čtvrté. Jedná se o závod maximálně čtyřčlených družstev. Začíná se pozdě večer a končí druhý den v odpoledních hodinách. Mezitím mají týmy čas obejít deset stanovišť, najít ukryté šifry a vyluštit z nich, kde se nachází klíč k odemčení výhry. Běhá se tak různě po kopcích s černobílou mapou v ruce, nanejvýš je povolená buzola. Celkem se ujde tak kolem padesáti kilometrů.

No tak na tom sem byla teď o víkendu. Už podruhé. Byla to docela sranda. Protože jsem zůstala jedinná pozůstalá z mého bývalého týmu, Luky(jeden z organizátorů) mě pověřil vedením jiného týmu, tedy přesněji dva asi patnáctiletí kluci neměli s kým jít. On totiž musí být vždy někdo nad osmnáct, já sice taky nemám, ale už skoro jo a Luky mi asi důvěřuje=)

Tak sme šli. Lilo, mrzlo, vítr s námi mával. Nespali jsme a šli durch. Párkrát jsme se ztratili (ano já měla v ruce mapu) a jednou dokonce z mapy vyšli úplně. Ale nakonec sme obešli osm stanovišť, našli sedm šifer, kolik sme jich vyluštili vám říkat nebudu, žalostně málo.

No a s bolavýma nožičkama jsme se umístili na pátém místě. Takže jsem obhájila umístění z loňska=)

Ale bylo to super jako vždy. Jan doufám, že příště to vyjde líp s počasím i s týmem.

To vám byla nádhera. Nemám slov to popsat. Kdo se díval na ČT4, viděl sám, ale sedět v té hale a užívat si atmosféru, není nad to. Vidět Pljuščenka, Toma, Sluckou, Sabovčika, no prostě ty všechny, takhle zblízka. Byli nádherní, dokonalí, skvělí, úžasní. Hele, já chtěla podat opravdu věrný popis toho všeho, ale nejde to. Něco tak krásného se nedá vyjádřit. Kdo mě zná, ať se mě zeptá, jaké to bylo. Neodpovím mu, ale když se mi podívá do tváře, z výrazu si vše odvodí. Pljuščenko je dokonalý, všichni jsou dokonalí. Opravdoví králové ledu. Proč jen to netrvalo dýl, pouhé čtyři hodiny. Naštěstí to brácha od Barči(ta sestřenka) nahrával. Miluju krasobruslení.

začátek týdne: Jana oznámila, že nejede na Procházku růžovým sadem. Když jsem chtěla spojit družstvo s Želém a Terko, zjistila jsem, že oni nakonec taky nejedou.

v půlce týdne: teta od Jany, která s náma měla jít na Krále ledové arény, si zlomila nohu. Naštěstí za sebe našla náhradu v podobě manželovy sestřenky.

na konci týdne: Barušce zakázala maminka Procházku růžový sadem, kvůli počasí a zakazovací náladě.

výsledek: z celého Valmezu, tedy pěti přihlášených, jsem zůstala sama.

No prostě hrůza. Na žaludeční vředy. A nekontrolovatelný tik v levém uchu.

Abych vylíčila celý plší příběh. V pátek taťka na včelíně objevil plcha, ještě v zimním spánku (no, probuzený, ale mimo). Proto si řekl, že ho vezme na pár dnů domů, ať se probere a venku ho něco nesežere. Byl v kleci. Pravda, u těch dvířek nahoře byla zlomená šprušlička a křeček tama pravidelně zdrhal, ale plch je taky skoro třikrát tak velký. Asi vám už to začíná být jasné. Plch je opravdu velmi samostatné zvířátko. Sám se vyspí, nažere, napije, vyčůrá, proběhne, prošplhá…a otevře si i dveře. No, spíše sám se prodere mezerou a přitom se mu podaří lehce nadzdvihnout i ony dvířka. A je fuč. Probudil mě uprostřed noci. Celý pokojík byl poběhaný a všelijaké věci byly v nižších polohách než obvykle. A plch za skříní. Dvě hodiny sem se ho pooušela lovit, marně. Sem tam jsem zahlédla ouško, pacičku, ocásek, jednou i čumáček, ale to bylo tak vše. Je tam doteď. Až tohle dopíšu a vyřídím plno věcí du ho lovit. Držte mi palce.

Věc se má tak, že u Hrbatů opět nejde internet.

Teda on jde, ale jakmile se na něco klikne nebo nedej Bože dablklikne, už to letí dolů. Samozřejmě Iruš je z toho na prášky, ikdyž ona je na prášky asi z úplně všeho, podle toho kolik jich bere…

Tak sem zvědavá, kdy jí to konečně pude a ona mi bude moct poslat nějakou tu hudbu, abych se taky trochu kulturně vyžila, že ano.

A on ten nadpis je docela nesprávně. Ono to vlastně není nic překvapivého, už se to stalo součástí dne.