My Dvě

ráno…kino, Bratři Karamazovi, zajímavé zpracování, Ivan Trojan je skvělý herec

pak…pomáhám Katce vybrat kytku pro dvojčata na zítřek, docela se nám povedla

odpoledne…s taťkou jedu na zahradu, spadla nám hruška a kus plotu, vyplela sem tři záhony a vyjedla maliny, jahody a taubery

potom…zašli jsme za babičkou, když se mě ptala, co budu dělat zítra, tak sem jí řekla o čajovém dýchánku. A kdeže to prý budeme mít? U kamaráda na zahradě. A je pěkný?…pochopíte to? Ale ona se mě takhle vyptává pořád. Co jí na to mám odpovědět?…Ne, babičko, promiň, ale ode mě se dětí nedočkáš. Já jsem kůl v plotě.

(asi sem jí měla říct, že je to kluk kamarádky…tak příště)

Dvakrát mi to chcíplo, jednou na křižovatce, jednou když jsem se chtěla rozjet od krajnice a nesoustředila sem se. Prostě trapas na entou. Chudáci řidiči za mnou. Takže už tam v životě nepůjdu a basta.

Říkal, že si mám víc věřit. Vždyť já sem vyhlášená sebepodceňováním, tak co řeší? Ale jinak prý dobrý, že na to mám, jen si věřit.

Sme hráli mimojiné tuhle hru: psal se příběh a to stylem, že první napsal půl řádku, druhý ten řádek dopsal a přehnul a pokračoval v psaní do půli druhého řádku a pak předal třetímu. No a vznikly z toho všemožné vtipnosti a já vám tu teď doslovně přepíšu to, co vzniklo na papíru, který mi zůstal.

Právě přejel černého psa, když za nádražní budovou uslyšel parník, a proto spěchal uličkou do davu, který se pomalu přesouval ulicemi ale neustále ho viděl za sebou. Protože už byl k smrti vyčerpán klesl na zem a z posledních sil se probodl samurajským mečem. Tak skončil přídavkem u stolu s mušketýry, kteří slavili povýšení do hodnosti kapitána zaoceánského parníku, takže nebyl čas na dlouhé vybavování. Zapoměl mu říct i o tom, že se mu vůbec nechce chodit s maminkou za ručičku. Odpověděl, že zranění nemůže být tak vážné, jak se v první chvíli zdá, jelikož bodyguard na chvíli přestal dávat pozor, připravil se ke skoku. Byl čím dál tím vyděšenější, klepaly se mu ruce a počůral se strachy. Alča mu proto vyměnila plínky a překvapeně se ohlédla přes rameno, kde se vynořil ze dveří její nevlastní bratranec se zavázanýma očima a volal “pojďte sem někdo, zachraňte mě! Matesůů, jsi to ty? Je tu obrovská gorila a hází po mě banány. Strašně to bolí! Šlupka se svezla bokem a chodník po dlouhé době osiřel, což způsobila smrt jeho otce při autohavárii. Ten co to způsobil, samozdřejmě ujel a nechal pasažéry druhého auta bez pomoci ani bez nároku na honorář snědli proto celého bizona a kůži přehodili přes větve okolních stromů, aby ji mohli nepozorovaně pozorovat a následně ji chytit a zavřít do klece, aby už nikdy nikoho nemohla pokousat.

Já nevím, jak vyjádřit to nebývalé štěstí, které mě potkalo, však nedochází mi ještě vše neb v tomto horku odjíždějí buňky mozkové na dovolenou, přec zatočila se mi hlava radostí a tudíž ÁJM SOU APY!!!

Jak již Iruš naznačila, běhala jsem celý tenhle víkend po kopečkách Hostýnských vrchů. Jelikož sou všichni lempli, tak sme byli jen čtyři: Gelais, Jana, Barča a já. Ale vystačili jsme si. Neptejte se mě, kudyma všudyma kráčely naše znavené postavy, nevím, já koukala pod nohy, abych jako Baruš pravidelně na každé rovince neupadla. Z kopce do kopce z kopce a do kopce do kopce a po hřebeni, asi tak nějak a ještě hůř jsme se plahočili s bigmega těžkými a velkými bágly v třicetistupňovém vedru. Od studánky ke studánce a pak rychle, ať nám vystačí voda a neumřem žízní. Jediná civilizace, kterou jsme potkali, byla Držková, kde si každý dal kofolu. Obešlo se, co se dalo, cikcak, bludit sme moc nebloudili. Jít s Tomem, paráda, o všechno se postará, všechno zařídí, vy si žijete jak v bavlnce(když jdete, nesete si svůj bágl a vydržíte jeho občasné poznámky na svou osobu, kterým se vpodstatě musíte nakonec i zasmát). Když se šlo, tak se ani moc nemluvilo, šetřilo se dechem. Během dne se udělalo vždycky pár zastávek na jídlo a večer se zakempilo někde v lese na rovince. Uvařilo se v kotlyku a povídalo se nebo se hrály vtipné hry. A pak spát, pod širák. V noci nás otravovali srnci svým bekáním či štěkáním, furt a pořád. Když sem to uslyšela poprvé, tak strašně nahlas, myslela sem si, že to zaječela nějaká ženská, která spadla z blízké skály a něco si udělala. No každopádně celý Kotlyk se v podstatě vydařil a byla tu super akce, ale to se ukázalo až doma po sprše a vaně. Když jde člověk už třetím dnem a je nechutně propocený a unavený a uchozený, tak nenávidí vše, co jen trochu připomíná další kopec či prudké klesání. Občas jsem si říkala, že na těch olomouckých a jiných rovinách něco bude. Přesto ty překrásné výhledy na úžasné kopečky, jeden za druhým táhnoucí se do dáli, mě přesvědčily, že Valašsko je nejlepší a nejhezčí.

Tak Iruš, měla jsi pravdu, ten mladý pošťák je fakt úchylný. Dneska sem ho potkala ve dveřích žlutého ústavu na kopečku. Blbě se na mě tlemil a čuměl mi do výstřihu. Lehce nechutné. Kdyby to byl někdo jiný, tak neřeknu, ale on…no šak ty víš, co je zač, máš mnoho vlastních zkušeností. Naštěstí za mnou neběhá přes celé náměstí s balíkem v ruce, na který u dveří čeká majitel.

Dobře ti tak, milá Iruš. Alespoň pár dnů svého života se budeš chovat slušně a mravně.
Ač nedělám si příliš velké iluze, vy si najdete řešení. Přesto by ses nad sebou mohla trochu zamyslet (a to platí i pro pána z vigantických strání), že se nestydíte a ještě balamutíte ubohé strýčky a teď i možná tetičky.

Nicméně tě vítám ve virtuálním světě, kde se opět po dlouhé době nacházíš. Doufám, že nyní tě tu budeme slýchat a vídat často i přes tetu.

Tak si ráno hopsám pro zjištění, že můj život vůbec nebude růžový. Po obědě hopsám za Iruš, bo musíme dodělat mapu kešek. 888 domečků dostane novou červenou střechu a stromečky listí a tak všechno se zbarví a pak i upeče. Jenže výsledek již mi není přáno vidět, jelikož musím za pět minut být na nádru(což se při vší dobré vůli nedá stihnout ani za sprintu…no dobře, já to zvládla). Takže celá udýchaná jsem se setkala s Katkou, která tam už taky čekala, až přijede Jana s Malým Péťou. Přijeli…o něco později a pak sme se navíc vraceli k nim domů, takže mě mohli nabrat po cestě a já nemusela zdrhat. No nevadí. Tak po pár malých zdržení konečně vyjíždíme směr Vsetín. Malý Péťa, náš odvoz na místo, si silně zahrával s našimi žaludky, takže sem přemýšlela, jestli ho mám ohodit hned nebo až za chvíli. Pravda, to já souhlasila s jeho návrhem na zrychlení, ale to kličkované třesení už moje vina není. A cože vlastně se to děje? No přece je koncert Hillsongu s Mattem Redmanem. Jsou na evropském turné, koncertují ve všech významných metropolích a také…u nás na Vsetíně. Prostě je to hustý, ale Vsetín je jejich jediná českorepubliková zastávka. A že je neznáte, z toho si nic nedělejte 1. já je taky neznala 2. je to křesťanská kapela, takže asi nic pro vás.

Každopádně to bylo hustý. Bylo jich z asi 120 lidí jen kolem deseti, ale rozjeli to pořádně. My s holkama stály v tom největším davu hned pod pódiem.(konalo se to na stadionu Lapač a lidí tam bylo něco kolem 4000) Skvělé. Řvali sme, hopsali, skákali, zpívali nebo jen stáli a užívali si. Když sme měli zařvat, co nejvíc můžeme, řev se rozléhal myslím po celém městě, hlasivky totálně odešly. A ten jejich hlavní zpěvák a kytarista řekl jen: No, to bylo dobrý. A ti jejich dva černoši byli taky takoví správní, jeden jumpoval děsně vysoko a ten druhý vypadal jak nějaký známý zpěvák, ale nevím který. No a všichni byli úžasní a skvělí. A zpívali nádherně (ikdyž mnohdy bylo víc slyšet nástroje než slova=) a jednu dali i česky(sice zrovna tu, u které zní líp angličtina, ale to je tím, že ji známe v originále). No prostě krása. Všechno tam hlučelo a potkali sme plno známých i neznámých.

Celý den klečim na kolenou a obtahuju mapu a dodělávám detaily i monstra. Už jsem nakreslila asi dvěstě domečků a pořád je jich minimum. Všechno je tak malé a neúhledné, ale už nemám moc sil s tím něco udělat. Zítra půjdu za Iruš a doděláme ji, upečem. Snad se nám to podaří, tak jak plánujeme.

Jinak to, že se s náma chlubí, je potvrzeno. Našla sem s nima na netu nějaký e-mailový rozhovor pro jakésicosi. A říkali, že je to hlavně pro středoškoláky z Olomouce, ale mají i tým, který je dokonce až z Rožnova p.R. Juchů, to sme mýýý.

A to je vše. Už musim zase na domky.

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Já měla dneska svou první jízdu v životě. Moje první jída v autě, kdy já seděla za volantem. Iruš jela ráno, já po škole. Nikdy sem asi nebyla tak bledá a vystresovaná a nebylo mi tak blbě, jak dneska. Ale zvládla jsem to. Dovezl mě na parkoviště, vše nejprve teoreticky vysvětlil a ukázal a po půl hodině mě posadil na místo řidiče. Start se mi myslím docela povedl. Pak se jezdilo, blinkrovalo, zatáčelo, osmičkovalo, zastavovalo, couvalo, parkovalo, řadilo, vše dokopy. Prostě hrůza. Nejhorší byla první brzda, toto cuklo.=) A pak pár úkonů asi nebylo jedničkových. Ale přežila sem to. Akorát nazpátek sem měla jet sama(za jeho neustálého razení) přes dvě křižovatky(sem měla furt červenou) a dvě křížení pruhů. A nakonec ještě zaparkovat. Žiju, to je to hlavní. A myslím, že sem nebyla nejhorší. Popravdě se už docela těším na další jízdu, ikdyž do té doby zase všechno zapomenu a on na mě ještě navalí plno nových věcí a  beztak mě hned vpustí na silnici. Tak já vám dám vědět, kdy nemáte vycházet z domů.

A to “hrůza třepe kurníkem”, to říkala jedna učitelka na základce, taková správná a milá matikářka.  Jen v tomto případě to nebyl kurník, nýbrž má osoba.

Středa jest ten den, kdy vydáváme se s Irenkou do Olomouce daleké, neb pánové ustanovili nám kešku další, čímž nepříliš velkého nadšení vzbudili u nás, což sděleno jim bylo formou e-mailovou. Přesto tedy hrdinně dojedeme prostředy kolejovými(vlak a tram) do cíle, jímž jest Ústav chytrých neboli UPOL neboli Přírodovědecká fakulta, přesná lokace katedra geologie. Ač cestou mračna bouřila a světelné jevy hojné byly, ve městě pouze zataženo jest, se zimou nikterá nepočítala, v Rožnově horko veliké, Irenka šátek přes ramena si dala. Dveře akademické půdy otevřel nám Ind s milým úsměvem. Potichu a s bázní vystoupaly jsme do pater vyšších a správným směrem k vitrínkám s šutříky zabočily. Ó, jaká krása a nádhera ležela před námi. Zde rozhodnutí konečné padlo, vyzkouším geologii jako obor studijní. Znát jména těch skvostů zachtělo se mi. Nyní však práce s hledáním zajímá nás více, doplnit údaje do souřadnic jde nám lehce a těžce. Při odchodu podržíme dveře nyní my Indovi vracejícímu se. Zadáme do krabičky navigační, jež zove se GPS, vhodná čísla  a dále kroky naše vede ona. Do parku. Kde úchyla dělá to, co by neměl a Iruš na něj ještě otáčí zrak. Doprostřed louky dovedeni jsme a započíná hledání veliké. Dva památné stromy v blízkosti vidíme a zaměříme se na ně, ale po neúspěchu i na okolí všeliké. Na kole přijíždějí dva lidé, oj konkurence. Seznámíme se a v pátrání pokračujeme pospolu. Nic. Iruš píše Vítkovi, by toužil viděti nás, nechť dostaví se. Souhlasí, ač jest to prý naposled, co manipulovati se nechá mladýma holkama. Vítek tedy přichází a diví se, cože to ještě nemáme najité. Od té chvíle postává opodál a jen nenápadně radí, že strom veliký zaměřem měl býti a k hintu zrak obrací náš. Heuréka, “není kámen jako kámen” dovedl mě k prozkoumání toho kořene, jež se ukázal býti falešným sádrovým šutrem se schránkou uvnitř. Jsme druzí. Poté se dáváme do všeobecné řeči o škole a podobně. My získaly plus, že studujeme zeměpis. Ovšem se to projevilo i tak, že nás Vítek opět začal přemlouvati ke vstupu do řad upoláků(mu snad za to platí, či co). Na moji námitku, že v Brně našla jsem vhodný obor geologie s historií(nebo s archeologií) okamžitě reagoval, že u nich teď otevřeli geografii s historií. Když označena jsem byla navíc za  lehkého šílence pro onu šutrologii, zmíněna byla pověstná černá smrt. Nic jiného to není než deset černých kamenů u zkoušky-poznávačky. Polomáčenky však již spěchají domů. My máme ještě hodinu čas. Vítek si všímá mé lehké promzlosti(mě nebyla zima, jen to všichni tvrdili) a půjčí mi svůj svetr(ten tak nádherně voněl, že sem nemohla odmítnout). Přestože přiznává, že byl odvlečen od práce nad seminární prací, nabízí se k ukázce jejich oblíbené čajovny. Za hovoru o zeměpise, škole a všem možném, postupujeme do hloubi Olomouce. Ukázka čajovny se však nekoná(pouze z povzdálí), promění se v prohlídku města za odborného výkladu. Asi nejzajímavější byla středověká latrína. A v historii utonulý spor mezi arcibiskupstvím a vojáky, přeměněný do architektonického naschválu, jehož znalostí se nám pochlubil(vzpomínka na základní školu). Bohužel odvolán byl k povinostem důležitým, tedy nás opustil on i svetr. Irenka mi ještě chtěla dokázat svou pravdu o umístění svatebního salonu, o který se hádáme od pondělí při tvorbě mapy. Cha, pravdu jsem měla já. Což si nechtěla připustit a tak se se mnou počala rvát. Cesta domů již nepřinesla nic zajímavého, kromě sprintu přes Valmez na autobus. Tak tedy končí keš s názvem kameny. Na závěr jen dodati musím, že desetkrát minimálně zmíněno bylo, jak si nás cení, že jezdíme z takové dálky a vydáváme tolik financí a že se chlubí s námi, kde to jen jde.

Je to zvláštní, ale jsem pozvána na imaginární a utajené rande do kina. Já toho člověka sice mám ráda, ale oba víme(už), že my dva nejsme pro sebe. A přesto on mě zve a já nevím, co si o tom mám myslet.

Každopádně mě na tom štve to, že to, co bych chtěla, se nestane, ale to, co je mi naprosto jedno, mám a můžu mít.

A pokud si na to vzpomene, dostanu kopretiny=) asi jako náhradu za to, že mi odmítnul jít na film s Johnym Deppem(prý by žárlil=)

“Mamka byla královnou mamba,

taťka byl král Konga,

hluboko v džungli jsem začal hrát na svý první bongo,

každá opice by chtěla být na mým místě, protože já jsem král bonga. “

a jelikož je tohle další Manu Chao, tak…ajm sou APY!!! =)

(ale ne Apu Nahasapítapetylon ze Simpsonů)

Milý Máslo si usmyslel, že by nebylo marné uspořádat výlet na Lysou. Peca mu to nemohl vymluvit a jelikož sám neměl v daný termín čas, pověřil organizací tohoto výšlapu mě a Barču. Jako plnoletý doprovod s námi měl jít Roman. Jenže jak už to tak bývá, den předem nám Roman oznámil, že jet nemůže. A večer mi to samé řekla i Barča, prý je nachlazená a maminka ji nepustí. Vtipné. Naštěstí se uvolila Kristýna a tak se to nemuselo zrušit.

Ikdyž počasí vypadalo nahnutě, ráno nepršelo a občas dokonce vykouklo slunko. Sedm statečných se vydalo vlakem do Ostravice a po chvilkovém hledání červené turistické značky nabralo správný směr vzhůru. Ač se to nezdá, bylo nám docela teplo. Takže ani mnou předem přichystané hry(kecám, improvizace na místě, na cestě byly nastříkané značky, jak se to tam spravovalo, tak třeba u roury sem děckám namluvila, že ji musí prolézt apod. hlavně, že byla sranda) děcka moc nebraly. Stoupáme tedy dál a výš, některé už trochu bolí nožičky. V půlce kopce se ale zatáhne a na vrcholu je černo. Ignorujem to a pokračujeme. Začne poprchat, děcka vytahují pláštěny, já a Kristýna doufáme v krátkou přeháňku. Prší. Dávat si teď pláštěnu nemá smysl, prostě zmoknem. Jdeme dál. Míjejí nás lidi prchající z vrcholu. Někteří polemizují nad návratem domů(ano, za bouřky se nemá chodit na vrchol kopce). Ale už jsme tak daleko…ještě kousek. Blesky, hromy, průtrž mračen. Pravda, po cestě sem děckám slibovala, že na vrcholu bude přehlídka všeho počasí…déšť, kroupy, blesky, tornádo, hurikán, tropická vedra…spolu s odborným výkladem o vzniku, původu a procesech spojených s těmito jevy. Nikdo netušil, jak moc pravdivé to bude. Za chvíli se přidaly kroupy a cesta se změnila v řeku. V botách to čvachtalo, už nemělo smysl se vodě vyhýbat. Jen přesvědčit děcka, že když už jsme pod vrcholem, tak tam musíme dojít, jinak budem mačky. Práská nám to přímo nad hlavama, jdeme sehnutí až k zemi. A hurááá. Už sme tam. Déšť ustává. My mrzneme. Šiškin chtěl ať se postavíme před kameru, která snímá aktuální počasí, aby nás viděl. Splníme mu to přání ač po dlouhém telefonátu a navigaci. Jdem se trochu zahřát do chodby restaurace a vybalíme svačinky a kdo má tak suché oblečení. Já si vytáhla z batohu mikinu, ale ta byla taky z půlky mokrá. Co nejdříve se vydáváme na cestu dolů. Děcka si umíní jít tou samou cestou i zpět, takže o tři kiláky delší trasa přes Ivančenu padá. Nevadí, díky tomu po pár desítkách metrů potkáváme royalisty ze Zlína, v čele s Ježkem. Oni samozřejmě suší, jelikož se schovali v budce, kterou jsme my díky zkratce minuli. A prý tu potkali i Oldřichováky na kolech. Tak to vypadá, že celý RR se vydal na Lysou. Cestou dolů nás jacísi týpci na kolech předjíždějí a jeden má na triku znak Royalu(pokud jsem dobře viděla). Opět začne poprchat, ale to už nás z míry nevyvede. Tak se pomaloučku a polehoučku šineme do Ostravice na nádraží. Mokří, zmrzlí, unavení. Zatímco děcka hlučely v čekárně, já a Kristýna si odskočily na záchod se vyždímat. To byste nevěřili jak jdou rifle špatně ždímat. Ony v podstatě nejdou vůbec. Vracíme se už s lepším pocitem a vlhkých šatech. Za chvíli jede vlak. Cestou do Valmezu míjíme pole se šestnácti čápy. Pod sebou pláštěnku ať jim to tam nezamokříme. S Lysou se loučíme pohledem z okénka a ona se na nás usmívá v záři slunce a modré oblohy(to byly ty slíbená tropická vedra, akorát my na  ně už nepočkali). Ve Valmezu taky slunečno a krásně. Vsetíňáci pokračují v cestování. Já se s trochu blbým pocitem vydávám přes celé město na autobusák. Proč jsou všichni suší? Proč já vypadám jak idiot, že sem mokrá? No, každopádně se šťastně dopravuji domů a užívám tepla, jídla, vany…

Na nejvyšší vrchol Beskyd máme tedy vzpomínku v podobě silného zážitku. A kdo tam nebyl s námi, jistě toho lituje, protože my si nejenže užili výlet a meteorologickou exkurzi, le získali i titul “Drsňák RR”.=)

Přesně tak. A mě už tam taky nikdo nedostane. Ani párem volů. Chcou po mě, abych tam mluvila. O křižovatkách a přednosti v jízdě. Dyť já sem úplně ztracený případ. Navíc auta jsou strašně neekologické a já nemůžu podporovat znečišťování naší planety, přírody a globální oteplování. Takže dokud nebudou šetrná k životnímu prostředí, tak nechci řidičák a tudíž nemám potřebu chodit nadále do té autoškoly. A basta.