My Dvě

Veškerá inspirace, kterou využívám pro tvorbu všemožného, pochází z prostého nošení židlí. Jdu do malého kamrlíku, popadnu pár židlí a donesu je do velkého sálu a tam je uskládám do řad. Jak prostá činnost stojí v pozadí nejlepších nápadů. Pravda, často věci vznikají na základě nutnosti, když nás tlačí čas a nabíráme zpoždění. Přesto nošení židlí(a počítám v to i jejich úklid zpět) se stalo již pravidelnou součástí života mého i Baruščiného. Drží nás nad vodou, dává nám smysl hodiny, pomáhá vybít energii a přeměnit ji v něco užitečného. Je to naše záležitost, naše a nedáme si ji vzít ani za nic.

Jinak dnes se slaví mezinárodní den dětí. Tak přemýšlím, kdo jsem. Dítě se počítá do patnácti, dospělý od osmnácti. Asi neexistuju. A právě vám zde píše nikdo a nic, tak si to užijte a vychutnejte. Za dva měsíce to tak nebude.

Jistě jste všichni viděli film Forest Gamp. Je tak krásný a smutný zároveň, že nikdy neváhám, jestli ho mám vidět znovu nebo ne. Dnes mohu sdělit poznatky, které jsem vypozorovala.

1. Forest se občas pohybuje jako Moss z IT a i jinak si jsou trošku podobní…=)

2. nevím, proč vlastně tak dlouho běžel, ale pocítila jsem potřebu se rozběhnout a běžet jako on. Zbavit se všeho kolem, na nic nemyslet, jen utíkat a sledovat silnici pod nohama. Ty tři roky a byla bych jinde. Vše by bylo jasné. Žádné tak nebo onak, žádný strach či nejistota. Zde by se ukázalo, jestli se mohu vrátit na původní místo nebo jestli musím pokračovat či začít odznova. V podstatě variace na pustý ostrov.

3. jsem vděčná za mé uplně nejvíc nejlepší kamarády

A samota je nepěkná věc.

Budu muset něco udělat s mojí angličtinou. Takhle to už dál nejde. Dneska jsem mluvila s jednou američankou(byl tam i američan, ale s ním sem nemluvila). Mé chabé pokusy domluvit se, či alespoň pronést větu o více jak třech slovech, mě přesvědčily. Neumím anglicky. V nouzi bych s mou slovní zásobou a za pomoci ruk a noh samozřejmě přežila, ale nějaká diskuse na úrovni nepřipadá v úvahu. Naštěstí to Malisa chápala, mluvila na mě pomalu, zřetelně a v jednoduchých větách. Mou plantaninu si kupodivu vždy dokázala přeložit do srozumitelné formy. Chjo, nevim jak to udělám, ale musim se zlepšit. The end.

Jak krásně si člověk maluje věci kolem sebe. Naivně jim přikládá kladné vlastnosti. Někde vzadu tuší chyby, ale nechce o nich slyšet, nechce je vidět. A pak…zklamání. Velké, kruté, neodpustitelné. Iluze by se měly zakázat. V myšlenkách letíš vzhůru, pád je smrtelný.

Tak mě v poslední době zklamalo pár lidí, tedy spíše mě zklamaly vlastní iluze o nich.

Tak sme byly my tři (My dvě a Monča) v čajce. Ve středu. Že to tu píšu až teď, tím se nenechte zmást. Popíjely sme čaj. Povídaly si. Mlčely. Objektivně hodnotily Bodku. A Monika odkudsi donesla krabici plnou dokonalých pastelek a omalovánky. Tak si každá vybrala obrázek a od té chvíle šlo vše kolem a mimo. Ty barvičky neměly konkurenci, nádherné. A při pečlivém vybarvování došly jsme k závěru, že omalovánky je škoda dávat malým dětem. Vždyť ony to vůbec neumí. Strašně přetahují a používají špatné odstíny.

Můj obrázek představoval Štaflíka a Špagetku, jak natírají domeček, v ruce kbelík a štětku.

Čtvrtek započal čtyřhodinovou úmornou prací na zkušební maturitní písemce, tedy slohovce. Koncept zabral většinu času a ten poté silně chyběl při opisování načisto. Což zapříčinilo stránkový škrt v přípravě a třes rukou křečovitě svírajících pitomé tornádo. Ale čtyři strany splněny na puntík, akorát osnova neoplývá úpravou. O čem jsem to vlastně psala? Popravdě nevím, ani sem si to nestihla přečíst. Tož uvidíme.

Ještě ráno zašla jsem vypůjčit GPSku od Solanského, ale radost mi zkazila Iruš a její babička. Nevadí, do Olmiku jede i Monča, nezůstanu sama samotinká (ač to tak chvílemi vypadalo díky její nerozhodnosti). Po vydatném haluškovém obědě utíkáme na vlak. Ujel. Přímo před nosem. Jdeme na bus. Žádný nejede. (všímáte si jak se snažím už tak napínavý děj znapínavět krátkostí vět? sem dobrá, že?) Naštvaně sedím na nádru a koukám na silnici, jak si tam vesele jezdí autka. “A nebo můžem taky stopovat.”navrhuji. “No, dobře.” (to říká Monika) Nenápadně si sdělíme, že se bude jednat o naši premiéru a já si po chvíli váhání stoupám s palcem vzhůru na kraji cesty. Nic. Pořád nic. Zastavuje taxík. Ignorujem ho, nemáme tolik peněz. Když jasně naznačí, že čeká, ptám se, jestli nás vezme zadarmo. S úsměvem přisvědčí. Super. Tak se vezeme a při lehké konverzaci se dostáváme do Valmezu. Od kruháče se projdeme na vlak. Na nástupišti vytahuji GPSku a první chmatám po návodu v češtině. Monča machruje s tím v angličtině. Poněkud nechápu, ale už vím jak se to vypne a zapne a že se tam dají mačkat čudliky a sou tam aj takové divné obrázky. Ve vlaku nezjistím nic dalšího, jelikož se hýbeme a to chce vždycky čas v klidu na zaměření družic. V Olomouci nasedáme na tram a zkoušíme hledat první stage, ale asi sem se blbě dívala, bo tam na tom místě to vážně nebylo. Tak se vracíme kousek zpět do knihovny na net a zjišťujeme pravé stanoviště i se souřadnicema. Dojedem k Výstavišti a já konečně mohu zapracovat na té skvělé minikrabičce v ruce. Jdem na most. Ukazuje mi to doprostřed silnice. Seškrábeme se dolů pod něj na koleje, avšak ani tam ničeho nenalézáme. Tož znova na vrch. Nevíme si rady. Hej proč ta nálepka geokačera byla tak moc vidět, že sme si ji nevšimly dřív? No dobře, hlavně že už to máme. Z magnetu připláclého vedle získáváme další souřadnice pro druhou kdovízkolikati stage a informaci, že máme značit stanoviště do mapky z listingu. Tož OK a vyrážíme za šipkou dál. Příští nálepku i s magnetem nalézáme snadno, značíme do mapy a pelášíme kam GPS ukazuje. Třetí nálepka a magnet je taky v pohodě. Kolik jich jen bude? Nemáme tolik času. Snad to stihnem. U čtvrté mi to zaměřuje přímo a přesně jedno auto odstavené na kraji, ale nálepka chybí. Chvíli pobíháme okolo, až ji Monča (já sem ten den byla fakt slepá, ještěže sem ji měla) zmerčí na značce a s potutelným úsměvem na mě mrká. Na lístečku čteme:Na rohu naproti vchodu do vily. Vtipné, všude kolem sou vily. Vzpomněla jsem si, že v listingu byla kterásik vila na ulici Na Vozovce a zde se i nacházíme. Po proběhnutí celé ulice asi podvacáté a prohledání každého kousku železa, kde by se mohl ukrývat magnet, píšu Irči, ať mi pošle adresy těch vil. Ale ani to nepomůže. Rohu není nikde. Za hodinu jede vlak, poslední možný a my nevíme kolik stanovišť máme ještě před sebou (psali výlet na celý den). Zkoušíme se podívat k vile na Polívkově, ale ta se nachází docela daleko, tam naše kroky povedou asi až za chvíli. Teď už ztrácím trpělivost, píšu Pásztovi. Vítku, Vítku, potřebujem radu.(volně přeloženo) Odepisuje, že gratuluje k dosažení tohoto stage a prý za poslechnutí všech informací na řešení vyzrajeme samy, ale když budem mačky, máme se ozvat. Ozýváme se, Holmese ani Poirota s sebou fakt nenosíme. Vítek se ptá zda-li máme vytisknutou mapu. Kupodivu máme. A značíme si do ní i stanoviště? Sný, že jo. A jestli to bude uprostřed, tam kde se pravděpodobně nalézá vila 35 Polívkova, (jak sme s Mončou již předtím žertovaly) tak že se naštvu. Odpovědí nám byly tři tečky. Naštvla sem se. Ale s úsměvem. Na rohu opravdu nalézala se…keška? Cože? To už je jako konec? No tak v pohodě, aspoň stihnem vlak. A dokonce sme třetí. Píšu Vítkovi, že je zlatý. Ohrazuje se, že to mu nestačí a že psali o přitvrzení. Opravuji se na skvělý, úžasný, dokonalý a nevím co ještě  připojuji výhradu: my si nestěžovaly. Po pár sms o počasí a fotkách ukončujeme rozhovor a my vyrážíme na nádraží. Zpoždění. V Hranicích to nečekalo, zato my si počkaly skoro hodinu. Do Valmezu přijíždíme někdy v devět. Na Rožnovku čekáme dalších dvacet minut. Do Rožnova se dostáváme až v deset. Monča musí půl hoďky sedět na nádru, než jí přijede bus. Já už to vzdávám a jdu domů. Uthaná, uchozená, mrtvá. Vymažu zapsané body z GPSky a svalim se do postele. Tak a je konec Holomócké multivitamíny, tedy multikešky.

Nevím, už nevím…co psát neb v dnešních dnech skládala zkoušku maturitní má nejskvělejší kamaráda. Já ani dospat nemohla a již časně z rána bledá jako ona ji těšila, podporovala a povzbuzovala. Nervozní tiky mě provázely celé dopoledne, pohled stáčel se k hodinkám. Teď si tahá otázku, teď se moří na potítku, teď už jim vykládá…celý ten čas na rtech modlitbu jsem měla. Chudák malá, panická hrůza a smrt v očích, když vycházela z místnosti. Ale nakonec i přes všechny obtíže a nesnáze vykonala maturitu, sice za jedenáct, ale má ji. Je šťastná jak blecha a já jako veš. Navíc ji došel dopis o přijetí na školu, kam chtěla úplně nejvíc.

Volejte sláva a tři dny se radujte!

Samozřejmě, že to nemyslel nijak postpubertálně ujetě, on takový není. A nic na tom nemění ani fakt, že když se Ireinová ptala, čím bychom chtěli být, on odpověděl opět čistě nevinně a hlodovsky:pornohercem. Tím ji dostal. Takže ho vzápětí šoupla do její oblíbené práce: pomocný optik (u rentgenu by se prý spletl a lidi by odcházeli s moc zářícím úsměvem). Prostě náš Jiřík je nepochopený genius, mluví neznámým počtem jazyků, snaží se o impresionismus na výši, hledá koníčka a kamarády. Sice občas nevím, co si o něm mám myslet, ale v konečné podobě je to něco neuvěřitelného a těžko definovatelného jako osobnost.

1. asi budem mít o dva stupně sníženou známku ze semináře, za zabloudění…

2. David neumí říct “ř” a chtěl by okusit lidské maso…

3. taťka furt hrotí moji přihlášku do autoškoly, ale já se tam bojím jít…

4. z celé naší třídy budou pomocní optici nebo obsluha rentgenu (ale to není nic nového)

5. Jiřík se v neděli těší na školu a nemá rád prázdniny, prý nemá kamarády, že ho nikdo nemá rád…

6. Haná je sice bohatý kraj, ale saláty dobré nedělají

7. v Jedovnici s námi budou i vysokoškoláci a Solanský pravil, že já a Irenka budem muset spát s ním a Markem v chatě, aby nás ohlídal…

8. už jsem u jedenácté kapitoly Plavců na Sázavě, je to takový smutný příběh…

9. musíme udělat mapu kešek, aby se námi Vítek a Jirka mohli chlubit i nadále

10. nevím kdy pojedem na sedmou keš, nemám čas ani s kým…

a to by jako mohlo pro tuto chvíli stačit, či nikolvek?

Ringoturnaj je každoroční záležitost, která se vyskytne vždy na začátku května. Událost naplněná hrou ringa, setkáním se známými i neznámými, mnohými doprovodnými programy, nádhernými večerními setkáními a neuvěřitelným kvantem jídla. Ani se to nedá popsat či vyjádřit, jaká je to krása.

Letos jsem obětovala výlet do Španělska…asi se ptáte, jak může být někdo tak hloupý a kvůli jedné pitomé akci, která bude za rok zase, se vzdá takové cesty? Ale vy mi nerozumíte, já sice přišla o Španělsko, kam mě to opravdu táhlo, získala jsem však mnohem víc, sice nic, ale pro mě nesrovnatelně moc…

Jo, metafora to je.

Je připraveno hřiště na hru. Vy si domluvíte protihráče a již před zápasem mu dáte jeden ringo kroužek. Začátek, rozhodčí píská. Hodíte, ale z nervozity to jde do sítě. Ten naproti vám hází taky, ale vy nějak nechytáte. Asi obě ručičky levé. No prostě celé je to nanic. Až mimo hřiště se lehce rozehrajete…

S dovolením všeho osazenstva zde přítomného započnu své vyprávění o pondělku.

Nevím, jak se tomu mohlo podět, ale toto pondělí jsme se na kopečku v žlutém ústavu sešli z obvyklých (ej, kolik nás je?) dvaceti osmi pouhopouhých třináct. Vyloučíme-li jako důvod písemku ze ZSV (ikdyž o Bodce je nám to jasné až moc), naskytne se nám řešení poněkud vhodnější a výhodnější, co se budoucna týče. Místo testu ze sogie pustili se pozůstalí do praktického výzkumu a pod vedením vyučujícího s čokoládovýma očima došli k závěru víc než možnému. Oni nedochůdci při studiu na zkoušku zaujati natolik vědou touto byli, až přijali za své interpretativní paradigma. Na základě tohoto rozhodli se ignorovati třídu jako reálně existující jev, tedy pro ně přestala fungovat, v důsledku čehož necítili potřebu dostavit se a my zůstali opuštěni. Poněkud potěšeni a natěšeni, že by se mohlo vyučování zrušit, kdyby se títo způsobem naučil sogii ještě někdo z nás. Bohužel, závěr již nepatří mezi nejkladnější. Několik jich totiž pokračovalo ve studiu dál a došlo až k paradigmatu objektivistickému, tím pádem ač se zpožděním dorazilo v průběhu dne.

A nyní již konečně vámi jistě očekávaný Pátek. Opravdu Pátek s velkým P neboť jedná se o Pátka robinsonovského. Tedy slyšte.

V neděli k večeru padlo v mé hlavě rozhodnutí. Opustím školu a vydám se na pustý ostrov bojovat o holý život. Kamarád se mě okamžitě zeptal na klasickou otázku, co bych si sebou vzala. Po chvíli hraného urputného přemýšlení zněla má odpověď: “Pátka.” On se takový Pátek vždycky hodí. Levná pracovní síla, stolek pod nohy, šachy nemusíte hrát proti sami sobě(to pak nehorázně jednomu já nadržujete), kanibalům nabídnete Pátka a sebe zachráníte a když nepřijedou kanibalové a ostrov bude opravdu pustý, stanete se kanibalem vy…Ne, to samozřejmě nemyslím vážně. Nanejvýš ty šachy.

Každopádně vyhlašuji konkurz na mého Pátka. Přihlásit se může úplně kdokoliv. Ale připravte se na diskriminaci a protekci při výběru. Nabízím krásný život na krásném ostrově( ještě nevím jaký), slunečné dny prožité ve stínu palem při sběru tropických plodů, deštivé přečkáme v nádherném domku z palmových listů posazeném v korunách stromů, a noci plné obdivování hvězdných nebes a povídání u ohně. A práci, hlad, zimu, drsnou přírodu, nemoci, horko, žízeň, ponorkovou nemoc, vyčerpání,…přátelství, podporu, spolupráci, soudržnost…a mnoho navíc, ale to záleží jen a jen na nás. Možná na tom ostrově vydržíme týden, měsíc, rok, dva, nevím.

Takže, kdo se hlásí?

P.S. Pátek nebude se nazývati Pátkem, jelikož je to označení velmi neoriginální, tedy zvolím mu jiného jména

V poslední době, asi půl rok odnazpátek, dělám samé šílené, unáhlené a nemožné věci. Pouštím se do míst, která bych jinak nechala ležet ladem. Odvážně vyrážím sama samotinká mezi lidi daleko od domova.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale asi s tím hned tak neseknu. Ono se mi to totiž zatím vždy vyplatilo a dopadlo dobře. A zdůrazňuju to “zatím”.

No, tak to je asi tak vše pro tuto chvíli, to jen abyste věděli.

Jo a kdyby vás zajímalo, proč to má takový nadpis, tak to je proto, že na tyhle písmenka tady nic nezačíná, tak aby jim to nebylo líto. Kdyby jim to totiž bylo líto tak by to bylo líto mně.

Odplouvám na The Banana Boat Songu=) Déééééééo deeeo de…

Já nevím, čím to je, ale v poslední době mám nějakou zálibu v procházkách. Sem se dneska prošla z Valmezu do Rožnova(ano, tentokrát až úplně). A jelikož kromě procházek mám zálibu taky v zmoknutí, vydala jsem se na cestu za deště. A co sem tak na cestě vypozorovala a co se mi přihodilo:

1. nechoďte nikdy po cestě, moc z toho bolí nožičky.

2. je zajímavé projít si cestu, kterou obvykle zvládáte v dopravním prostředku, protože pak to už není jen obyčejná cesta, ale místo ke kterému se něco váže, nějaká vzpomínka, událost…

3. že lidé v autech opět koukali, co sem spadla z višně či co, to je jasné, ale tentokrát k tomu přidali i troubení, mávání a jiné podobné gestikulace. Celkem asi 16 krát…nevim, ale na těch 12-13 km se mi to zdá trochu přehnané.

4. bláto klouže, ne vážně, ono klouže a nejvíc na mých nových botkách, ale nespadla sem ani jednou.

5. příroda je nádherná, když po dešti září svěžestí a ta zeleň, no úchvatná. A všude plno šnečků.

6. a to by stačilo, však jděte se sami projít a uvidíte.

Když se vám zachce a uráčí sázet stromky, činí se to takto:

vezmu motyku či krumpáč, udělám díru do země na příhodném místě asi dvacet cm do hlubky, nejdůležitější je nezapomenout dát do té díry stromek, jelikož by to bylo nehorázné plýtvání a zahazování energie, takže dám do díry stromek, zahážu vykopanou hlínou, pořádně udusám a zadupu(po 300 stromcích si každý umí dupnout i ty nejmírnější povahy), a jdu na další.

Tak a možná vám to v hlavě nejde dohromady, jak já můžu být takový odborník přes stromky…no to víte, já dneska byla celý den v lese na brigádě, odklízeli jsme větviska a sázeli stromky, celkem 800 stromků, já a Baruš 300. Ono se vám to může zdát málo, ale zkuste si to a pak si povíme…

Neměla bych se tím chlubit, protože se moc a moc stydím za to, že podporuju smrkovou monokulturu, ale já za to nemůžu, to lesy V-M se tak rozhodly, však budou toho litovat, kůrovce na ně!

A tak sme svátek práce oslavili prací=)