My Dvě

Inu, možná význam jeho slov byl posunutý mírně doleva a nahoru. Co když to nebyly “samice” ale “samyce” od slova samy? To by bylo totiž ještě mnohem bezelstnější než “samice”, “Samice” jsou totiž nabité skrytým sexuálním podnětem, což by průměrný gymplácký třeťák považoval za gůd džouk, ale náš Jiřík, co nerad víkendy a prázdniny, on, ten nepochopený génius, on myslel “samyce”, protože sme byly samy.
Jednoduše nechci uznat, že by Jiřík byl polapen v síti adolescentních nápadů. On je jen pseudo Čapek co vymýšlí neologismy.

Ták, jak už vešadlo řeklo, napsalo, stvrdilo vhozením na světovou síť, budeme vést celou zeměpisnou skupinku v Jedovnicích. Hahá. Kdyby byl býval věděl jak chodíme bezradně s tištěnou mapou po Holomóci s naprosto debilním výrazem ve tváři koukáme na názvy ulic, byl by to býval nikdy neudělal, a bylo by ho to bývalo nikdá ani nenapadlo. Ale on to neví, nebo to nechce vědět (to spíš) a tudíž nám podal černobílou mapu se slovy ať jdeme po zelené značce. To si hošan užije, takovu tůru v životě už nezažije. Takticky půjdeme po cestě, a je víceméně na náhodě kam to dojdeme. Určitě do nějaké vsi, ale každý z hor potvrdí, že v horách se ztratit nelze, leda tak na rovině. Inu, tam možná trefíme, ale zpátky do Jedovnic k rybníku už asi ne.

A ještě jedna věc. JÁ S TOU PLEŠATOU KRÁVOU SPÁT NEBUDU, NE NE NE NE!!!

Há. Mám to, konečné zdůvodnění proč je Alušadlo vešadlo.
Sem si jako seděla na parapetu vedle Alušáka. Posloucháme Manu Chao -Me gustas tu, houpeme se do rytmu a tváříme se jak dva debilové (přiznejme si to). V tu chvíli mě něco počalo hryzat. Dlouze a vytrvale. Si říkám, že to jako přejde, jenže… NE. Kousalo to, svědilo to, bylo to jak VEŠ.
Říkám tedy Aluš, že mě něco hryže.
Ten pohled. Ten pohled! Vyceněné tesáčky, psychedelický pohled a prstíky ve výšce očí. ONA JE VEŠ. Skočila mi na hlavu a chtěla hryzat. To je nepochybný důkaz její vešovosti. Manu chao u ni vyvolává akutní stavy vešovské osobnosti.
Tudíž rada na závěr. Nepouštěte ji Manu Chaa a nepřibližujte se k ní na vzdálenost menší než 20 cm.

Včerejší den (myslím tím sobotu) byl takový valašsky květnový. To znamená, že je sice jaro, v televizi se rosničky dušují, že bude krásné počasíčko bez větříčku a pršánků, ale tady chčije a chčije + fučí +zima jak, jak na Valašsku. Nu, ale přemluven byl řidič aby i s autem dostavil se k mým oknům a odvezl nás k přehradě na Horní Bečvě. U nás nepršelo, tam jo. A hodně. Toš, na téhle přehradě prší, ale na další nemusí, což takhle dát si trip na Šanci? Vybavena autoatlasem České republiky na klíně, byla jsem zvolena navigátorem vozu a úspěšně nás dovedla až k sypané hrázi na Šanci. Je to tam vážně pěkné, až na tu zimu… Drahý můj byl unešen scenérií a povznesen tou krásou lesa, jal se objet vodní dílo i druhou cestou (ano tou kde je zákaz vjezdu). U každé skulinky mezi stromy zálibně vzdychal nad pseudo švédským panoramatem, k mé nevoli, obejmutí bral jako rušivý vjem.
V zápalu cestování sjel na cestu ke Grůni se záměrem projetí po hřebenu až na Bílý kříž. Problém malý, na mapě cesta vyznačena byla, ale nějak ji obyvatelé horských stavení opoměli dokončit. Návrat zpátky do Starých Hamrů byl zřejmý, tour de kamenitá louka strmě dolů by asi nesvědčila vcelku novému autu. Nu a když už jednou jsme ve Starých Hamrech, tak by byl hřích (nebo spíš lenost), nevylézt z vyhřátého auta do té šílené zimy a nepodívat se na obrovský pískovcový novogotický kostel a na pomník Maryčky Magdónovic (prosila bych všechny citem o umění a proporce obdařené, aby jen přečetli text a nedívali se na tu zrůdu s rukama jak lopaty a prsy jak víčka od jogurtů).
Jelikož se stmívalo a přehrada byla jaksi všude stejná a všude se velmi podobně odrážely stromy od vodní hladiny, navigátor zavelil k ústupu k Rožnovské brázdě. Slovy ” a nepojedem už na Hutisko?” byl zdárně ukončen tříhodinový výlet do srdce valašského kraje.

Bylo nebylo, teda vlastně bylo, ale mělo být zapomenuto. Pojedem. Bylo a stalo se, jednoho dne mi křuplo v bedně a šla jsem si udělat melír. Mělo to být světle hnědé a vzniklo z toho cosi zrzavě žlutého. Zděšena pohledem do sklěněné desky, prchla jsem do první drogérie co byla při cestě pro smývatelnou barvu, abych tak zamaskovala účes a lá “odbarvená cikánská držka”. Tento rituál byl opakován co měsíc, dokud to neodrostlo. Pak OCD byla překryta nánosem trvalé zářivě fialové barvy (oj to byly časy). A žilo se pěkně s fialovou hlavou, neboť fialová vládne světu. Ts, co světu, vesmíru. Vesmír je fialový!

A pak jsem ulovila vigantického pána s anglickými zvyky. Sir si přál ovšem klidnou blond lady se zájmem o lov zvěře, ne rožnovskou My fair lady s tmavými vlasy. Po době více než dlouhé a umlouvání více než otravném, jsem svolila. Ano opět melír. Teda vlastně blond hlava. Ale ne, melír, světlý oříškový. Co mě to bere, blond lebka a do toho nějaká šílená barva. NE! Melír. Tušila jsem, že budu opět jako OCD, ale což, sám temu chtěl. Výsledek? Sestříhaná jak z osmdesátých let (to doroste, klid, KLID), s melírem barvy připomínající průjem po guláši. Ale co, hodím na to nějakou černou trvalku, nebo půjdu postupem času na eště víc blond. Do hola můžu dycinky.

“Takovou slátaninu jsem jakživ neslyšel.”

” Ta stvoření by člověka pořád jenom komandovala a dávala mu něco odříkávat!”

“Poslal jsem pro ně znovu se vzkazem, že bude lépe poslechnout.”

<Stále mám pocit, že to psal čistě o NĚM>

“Jen ať si sem strkají hlavu a volají: Pojď ven, milánku!”…
“…když budu tou osobou ráda,
vyjdu ven - když ne, zůstanu tady.”

Venku - mráz a oslepující sníh,
bouře a zuřivá vichřice,
uvnitř - rudý žár krbu
a dětské hnízdo štěstí

“Ale já bych o tom nic neřekl,
i kdybych spadl z vršku domu!”

“…moc blízko nechoď…
když se rozlítím - rozsekám všechno,
co vidím.”
<trochu mi to připomíná mého drahého>

“DBEJ NA MYSL,
SLOVA PŘÍJDOU SAMA.”

“Řekl jsem to velmi hlasit a jasně,
šel jsem a křikl jsem mu do ucha,
a když jsem zjistil, že dveře jsou zamčené,
strkal jsem do nich a tlačil a kopal a bušil…”

“Na včerejšek darmo vzpomínat,
protože to jsem byla docela jiná.”

“Tak a teď jsme se navzájem spatřili,” řekl Jednorožec.
“Když ty uvěříš v mne,
já uvěřím v tebe.
Platí?”

“Vím jenom, že na mě něco vyrazilo jako čertík z krabičky
a už jsme letěl jako rachejtle!”

“To jí nepoběžíte na pomoc?”
divila se Alenka…
“A nač? A nač?” řekl Král.
“Ona běží úžasně rychle.
To bys spíš Petrochňapa dohonila!”