My Dvě

“DBEJ NA MYSL,
SLOVA PŘÍJDOU SAMA.”

“Řekl jsem to velmi hlasit a jasně,
šel jsem a křikl jsem mu do ucha,
a když jsem zjistil, že dveře jsou zamčené,
strkal jsem do nich a tlačil a kopal a bušil…”

“Na včerejšek darmo vzpomínat,
protože to jsem byla docela jiná.”

“Tak a teď jsme se navzájem spatřili,” řekl Jednorožec.
“Když ty uvěříš v mne,
já uvěřím v tebe.
Platí?”

“Vím jenom, že na mě něco vyrazilo jako čertík z krabičky
a už jsme letěl jako rachejtle!”

“To jí nepoběžíte na pomoc?”
divila se Alenka…
“A nač? A nač?” řekl Král.
“Ona běží úžasně rychle.
To bys spíš Petrochňapa dohonila!”

Řekl:”Půjdu svou cestou,
a až najdu horský potůek,
vyšlehnou z něj plameny…”

“Tak se přece jen do zahrady dostanu,
ať se stane co chce!”

“Nedbaly prostých ponaučení,
která jim jejich přátelé vštěpovali; tak například: že se spálíš,
když držíš dlouho v ruce žhavý pohrabáč,
a že ti obyčejně teče krev,
když se hodně hluboko řízneš nožem.”

Mě tak napadlo, mí drazí, že by bylo vhodné sem občas napsat mé oblíbené citace od jednoho pána, který už nežije. Většina těch citací je z mé oblíbené knížky “Alenka v říši divů”, kterou asi valná většina z vás nikdá nečetla. Proto tyto fragmenty by se mohly stát malým donucovacím prostředkem způsobujícím náhlý zájem o přečtení tohoto veledíla. Záměrně to budou kousky dosti zmatené a nedávající smysl, protože při četbě knížky se pak oběví pocit malého dejá vue, a následné lámání hlavy “kde už sem to jenom četl”.

Tak tedy, první úryvek z děl Lewise Carrola
“Moc zkušeností věru nemáš,”
řekla Královna…
“Někdy jsem do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.”

Byl na výstavišti. Ne obyčejném výstavišti, ale výstavišti v Brně kde byla výstava zemědělské techniky. Jásá, vypravuje, rozplývá se. Nad traktorem, kombajnem a dokonce i něčím co má cosi řezat. Mě, jakožto typickou panelákovou holku co vidí pole maximálně z okna tohle nebere. Co ho znám se nad ničím tak nerozplýval, vždy šetří city, ale teď… No posuďte sami.

  Irushka
a jak to dopadlo? ponechas si me, nebo me vymenis za cerveny tdaktor
Víta
aaach jo, no byly tam skvosty u kterych bych to opravdu vážnì zvažoval
Víta
ale nakonec jsme usoudil, že ty budeš lepší, než ten nadhernì naleštìny, obrovsky zeleno-žluty traktor s GPS navigaci a palubním počítačem
Víta
a koženou sedaèkou a joystickem na ovladani jak videohry  

Výborně, degradoval mě na úroveň traktoru. No co víc si může dívka přát. Irushka

V pátek nám vyhořelo cosi co je tam dole na chodbě. A ono jak to vyhořelo, tak to nefungovalo. Což znamenalo, že nešlo světlo.
Ale přijel hodný pán s nevrlým výrazem a světlo už jde. Jde i teplá voda a internet. Sem mu ale nestihla poděkovat, tvářil se nevrle a já ho něchtěla otravovat a tak sem čekala až se bude tvářit mile. Ale on mezitím odešel. Ale jde nám světlo a teče teplá voda a Aluška si může oddychnout, protože se jí nenasáčkuju do vany :)

Irushka

Tak jako aby bylo jasno. To vůbec ale vůbec nebylo pěkné od ní. Toto se nedělá před třídou. No dobrá sem tupá a nevím jak se menuje Hálek, teda teď už to vím, ale to nemění nic na tom, že to od ní bylo bekané.
Ano, byla to jeho třídní. Ano, několikrát nás spolu viděla. Ano, chtěla mi poradit. Ale mohla to udělat jinak. Bych chtěla vidět, VÁS všechny jak byste se tvářili a jak by vám tak asi bylo, kdyby vaše češtinářka ve chvíli naprostého stresu se vás s úsměvem na rtech a se zdánlivě dobrým úmyslem nahlas přes celou záhadně pozor dávající třídou zeptala, jak že se to jmenuje váš milý. To vůbec není dobrý pocit, ba až trochu trapný, řekla bych. Ale což už. Můj Hálek to pochopil, zasmál se, obejmul, políbil… to už vědět nemusíte :) Ale důležité je, že si nemyslí že sem blbá. Možná myslí, ale neříká.
Ale za tu otázku má u mě vroubek, češtinářka jedna. Mohla se zeptat jinak. Třebas:”Jak se jmenuje otec kluka, se kterým chodíš?”

Irushka

Taky to znáte, že se leká jen ten co má špatné svědomí? Upřímně si myslím, že je to hovadina, protože já se lekám pořád, a to sem ztělesnění počestnosti :D. Jenže pro tento případ se bude toto pořekadlo brát jako pravdivé. Ták tedy. Dejme tomu, že čisté svědomí by měl mít ten co jde od zpovědi. To zní logicky. A kdo chodí ke zpovědi? Křesťané. Z toho vyplývá, že by teoreticky křesťané měli mít čisté svědomí a nelekat se.

Dnešního dne sem byla na výletě v Osvětimi (druhá světová válka, literatury je vydáno dosti), a v části Birkenau jsou takové budovy, po pravdě řečeno moc dobře se v nich člověk necítí. A v jedné takové té budově, kde se “bydlelo” sem byla já a Alušadlo Vešadlo. Víme, je to tam takové smutné, ale přec jenom… mno my tam stály a smutně koukaly a slyšely jak nesmutně pochodují spolužačky. No a co nás asi tak mohlo napadnout, než se schovat a čekat. Jenže ty dvě nás viděly vstupovat, ale kdo by dobrovolně chtěl prozkoumávat budovu koncentráku, jen aby se ujistil. Slyšet byly jenom jejich váhavé kroky, pak zastavení, šuškání a poslední osudový krok. Měla sem bobky, že na nás vyskočí a vystraší nás a tak sem obranně vyskočila a vystrašila je.

Kdyby jste vyděli ten hukot. Takového vřískotu, to nemá mnohdy ani americký horor. A nejvíc vříská věřící. Možné je, že to neskončilo jenom u hlasivek, ale možné důsledky šly nejspíše mnohem níž. Vím, nebylo to ode mě vůbec pěkné. Se aj stydím. Ale vlastně to mohlo sloužit jako vědecký experiment, který mohl vyvrátit či potvrdit teorii o lekání se a čistém svědomí.

Takže, buďto je to blbost, nebo tady někdo šidí zpovědi.

Há, že byste neuhodli co sem dneska videla? No? Ne, že jo. Hi, sem to věděla. Ale, že nejsem potvorák tak vám dám nápovědu. Ták.

• Bylo to v Národní galerii v Krakově

(Nic? Nu dobrá…)

• Byl to obraz!

(Ne, vážně to není výsledek)

• Namaloval to takový univerzální malíř

(Nebudu mučit, byl to Leonardo da Vinci)
(Stále nic?)

• Není to velký obraz

(Dílo velké velikostí autora)

• Je tam postava a zvířátko

(Takové chlupaté a ta postava má velkou ruku :) a rádoby srostlé obočí - se mu to prostě nepovedlo tak místo obočí udělal stuhu)

• Po Papeži je to nejčastější obličej tam

Tak co? Nic? No teda, že se jako nestydíte, takový známý obraz to je a vy to nevíte? Dobrá dobrá, poslední nápověda pro ultra nevzdělané.

• Polsky to je “Dama s granostajem”

A to je tak vse co ode me uslysite. Tss. Taková nevědomost. Fuj.

Hlídám děti. Ne svoje, ale sousedovic, protože sousedka jela na pohotovost s jiným dítětem, které ovšem není její. To vlastně není důležité. Prostě hlídám spící dítě. Bylo mi řečeno, že dítě spí. A že můžu jít na net, a použít notebook. A to vše se děje v růžovém pokoji. Naštěstí je celkem tma, nenávidím totiž růžovou barvu.

( to byl jen takový zoufalý výkřik do tmy)

Když dva se rádi mají, překonají se i lehké “názorové neshody.” Teda zatím se daří hluboké propasti mezi mnou a jím zasypávat jílem :)

Tak například, jedna z prvních společných věcí. Společná byla, no dejme tomu asi dvě - tři minuty. Aspoň tedy to má souhrnný název - Zeměpis. Jenže malinkatý zádrhel. Já ráda nějak tak vše týkající se té přírodní sféry, jenže drahého ekonoma zajímá ekonomická situace. Takových to drobností jsou desítky, samé maličkosti, rozkošné detaily, jenže stokrát “nic” umořila osla, a těch nic jsou miliony! Umoří stovky oslů! No ehm, dobře, to bylo trochu mimo mísu, ale snad víte co tím chtěla má  unavená, přeučená duše říct.
Nutno podotknout, že náš život není monotóní, všechno má dva pohledy, moji uměleckou a jeho čistě praktickou. Já mu nekecám do jeho logických operací v mozku a on se se mnou nehádá o odstínu barvy. Uf, jinak bych ho asi musela zabít :)
Tak po filosoficky pojatém pseudo úvodu snad by bylo vhodné nakousnout onu příhodu, která dala inspirovala tuto něco výžblebt.

Park (takové to se stromy, chodníčky, potůčkem a šílenými veverkami)
Situace: Neděle, hodinu před odjezdem do Brna, vzájemné zamilované pohledy, atd.
Nu, po levé straně krásné a úžasné zátiší s kořeny porostlými mechem. Dokonale nasvícené, v hlavě mi šrotovalo, z kterého úhlu by byla nejhezčí fotka, jak dlouhá expozice by byla vhodná, čím by se to dalo eventuelně načmárat na kus papíru. Když mozek šrotuje, nohy nemůžou jít. Stojím, kochám se, prohlížím kořen ze všech stran, Víťule se zadrhl s nataženou rukou a s velice tázavým pohledem kouká na mě jak čučím kamsi do leva. Nu což, co má dělat, nechat mě na pokoji a koukat na druhý břeh řeky na projíždějící traktor (tdaktor, tdaktor). Mé blažené srdce přes hlasivky prohlásilo “No není ten mech úžasný? To světlo, ta barva, ten styl.” “Hm, a viděla si ten úchvatný traktor?”
Jak to jen říct, mno, zkrátka. NA ZABITÍ. Ale pravda je, že dokonale vystihl naši názorovou shodu.
Kdyby se protiklady nepřitahovaly, asi bychom těžko spolu byli tak dlouhou dobu. Nezoufejte tedy, když váš protějšek označí okrovou za divnou hnědou a vy za boha nechápete jeho nadšení pro grafy znázorňující pokles akcií.