My Dvě

Čajovna

Po nakupování lístků, oběhání obchodů, multikulturním obědem ve Švédské Ikey (Americké hranolky a kuře s Pařížskou omáčkou), procházce s Bibi (malý yorkšíromut) sme šli do čajovny. Ne do obyčejné čajovny, ale do Dobré čajovny. Šly sme na tramvaj (zase jinudy než sem zvyklá) a jely sme. Cesta takovou tramvají je zážitek sám o sobě, například sem si všimla, že v tramvajích pro invalidy mají v podlaze kanálek. Je to kombinovaná tramvaj. Pro invalidy a pro lidi co neudrží moč.
Přijely sme na místo co vypadá jako všude jinde v Ostravě. Zase nějaký kulturní dům (jen mezi náma, mají jich tam strašně moc a každý vypadá stejně) a Katuš mě zkušeně vedla kamsi za roh. A fakt, byla tam čajovna, teda aspoň vchod. Přišly sme, sedly si a zároveň řekly, že je tam strašná zima. Dlouhovlasý dredař (oh můj bože, tyhle typy vážně miluju) nám donesl kravský zvonec a lístek.
Minuty míjely a Dredník přišel s tím, esli máme vybráno. Neměly. Teprv sem si všimla, že tam je vlastně lístek. Katka zkušeným okem prohlédla nabídku a prohlásila že chce to a to a to a že mám vybrat. Hm. Skvěle. Jediný čeho sem si všímala, byly ty horentní ceny. Ale což, žiju jen jednou, v tý čajce budu taky jenom jednou, tak ať si užiju. Ono vybráno už bylo, ale Dredník nikde, přišel tudíž na řadu zvonec. Kravský zvonec. Žádné jemné romantické cinkání jak je tomu zvykem, ale brutálně hlasité ding dang. Kam se hrabou krávy na vigantickém poli. Nic. … . Nic. Stále nic. Dingggg dangggg. Nic.
“Ano, co to bude?” (je dredatý a úžasný, a má opožděné reflexy). Daly sme si čaj a halvu. Halva suchá, čaj hořký. A zima na nohy. Po pěti minutách halva zmrzlá, čaj studený, nohy zralé na amputaci. A pět metrů od nás otevřené dveře do ještě větší zimy. Katka řekla, že je mám zavřít nebo někomu něco říct. Říkala sem, hodněkrát, na každého “dveře dveře dveře, dveřeee”, jejich chyba, že mě neslyšeli. Matka mi odmala říkala, že je neslušné řvát na veřejnosti, přece tedy nebudu ječet po uplně cizích lidech.
Přišel Pavuk. Dveře byly zavřené, zima stále stejná, čaje taky nezlevnily. V lístku vypadal slibně čaj Čaj Čaj Čaj (nezbláznila sem se), Dredník ho měl doníst a ječet u toho čááááááj čáááááj čááááááááááj. Jenže Dredník neslyšel na kraví zvonec. Vůl. Přestalo mě po chvíli bavit cinkat jen tak pro obsluhu a místo toho sem detailně zkoumala zdegenerovaný zvířata na zvonci. (cing cilililn dong dung cink cink plesk cink). Přímým pohledem na mě koukal Dredník a ukazoval něco jako Topolánkovu jedničku a i na tu dálku bylo vidět že si myslí ” ty malej demente, já vím že máš zvoneček, ale já nejsem slepej, ba ani hluchej). Byla mi zima, čaj nebyl a dálkově mi byl zabaven zvoneček.
Dredník přišel se sklenkou teplýho rádoby kakaa. Přišel sedl a řekl “Čaj. Čaj.”. Podíval se na můj zklamaný pohled a opět měl v očích výraz ” no dobře blbečku, ještě jednou řeknu čaj abys měl radost”. “Čaj, čaj, čaj. Dneska se mi nechce řvát.” Toť vše? Já dám za to 60 kaček a on mi řekne že má blbou náladu? No nic, Dredník je sice pěkný, ale hluchý a bez nálady. Víťa sice nemá dredy, bývá protivný, ale sluch má zatím v pořádku. Takže i nadále mé srdce bude patřit Víťovi a Čajovně u Slunce :)

Irushka

Jak Katuš kupovala tramvajenky

Přijela sem do Ostravy. Se slepou vírou v televizní relaci o počasí, vybavena jen dvěma svetry vystoupila sem z autobusu. KOSA. Pravá ostravská šedo hnusně odporně studená zima. “Pip pip” textovka od Káti, že prej přide. Přišla, v zimní bundě a uplně někudy jinudy než sem myslela. Mrzla sem tam celých 10 minut, v zimní bundě není co řešit, ve dvou svetrech ano. Prý pojedem někam do centra do nějakého obchodu. Vlastně nepojedem, ale koupime lístky. Vytáhla sem drobáky (to jest 10-ti koruny) a cpala sem je s neochotou do otřískaného automatu. Chrastilo to, ale vyjely tři jízdenky. Katuš mezitím honila po kapsách drobáky, a o notnou chvíli později (ve dvou svetrech po notné chvíli) držela hrst korunek a cpala je sebevědomě do automatu. Chrastilo to (takže to asi funguje) jenže ono to chrastilo i dole. A sypalo to mince. Katka s výrazem protřelého ostraváka s vervou škábala s mincema o automat (proto vypadal tak “provozuschopně”) a házela je znovu do stroje. Stornovala se objednávka. Katka vyšilovala. Naštěstí oškráblé mince nebylo potřeba znovu oškrabovat a o půl minuty později byly ve vlastnictví další tři tramvajenky.
Jelikož se toto něco stať týká tramvajenek, jeden dodatek na konec. Za tu dobu co sem tam byla, vytahovala Katka náhodně lístky z kapes, ale nikdy ty, které chtěla. Všechny platné a v různém množství. Nutno říct, že ty zakoupené v počátku mé návštěvy, byly použité jen mnou. Katka je nenašla, zatím.

Irushka

Je pondělí. To logicky znamená že včera byla neděle. Taková normální neděle. Ono po úchylném dědečkovi už nemohlo nastat nic tak převratného, aspoň sem si to bláhově myslela. Omyl. Ne však omyl, ale OMYL.
Spadl pod vlak. Přežil to a řekl, že to bylo zábavné. Prdlačky zábavné. Přečíst si od milovaného 4 slova “Spadl jsem pod vlak” to moc zábavné teda není. Ty procesy v hlavě co okamžitě nastaly, to vážně nelze popsat. Ikdyž možná…

1. Okamžik 0
   “e-e” QIP, příchozí zpráva od kontaktu Víťa “Spadl jsem pod vlak”
2. Okamžik 0+0,15 vteřiny
   můj smysl pro černý humor zareagoval:
   “Vy jste paní Navrátilová?”
   “Ano, to jsem já, stalo se něco?”
   “Váš muž spadl pod vlak, budete ho muset identifikovat. Vemte si v práci dva dny volno.”
   “A kde to proběhne?”
   “Na trase Přerov-Cheb.”
3. Okamžik 0+0,30 vteřiny
   Je mrtvý je mrtvý je mrtvý!!!
4. Okamžik 0+1 vteřina
   Kdyby byl mrtvý, tak by nenapsal. Žije.
5. Okamžik 0+1,5 vteřiny
   Panika, panika!! Spadl pod vlak bude z něj mrzák, mohl se zabít, mohl spadnout na hlavu, mohl z něho být debil!
6. Okamžik 0+2 vteřiny
   “e-e” QIP, příchozí zpráva od kontaktu Víťa “Haha, bylo to zábavné, bolí mě noha”
   “blump” QIP, odchozí zpráva pro kontakt Víťa “NO TO NENÍ ZÁBAVNÉ MOHL SES ZABÍT!!!”

Co z toho všeho vyplývá? Tohle se prostě nedělá, nepadá se pod vlak a už vůbec se o tom nevtipkuje. Jasný? Jasný. Nikdo nikdy už nebude padat pod vlak. Kdo potřebuje, ať si to někam napíše.

Irushka

Jak se zdá, druh Uchylus dementus stále nevymřel. Dokonce se rozmnožuje, dneska sem měla tu “čest” poznat pravý nefalšovaný exeplář Uchylus dementus senilitus.
Úchylný dědeček si mě odchytl na nádraží. Já jakožto správná přítelkyně šla sem vyprovodit milého na nádraží s buchtama v pytlíku, a hned za rohem byl ON. Úchyl. Šel se mnou, že prý má společnou cestu. Mno, dědek stará, ale nebudu hned hrubá a nepošlu ho tam kde slunce nevychází. Svolila sem.
Nu, první věc co z něho vypadlo bylo, že prý mě zná (hmmm velmi zajímavé, zvlášť v takovým malým městě), že prý mě sleduje, a že sem mu už třikát utekla. Ok, dobře je senilní tak bleptá. Jenže když se zmínil o mé “prcině” s tím jestli si může šáhnou a v zápětí dodal něco o mém striptýzu u něj doma a o způsobilosti mých noh k roztahování, nemeškala sem poslala ho do země věčné tmy s konečnou platností. Úchyl jedna pošahaná.
V takovém malém klidném městě jsou úchylové. Staří úchylové. Myslím že i trochu slepí a pošahaní, neboť aby po mě někdo dobrovolně vyjížděl musí být tak trochu slepý nebo pošahaný.
Nutno říct, že to vě mě moc nepoznamenalo, on dědula s plísní na tváři nemůže být zas tak nebezpečný.

Irushka

Prvák bez zaváhání odpoví, že to jsou 4.

Druhák se trošku zamyslí, ověří všechny předpoklady a na kalkulačce spočítá, že to jsou čtyři.

Třeťák napíše několikastránkový program v Pascalu nebo Céčku a po několika hodinách práce doje k výsledku čtyři, ovšem s přesností omezenou kapacitou počítače.

Čtvrťák se zamyslí a už sedí u počítače a vymýšlí nový programovací jazyk vhodný právě pro tento druh úlohy. Po probdělé noci strávené usilovnou prací dostane odpověď, že jsou to asi čtyři, ale není si výsledkem zcela jist, protože použitá metoda je pouze aproximativní a přesnější výsledek by si vyžádal mnohem větší úsilí

Pokud tu samou otázku položíte páťákovi před státnicemi,zoufale složí hlava do dlaní a rozpláče se se slovy: “Copak si musím všechny konstanty pamatovat?”

——————————————————————————————

Malá příhoda závěrem

Alenka:
 ”program:facka
   begin;
   readln(facka);”

Irushka:
  “writeln(’au’);
    end;”

——————————————————————————————

(pro rejpaly a podobné šťourající individua)

var:
dim Target as Osoba
set Target = Irushka
sub Lisk()
pocet = Inputbox “kolikrat:
for i = 0 to pocet
fceFacka(Target, Ruka_Prava, 10)
end sub
public function fceFacka(Cil as Osoba, Cim as Zbran, Sila as integer)
dim Time as double
Time = 0
Do while abs(Cil.x-Cim.x) > 0
Cim.x = Cim.x + 1/2 * Sila / Cim.weight * Time
Time = T+1
Loop
end function

Pro začátek aby se vědělo.

JÁ SEM UPLNĚ ZDRAVÁ. 

Ovšem tuhle skutečnost si nemyslí ani mí rodiče ani moje tulidlo. Pro ně sem nemocná, ale né normálně nemocná, pro ně téměř umírám.  Ok, je pravda že můj kašel připomíná smrtelné výdechy tuberkulózního telete, ale krom toho mi vůbec nic není. Takže místo pobytů na čerstvém vzduchu, můžu tak akorát sedět doma jak pecka. A na stůl přede mnou přibývají malé i větší nahnědlé skleničky s neurčitým mazlavým obsahem.
Z přírody ber sílu ryzí z He“ehm flemch reklama”em kašel zmizí
Na rýmu a kašel, lék si našel.
Je neuvěřitelné jakým vlezlým způsobem se tyto “rádoby” vtipné slogany vnucují do hlavy. A tak mám v hlavě místo Seifrta Oscilococcinum. Je to velmi praktické, zvláště při hodinách literatury.
Každou hodinou co je mi vnucována nemoc mi hromadně odumírají hromady chytrých mozkových buněk. Jak kdysi řekla moje matka: ” moc se neožer, ještě ti to zabije ty chytrý buňky a budeš uplně blbá”. Jaký to paradox, sice chráněná od vlivů alkoholu, ale nucena nechat si zakrňovat mozek.
Co k tomu všemu dodat? Snad jen…
Šňup…a bude ti líp

Irushka

Jak to všechno začlo, počlo, přišlo na tento zlý a nespravedlivý internet?
Mno, historie veliká, hysterie ještě větší. Alušák po době delší než dlouhé umluvil své ctěné rodiče a s připomínkou, že gymplák a k tomu ve třetím ročníku prostě nemůže bez netu existovat.
Povedlo se. Vzniklo její virtuální Já, virtuální pošta, virtuální společenský život s virtuálními kamarády. A virtuální deníček. Kde jsou ty doby, kdy vznikal Deníček v hodinách pod i nad lavicí. Snad každý prošel gympláckým vývojem, který přinesl do života jeden velký poznatek “je lepší spát než psát”. Po pravdě řečeno, toto prozření stálo Deníček život, alespoň ten papírový, ale sentiment a neurčitá prázdnota našich niter, pomohla mu znovu na svět. A tak zde stojí. Nový a virtuální. A bude tu tak dlouho, dokud nás neomrzí (a taky do doby než zpoplatní tuto službu, budeme mít i přes špatné studentské výsledky přístup k internetu a do smrti jedné z autorek). To by bylo asi tak vše.
Irushka