Dnes po napsání doc.Chocholouška jsme se s Iruš v semináři dozvěděly, že vedeme úterý v Jedovnici. Vyfasovaly sme mapu, materiály, co máme obejít a že jako ať vymyslíme trasu. No vtipné, kdyby jen tušil, jak lehce dokážu z mapy vyjít, neukázal by mi ji ani z dálky. Nuže bude mít, co chtěl. Ztratíme se, zabloudíme, projdeme se, poznáme krásy krajiny v prostoru min. 20 km čtverečních a prožijeme nevídaná dobrodružství.
A Iruš? Jak to vypadá se spaním?
Qué hora son mi corazón
Te lo dije bien clarito
Permanece a la escucha
Permanece a la escucha
12 de la noche en La Habana, Cuba
11 de la noche en San Salvador, El Salvador
11 de la noche en Managua, Nicaragua
Me gustan los aviones, me gustas tú,
me gusta viajar, me gustas tú,
me gusta la maňana, me gustas tú,
me gusta el viento, me gustas tú,
me gusta soňar, me gustas tú,
me gusta la mar, me gustas tú,
Qué voy a hacer, je ne sais pas
qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je suis perdu
qué hora son mi corazón,
Me gusta la moto, me gustas tú,
me gusta correr, me gustas tú,
me gusta la lluvia, me gustas tú,
me gusta volver, me gustas tú,
me gusta marihuana, me gustas tú,
me gusta colombiana, me gustas tú,
me gusta la montaňa, me gustas tú,
me gusta la noche, (me gustas tú).
Qué voy a hacer, je ne sais pas
qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je suis perdu
qué hora son mi corazón,
Doce un minuto
Me gusta la cena, me gustas tú,
me gusta la vecina, me gustas tú,
radio reloj, una de la maňana,
me gusta su cocina, me gustas tú,
me gusta camelar , me gustas tú,
me gusta la guitarra , me gustas tú,
me gusta el reggae, me gustas tú,
Qué voy a hacer, je ne sais pas
qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je suis perdu
qué hora son mi corazón,
Me gusta la canela, me gustas tú,
me gusta el fuego, me gustas tú,
me gusta menear, me gustas tú,
me gusta La Coruňa, me gustas tú,
me gusta Malasaňa, me gustas tú,
me gusta la castaňa, me gustas tú,
me gusta Guatemala, me gustas tú.
Qué voy a hacer, je ne sais pas
qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je suis perdu
qué hora son mi corazón,
(qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je ne sais plus,
qué voy a hacer, je suis perdu),
qué hora son mi corazón…
4 de la maňana.
Alabim alabam alabim bom bam
alabim alabam alabim bom bam
obladi oblada obladi da da
alabim alabam alabim bom bam
Radio reloj, 5 de la maňana.
No todo lo que brilla es oro.
Remedio chino e infalible…
V poslední době slyším samé neštěstí kolem od lidí. Jelikož mě to přestává bavit a navíc nevím, čím zaplnit tenhle den kopčim tohle: jistě znáte píseň, ale už ne všichni znají autora, je jám geniální všemuzikant Bobby Mcferrin.
Here is a little song I wrote
You might want to sing it note for note
Don’t worry be happy
In every life we have some trouble
When you worry you make it double
Don’t worry, be happy……
Ain’t got no place to lay your head
Somebody came and took your bed
Don’t worry, be happy
The land lord say your rent is late
He may have to litigate
Don’t worry, be happy
Lood at me I am happy
Don’t worry, be happy
Here I give you my phone number
When you worry call me
I make you happy
Don’t worry, be happy
Ain’t got no cash, ain’t got no style
Ain’t got not girl to make you smile
But don’t worry be happy
Cause when you worry
Your face will frown
And that will bring everybody down
So don’t worry, be happy (now)…..
There is this little song I wrote
I hope you learn it note for note
Like good little children
Don’t worry, be happy
Listen to what I say
In your life expect some trouble
But when you worry
You make it double
Don’t worry, be happy……
Don’t worry don’t do it, be happy
Put a smile on your face
Don’t bring everybody down like this
Don’t worry, it will soon past
Whatever it is
Don’t worry, be happy
Vidle vidlí, ale židle nežidlí.
K tomu došly My dvě už před x lety, když šly domů ze školy a kdoví proč se bavily na téma původ slov. A pak i o plno dalších věcí, ale ty asi nedosáhly takového úspěchu a má paměť je vyhodila do koše. A jelikož právě poslouchám Satisfaction, má mysl se nedokáže soustředit na psaní a tak končím. Jo dnešní svět je těžce úpadkový. Ale momentálně mě to ani moc neštve a rozhodně to nehodlám řešit.
A kdyby vás čistě náhodou zajímalo, jak teda židle fungují/dělají/existují/adenosintrifosfát, tak:
židle židlují.
Já vim, že to nemáme říkat, ale mě to tak moc potěšilo, že to musim vykřičet do světa. Ale když už tak aspoň v morseovce, aby si to nemohl nikdo přečíst. Neumíte doufám morseovku? Ne? Super. Tedy co mi Iruš onehdy přeposlala za sms:
-/.-/-/—//–../.–./.-./.-/…-/.-//.—/.//.–./—/…/.-../.-/-./.-//-…/./–..//
.—/../.-./-.-/—/…-/.-//…-/./-../—/–/..//.-/.-.././/.—/…/./–//…/..//.—/../…/-/-.–//
–.././/-…/-.–//-././-./.-/–/../-/.-/.-..///
…./—/.-../-.-/-.–//–/-.–//…-/.-/…//-/.-/-.-/-.–//–/../.-../..-/.—/./–/.///
.–./.-./—/…/../–//-./../-.-/-.././/.-//.–./.-././-..//-./../-.-/-.–/–//
-/..-/-/—//…/–/…//-././–../–/../-./…/…-/.-/-///…-/.-/…//…-///
My dvě ujíždějí na skačkové polské skupině Akurat a tohle je nej písnička. Slova v poho, ale hudba skvost:
Kiedy z serca płyną słowa
Uderzają z wielką mocą
Krążą blisko wśród nas ot tak
Dając chętnym szczere złoto
I dlatego lubię mówić z Tobą
I dlatego lubię mówić z Tobą
Każdy myśli to co myśli
Myśli sobie moja głowa
Może w końcu mi się uda
Wypowiedzieć proste słowa
I dlatego lubię mówić z Tobą
I dlatego lubię mówić z Tobą
Každé všechno má svá pravidla, proto jsem se rozhodla vytvořit nějaká i pro tohle místo. Takže co se zde nesmí:
Tady se nesmí a nemůže brát cokoliv vážně. Ale vážně, protože si uvědomte, kdo to tu píše. My dvě. Vy nás možná neznáte, ale my se známe, takže vám můžeme s bezpečností oznámit, že my nejsme normální. To, co zde můžete číst, to je všechno kec a výmysl. Nevěřte nám ani slovo a radši ani písmeno. Takže ke všemu tady přistupujte s rezervou(pneumatikou, kdybste nerozuměli) a odstupem(nejlépe 40 cm, to je asi tak ideální vzdálenost očí a obrazovky).
A až mě napadnou další zákazy a příkazy, tak je sem dodám.
Tak tady tohle všechno je úplně jinak, než by mělo být, tedy než sem si myslela, že bude. On totiž náš původní papírový deníček zosobňoval náš normální rozhovor. Jak prosté je místo bavení se psát si to, navíc profesoři vás pokládají za vzorné studenty, kteří si dělají zápisky. Chudák už dávno vzal za své. Ten nejpůvodnější zlikvidovala Iruščina maminka v pračce či něčem podobném. Ten novější Irunda někde ztratila (beztak, jak ji znám). No a ten nejnovější je myslím taky fuč. Pravda ono není o co stát, rozhovory námi vedené patřily do skupiny prazvláštních puberťáckých záchvatů, amoralit, výlevů, nicotných kecíků a pseudohlubokých filozofických debat.
Když mi tedy Iruš oznámila, že si založíme deníček na netu, mou prvotní představou bylo, že si zde budeme povídat něco na způsob chatu či icq. No samozřejmě by to stálo tolik času, že je to nemyslitelné. Jedinou možností by bylo psát si přes icq a pak to sem zkopčit, ale…to není ono.
Takže to tu vypadá, jak to vypadá. Prostě sem obě nezávisle na sobě píšeme, co nás zrovna napadne a postupně to tu plníme. Jen by mě zajímalo, jak dlouho nám to vydrží. Rok? Možná dva.
Dneska při odchodu ze školy (juchů jen pět hodin) se nás jedna spolužačka zeptala, jaká je adresa našich stránek. Samo, že sme jí to neřekly, ještě by se nám smála a taky kdoví co tu všechno píšem. Ale stejně nás to překvapilo, kde se o nás dozvěděla a od koho? To je ale záhada. Vlastně jsme strašně slavné a populární, když se o nás mluví. Pravda nevíme proč to chtěla vědět a v jakém tónu se o nás mluví. Přesto teď doufám, že jí to někdo nevyžvaní a pokud se sem nějak dostane, tak snad ji to tu moc neznechutí život nebo naopak ať jí ho znechutí naprosto a úplně.
Jak krásně vypadají, jak krásně se kutálí. Lesklé plíšky s všelijakými obrázky, písmenky a číslicemi. A kolik pěkných věcí si za ně člověk pořídí.
To vše je sice moc hezké, ale když dostanete obrázek deseti mincí a určete z které jsou země a období a jakou mají hodnotu, jo to už je jiná. Mnohdy nestačí ani googlování a vy se nervujete a hledáte a hledáte a přemýšlíte.
No tak něco takového teď u nás probíhá, jelikož a protože si J a V vymysleli a rozhodli se, že nás tím potrápí. Ale to se spletli hošánkové, my jim ukážeme mince. A náhodou nám chybí už jen ta poslední a v podstatě se musíme ubezpečit, jestli je to opravdu ta, co si myslíme.
Tedy ať žijí mince!
Jako již po všechny naše gymnazijní léta i letos jsme se vydaly zhlédnout veškerá tři vystoupení našeho školního divadla. Proto máme právo uveřejnit objektivní kritiku na toto dílo.
Mám dvě zprávy…jedna dobrá a druhá špatná. Kterou chcete slyšet první? Tu dobrou? Tak já vám řeknu tu špatnou.
Pletli se. Zapomínali celé věty. Záseky se neuvěřitelně natahovaly. Herci to dostatečně neprožívali. A ta Mařka…vypadá jak slepice, jen zrní nahodit. Naklání se dozadu a krk natahuje dopředu a ručičky na břuchu a koulí očima jak jak. Kulisy se fakt nepovedly.
A to by snad bylo tak vše.
Jinak to měli dobré. Ač tragédie, tu a tam se vynořovaly vtipné věty. “Děcka, nechte Mařku Mařků a pojďte si hrát!”, “A já vás neposlouchám.”, “Chceš černý nebo bílý? Nesu ti černý.”, “Že on nechtěl tu jalovicu. A Mařka ho taky nechce.” a další.
Žaneta ze 4.B se skvěle třepala. Holky krásně hrály ty tetky, Sabina správná fůrie. Aneta výborně odsekávala. A Martin, když nezapomněl text, tak taky byl dobrý. I Vávra(Kuba se jmenuje?) se docela vžil do role. A nakonec i ten Filip tam měl světlou chvíli a to, když řval.
Kouřové efekty byly drsné a kašel následující hned za nimi taky. Hudba naživo přesně sedla a oživila celý děj. A kdo by přeci jen usnul, byl probuzen dvěma ranami z pušky. A opravdu všichni nadskočili třicet cáků.
Takže co říci na závěr, prostě super, ačkoliv bez herců, kteří už dávno odmaturovali a odešli, to není ono…
A jak Hambálkovi dali ten soudek natřený na hrnek aj s uchem, to se povedlo. Akorát Kolářka se tam furt motala a dělala chytrou. Jako vždy.
Ne jen obyčejná záchranná služba, VAŠE záchranná služba. Zapamatujte si tedy nové číslo:
0118 999 881 999 119 725 3.
Juhů, konečně sem to našla. Teď se to můžem i naučit.=) jj, na blbinky to nás užije, viď Iri.
Přemet, salto, otočka,
sto soupeřů na zemi.
Střelba jen tak od očka,
též kung-fu chvílemi.
Zničím cizí armády,
bez škrábnutí vyváznu.
Spustím tři kanonády,
a v krvi uklouznu.
Zachráním svět,
získám krásnou dívku.
Ódy mi bude pět,
a vyhřezlém střívku.
Po stropě se proběhnu,
hodím pár pum.
Ocel lehce zohnu,
rozmlátím dům.
Jsem akční hrdina,
co ještě dodat.
Kdo řekne, že je to blbina,
toho si můžu podat.
Obyčejná hodina literatury. Profesorka zkouší.
“Tak, Ireno, pojď…” Irušák si to nakráčí k tabuli a očkama vyčkává otázku. Tu dostane a jakžtakž odpoví.
Nakonec si vytáhne ještě pojmy z pytlíku. To, že si nevzpomene, jak se jmenuje Verlaine, nechápu. Druhý pojem je cosi kdosi. A poslední Hálek.
“Noo, Hálek, tak to je ten…”očividně si nevzpomene ani za mák.
“A celým jménem, Irenko.”
“Hálek, Hálek…”
“Jak se jmenuje kluk, se kterým chodíš?”
“Vítězslav. Jo, ahá.” No a milý Irušák zrudl, packy dal před pusu a počal se svíjet smíchy.
Profesorka pochopila, že z ní dnes už nic nedostane a propustila ji od tabule.
Jelikož to tu Iruš nemohla napsat sama, bo prý je to trapas, byl jsem pověřena já. Tádydá.
Jak mocná převaha, jaká síla. Sic v důkladném uspořádání vzorec jest tento 23:9:16. Však poslední se rozmělní mezi předchozí a to poměrem 11:5. A ono větší číslo stále narůstá. I v tomto okamžiku. Dvacet víc válcuje to nic. A přestože zde byla snaha o nárust té čtrnáctky, majitel se chová ignorativně. Jen přihlíží, pokud vůbec to. Ale to nemohu jen já zvládat. Nyní musíte zakročit i vy. Ano, vy.
A jestli jste stále nepochopili oč se jedná… já napsala 34 článků (a není v tom započítán tento) kdežto má předpokládám, snad ne mylně, kolegyně Irena pouhopouhých 14. Já nepíši první otevřený dopis této osobě. Již několikrát jsem ji ústně či právě na těchto stránkách vyzývala, aby změnila svůj laxní postoj. Aby se zapojila do práce, kterou se zde snažím udržet. Vždyť to byl její nápad, vytvořit vlastní stránky…
Tedy prosím tě, Iri, neopouštěj mě v tom, nenechávěj mě samotnou. Přečti si název, jež tyto stránky nesou…Mydvě. To nejsem já. To nejsi ty. To jsme my dvě dohromady. Já a ty. Ty a já.
Nevím, co více říct…