Přemet, salto, otočka,
sto soupeřů na zemi.
Střelba jen tak od očka,
též kung-fu chvílemi.
Zničím cizí armády,
bez škrábnutí vyváznu.
Spustím tři kanonády,
a v krvi uklouznu.
Zachráním svět,
získám krásnou dívku.
Ódy mi bude pět,
a vyhřezlém střívku.
Po stropě se proběhnu,
hodím pár pum.
Ocel lehce zohnu,
rozmlátím dům.
Jsem akční hrdina,
co ještě dodat.
Kdo řekne, že je to blbina,
toho si můžu podat.
Obyčejná hodina literatury. Profesorka zkouší.
“Tak, Ireno, pojď…” Irušák si to nakráčí k tabuli a očkama vyčkává otázku. Tu dostane a jakžtakž odpoví.
Nakonec si vytáhne ještě pojmy z pytlíku. To, že si nevzpomene, jak se jmenuje Verlaine, nechápu. Druhý pojem je cosi kdosi. A poslední Hálek.
“Noo, Hálek, tak to je ten…”očividně si nevzpomene ani za mák.
“A celým jménem, Irenko.”
“Hálek, Hálek…”
“Jak se jmenuje kluk, se kterým chodíš?”
“Vítězslav. Jo, ahá.” No a milý Irušák zrudl, packy dal před pusu a počal se svíjet smíchy.
Profesorka pochopila, že z ní dnes už nic nedostane a propustila ji od tabule.
Jelikož to tu Iruš nemohla napsat sama, bo prý je to trapas, byl jsem pověřena já. Tádydá.
Jak mocná převaha, jaká síla. Sic v důkladném uspořádání vzorec jest tento 23:9:16. Však poslední se rozmělní mezi předchozí a to poměrem 11:5. A ono větší číslo stále narůstá. I v tomto okamžiku. Dvacet víc válcuje to nic. A přestože zde byla snaha o nárust té čtrnáctky, majitel se chová ignorativně. Jen přihlíží, pokud vůbec to. Ale to nemohu jen já zvládat. Nyní musíte zakročit i vy. Ano, vy.
A jestli jste stále nepochopili oč se jedná… já napsala 34 článků (a není v tom započítán tento) kdežto má předpokládám, snad ne mylně, kolegyně Irena pouhopouhých 14. Já nepíši první otevřený dopis této osobě. Již několikrát jsem ji ústně či právě na těchto stránkách vyzývala, aby změnila svůj laxní postoj. Aby se zapojila do práce, kterou se zde snažím udržet. Vždyť to byl její nápad, vytvořit vlastní stránky…
Tedy prosím tě, Iri, neopouštěj mě v tom, nenechávěj mě samotnou. Přečti si název, jež tyto stránky nesou…Mydvě. To nejsem já. To nejsi ty. To jsme my dvě dohromady. Já a ty. Ty a já.
Nevím, co více říct…
Jej, to je nějaké dlouhé. To sem vůbec neplánovala. První čtyřverší mě napadlo už před lety a teď sem akorát chtěla přidat něco k tomu, aby to nebylo tak prázdné. No vidíte, jak se to zvrtlo a zvrhlo. No snad mi to prominete a nezlynčujete mě za tvorbu mou pochybnou až potkáte mě zítra na ulici. Aj zas do inverze přecházím a nezřetelná mluva jest. Tedy končím mé jej a teč.
pozn. teč je jako tečka ale řidce, jak by napsáno bylo v křížovce=)
p.s. psáno toto jest ve stejný den jako báseň, však z důvodu plnícího datum jest falšováno, jak vysvětleno je kdesi níže
Oblaka se vás dotýkají,
studí kapky deště,
slunce paprsky hřejí,
co víc chcete ještě.
Jak běží dny,
shůry shlížíte,
čas je prázdný,
stále tu stojíte.
Nic však jste, jen prach,
a v prach se změníte,
skončíte v tmách,
naprosto zmizíte.
Já obdivně začala,
však co znamenáte(?),
jak žížala,
v hlíně se hrabáte.
Nemáte moc, sílu ani,
ON je víc,
já neřeknu vám, páni,
mně líbíte se sic.
To je dobře jen,
tak být má to,
krásný den,
udělán proto.
My kochati se můžeme,
vaší nádherou,
a končím snahy mé,
stát se poetou.
Když mi Iruš navrhla virtuální deníček na místo papíru, řekla sem si proč ne. Budem si tu psát naše hovadinky, nikdo o nás nebude vědět, takže se nám nikdo nebude moct smát. Samosebou až na pár vyvolených, kterým Irenka sdělí adresu. Ale to se dá přežít.
A teď se nestačim divit, kolik už sem vlezlo zvědavců. Vždyť to nemůžou stíhat (ti vyvolení), jít tu tolikrát. No tak by mě zajímalo, kdo to tady chodí? A jak dlouho trvá léčba ze šoku z tohoto místa? Existuje nějaké specializované pracoviště? Nebo si moc fandim a naše stránky způsobují pouze silnou nevolnost?
Tak tohle všechno bych chtěla vědět, ale nemám jak. Proto vás prosím, plňte komentáře svými komentáři. Vy jste si asi ještě neuvědomili tu obrovskou možnost, jakou máte. Může ovlivnit celé tyto Mydvě. Ty komentáře, to je speaker corner jako v Hyde parku. Tam si můžete říkat, co chcete. Opravdová svoboda slova. Nuže, pojďte a využijte této exkluzivní příležitosti. Jen do 30.2.2009.
FIRE exclamation mark
FIRE exclamation mark
HELP ME
IT Crowd=)
Moss je nej a chudákovi mu furt berou hrnky.
Jdete si klidně po chodníku, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, nádherný den, ale kdoví proč lidi, všichni lidi, přecházejí na druhou stranu ulice. Nastoupíte do autobusu, na dalších stanicích postupně přibývá cestujících, všude jsou už místa obsazená tak se začíná stát. Ale vždyť u vás je místo vedle volné, proč si nesednou. Vystoupíte a hned uvidíte skupinku svých známých a spolužáků. Jdete k nim a přidáte se ke kroužku. Naráz ztichnou. Ne nápadně, ale přesto trochu nepřirozeně rychle. Uvědomí si to a opět se pokusí zapříst hovor. A takové a podobné věci a situace vás provázejí po celý čas. Proč se vám všichni vyhýbají? Co jste udělali? Celý vesmír jako by se odklonil jen aby nemusel být tak blízko vás.
No tohle je celé jedna velká blbost, ale já si tak stejně někdy připadám…
Všude a neustále a ze všech stran hrne se na nás globální oteplování. Sic je některými lidmi označováno za mýtus, global warming is real. My dvě věří Al Gorovi.
Jak populární téma. Propírané snad ve všech kruzích. Proto jsem se o něm musela zmínit i tady, jak jinak. Ale kdo skutečně dělá něco pro to, abychom zabránili tomu, že lidstvo spáchá hromadnou sebevraždu? Popravdě nikdo. Jen kecy a řečičky. A skutek utek. A kdyby jen globální oteplování, celá příroda je neustále likvidována a zabíjena.
Ve skutečnosti jsem velmi pesimistická, co se týče rady, co s tím. Podle mě by nyní pomohlo už jen totální zničení všeho, co jen vzdáleně připomíná civilizaci. Nebo několikastoletá dovolená lidstva na jiné planetě, kde by se konaly denní semináře o chování v přírodě a k přírodě.
Ovšem to je jen fantazie. Realita je taková, že mé děti a vnuci…chudáci. Teď nevím, mám-li je vůbec mít.
Ty jeden. No musím uznat, že máš výborné pozorovací schopnosti. Pravda, jsi-li pravidelným návštěvníkem těchto stran deníkových, není problém všimnout si toho jevu. Iluzi vytvářím a matu, přiznávám. Však ne bez ohledu. To, aby kolegyně má radost měla. Vždyť chudák týden churavěla. Nešťastna z prázdných míst, kazily naši pověst. Tedy já chopila se kláves a falšovala datum. Ne jednou. Víc, asi devět jich je a bude. Zde končí přiznání mé, zatkni mne. Máš-li to srdce. Ne? Pak děkuji. A odcházím pokračovat v dílu.
A to není pravda, že všichni ví, že sem to já. To neví nikdo a nikdo se to taky nikdy nedoví. A basta. A mou dušinku zraňují furt a někdy i pořád, tak jaképak copak. A jestli mi řekneš, že sem naivka…tak…ták..táák…(a teď by tu měl vletět Chorche…teda aspoň ve scénáři to tak píšou…)
pozn. já vim, že se to píše Jorge, ale oni to tak maj ve scénáři oficielně.
Dnešní den je pády pohlcen, neb před hodnou chvíli rozmlouvala jsem s matkou mou o události dávno minulé, však pro můj život významné. Asi rok mi byl, kdy vezla jsem se v kočáře malinkém a spáti již měla jsem uloženo. Však já místo klidného snění, stoupla si náhle a…skočila. Rovnou na dlažbu mou krásnou hlavinkou jen to prý zadunělo a pak žuchlo.=)ňáký mládenec ještě po mně natáh ruku ale nestih. No sem já to ale šikulka, že? A následky žádný…bzg rht vnlflsjfir slint chro žbnt…no jak říkám, následky žádný.
Milá Alenko, možná tě zklamu, ale každý ví kdo to píše. Každý tě zná, a úplně každý může udělat Nelsona. Je jen jeden důvod, proč to zatím neudělali. Nechtějí zranit tvé schizofrení city.
Irushka
A né a né a né. By ještě někdo mohl zistit, že to já tady plácám ty nesmysly a až by mě potkal na ulici by udělal cháchá jak Nelson ze Simpsonů. Totak.
Alenko, probůh, co jsi to požila?
S údělem feťáka nikdy ses nezžila.
Apendix jest střevo mé básnické
zanícen radostí z choroby psychické,
s rozborem básničky pomoci nemůže
(avšak k akutní bolesti milerád pomůže).
Tímto veršem končí má stať,
s dílem svým šíleným náhle se ztrať.
Irushka