Princ Krasoň nedávno oslavil 30. výročí svých 17-náctých narozenin. Tento systém věčného mládí se mi velice líbí, a zdá se praktický. Takže jsem se rozhodla ho napodobit a tento den jsem oslavila své první výročí.
Každoročně máme na táboře saunu. Vždy jsme mívali indiánskou s rozžhavenýma kamenama, ale letos jsme si nachali místní trubkovou. To se v trubce udělá oheň, pořádně se roztopí a pak se polívá vodou. Na bourání přijelo i pár Hodslavičáků, aby odvezli svůj materiál a pomohli. Večer jsme si udělali saunu. Nacpalo se nás tam plno a porůznu jsme povídali. Když jsme během tábora dělaly dámskou saunu, zpívaly jsme. S pánama se pouze mluví, nu což. Políval Peca a strašně to hicoval, sme mysleli, že umřem. Vždycky řekl, že už jen poslední ešák, že musíme být pořádně rozpálení, ale stejně jich tam nalil pět. Tu jsme to už vzdali a vyhrnuli se ven, kde čekala záchrana v podobě Odry. To se to z nás kouřilo. Prostě paráda. Pořádně se očváchat a potopit a rychle zpátky na další kolo.
Sem na tábor vzala bavlnky. Měly ohromný úspěch. Všechny holky se ke mě jak mouchy na lep slétávaly a půjčovaly si je. Moc mi jich nezbylo, ale hlavně, že si mohly uplést plno nárámků. Snad nikdo na táboře nebyl bez něčeho bavlnkovatého. Já dostala taky a mám ho neustále na ruce..asi ho už nikdy nesundám..možná. Na té druhé ruce mám černou gumovou pásku, co normálně drží ve stočeném stavu alumatku. My tuhle gumičku použili jako družinový odznak a každý ji nosil na ruce. Mě tam zůstala a zůstane.
Nebo by to možná mohlo být i naopak…potůček a lá látrová romantika.
Když povodeň a déšť veliký přišel na náš tábor, u dámských láter přes cestu a všude v okolí se z kopců přivalil potok. Nejprve zděšení se usadilo vtváři, ale postupem času a přidáním lávek, si získal místo v srdcích našich. Jak romanticky působil, jaké bahýnko a roje žížal. Pravda, jakmile se k látrám přiblížil, už nebylo radno vstupovati do něj. Přesto lahodně zurčel a přinášel svěží vodu horských strání. A udržel si své místo i po mnoho dní, když déšť ustal.
Hučák, totální hučák, vznikl, když déšť vodorovně bijící do plachet přinesl kalouže a zvedl Odru. Barnov vypoušteli a tím zasadili rozhodující ránu. Odra se valila korytem metr minimálně nad normálem. Sledovali jsme kolík. Bránili panice. Připravili se na evakuaci. V kolektivu vedoucích se hádali, kdo z nás se zachrání v lodi uvázané vprostřed louky u bobika. Jo, to nás děti teprve uvidí v akci. Po téhle větě, vyslechnuté špiony v týpku, se roznesla fáma, že my vedoucí přepadnem náš tábor. Baruš zorganizovala modlitby za ten déšť a povodeň. Když jsme se domodlili, přišla Jitka od Odry s tím, že voda klesá. Do té doby jen stoupala. Byla to síla, sledovat živel, jak unáší části mostků, klády, větve…sám se vzdouvá a valí.
Ty moje holky holkovatý zlatý to mají, udělaly zkoušky a maj řidičák…teda budou mít, až si ho vyřídí, ale sou skvělé, abyste věděli.
Jako jestli si myslíte, že následující články, to jako do konce července, jsou seřazeny chronologicky, podle toho, jak se staly, tak tož to vubéééc. Si nebudu přece pracně vzpomínat, co kdy se stalo a jestli to nebylo náhodou o den dřív či později, ne. Takže čtěte a neotravujte. Buďte rádi, že si dám tu práci a všechno tady dopíšu.
Na hlídání tábora si naši přátelé strašně stěžovali na nedostatek dřeva. Topili šiškama. Nevadil jim kouř, teda dým, co se valil z týpka a zahaloval vše v okruhu padesáti metrů. Když odjeli a my ze všeho dřeva, co jsme při úklidu objevili, udělali hranici, hořela hodně dlouho do noci. Až jsme se báli, že nedohoří nikdy. A oni topili šiškama…
Irenko, nevím, co si myslíš, ale za pár dnů zmizím z tohoto virtuálního světa na tři týdny. Na celé dlouhé tři týdny. Kdo tu bude psát, když ne já? Celá tíže poslání a zodpovědnost za tyto stránky padne na tvou hlavu. Jak se s tím vypořádáš? Nechci ti do toho kecat, ale měla bys začít trénovat. Takže tady ti nechávám spešl volné místo jen a jen pro tebe. Piš, co se zrovna v tvojí mozkovně naskytlo.
Jinak to autko asi nestihnem pomalovat, takže to vidim na konec srpna. Stejně jako ty obrazy na dveře a stěnu.
Jo a pustila jsem se do překladatelského projektu. Asi nejsem nejvhodnější typ, ale zrovna se mi to hodilo, jelikož když jsem přeložila jednu písniču, tak jsme se s kamarádem bavili o svých oblíbených, já mu ji poslala a on po mě chtěl text, tak jsem ho v momentě vytasila a mohla machrovat.
A dalším poznatkem staronovým vás oblažím. Chlapi jsou strašně ješitní. A šprajcnou se vždy v tu nejméně vhodnou a očekávatelnou chvíli. Proč to děláte? Se hnedka pro nic nafouknete a už s váma není rozumná řeč. Horší jak já.
Zkusila sem si udělat testy do autoškoly. Někdy projdu (i na 100%) a někdy ne. Asi se budu muset hodně učit, abych nemusela spoléhat na náhodu.
No Iru a tohle už je to tvoje místo, už mizím. =)
Po roce nastal čas, kdy sběr malin na zahradě je více než nutný. Takže jsem naplnila kbelík i žaludek těmi nejsladčími, největšími a nejmalinami na světě.
Zapomněla jsem vám oznámit návrat vlaku na nádraží. Napadlo mě to, když jsem ho dneska v sukni přelézala, dvakrát.
Irušák babušák mě naštval, jelikož si dal na pátek jízdy, přestože byl upozorněn, že se koná kačovýlet. Takže to nechá srabácky na veši.
Ano, zas a opět se vše hroutí, veškeré plány, úplně každičká věc. A já zůstávám sama samotinká ve velkém světě. Kdo mě vysvobodí, kdo zachrání?
Proč je všude kolem takové prázdno? Nebo se nacházím v nějaké bublině, do které nic nepronikne? Hej, haló?! Je tam někdo?
Zde v tyto místa báseň se hodí,
však vrací se mi vize s lodí.
Myslet snažím se urputně,
tu ona v dáli mizí záhadně.
Vždyť bezvětří jest,
což vydala se na vlastní pěst?
Její náklad inspirace tvoří,
brzy utopí se asi v moři.
A já s hlavou v dlaních končím,
bez básně se s vámi loučím.
Nenapadá mě ani láska-páska,
což krize jest veliká i otázka:
Proč v konání tomto pokračuji?
Á, pravda, už mizím. Děkuji.
Něco vás trápí, něco vám nedá spát, něco prostě musíte vyřešit a nevíte jak. Ať nad tím dumáte sebevíc, výsledek nižádný. Jak dál?
Na talíři leží hromada jahod. Ruka už jen tak namátkou bere po jedné a dává je do pusy. Některé jsou velké a šťavnaté, některé sladké a měkké, jiné trochu kyselé i moc kyselé. Ale vy už je máte nakouslé, nemůžete je vyplivnout.
Prostě člověk se na cestě životem dostane do mnohých složitých situací.
Ale neměli bychom být srabi, že bychom utekli. To dokáže každý. Postavit se čelem i k nepříjemnostem, překousnout to, vytrvat. Myslím, že pak nás čeká sladká odměna. Alespoň já mám zkušenosti jen dobré. Kdežto, když jsem se z něčeho vykroutila, dopadlo to špatně nebo nemile.
Sme jako dneska byli školou přinuceni jíti na golf. To je vám tak nechutná snobárna, že by tomu jeden nevěřil. Strašně neekologické a neekonomické, prostě snobárna hnusná a blbá. Naštěstí sme pak sbírali odpadky kolem Bečvy, tak to už bylo lepší. A dokonce naše skupina trumfla Bodku na druhém břehu, bo sme toho nasbírali víc. Sme šly aj s klukama, takže ti se dobrovolně vrhali do vody a lovili megaodpad. No a to je asi tak vše, co sem vám potřebovala sdělit. závěr z toho všeho je: golf je nechutná snobárna a ti, co to hrajou (jak je to vůbec může bavit) sou snobáci snoboví.
Zdalipak vás v dětství navštívil Pan Polštář? Hlavu z kruhového polštáře, zuby z maličkých polštářků v neustále se smějící puse, tělo polštářové, nohy i ruce polštáře a prsty úzké polštářky. Musí být tak měkký a příjemý, jelikož má velice smutnou práci. S lidmi, kteří chtějí spáchat samobojstvo, se vrací do jejich dětství a snaží se je přemluvit k sebevraždě už tehdy, aby nemuseli žít tak ošklivý život. Jestli vás nanevštívil, radujte se. Ale pokud ano a vy jste ho odmítli, pak možná skončíte s jablíčkovými mužíčky v puse. Jablíčkoví mužíčci nejsou nic jiného než jabka vykrojená do jejich tvaru a uvnitř skrývají nalámané žiletky.
Ano, je to nechutné a kruté, ale přečtěte si celé drama od Martina McDonagha a bude vám špatně ještě víc. Takové zvláštní psychoušské a zároveň úžasně umělecky propracované dílko. My dvě doporučují všem nenormálním ujeťákům co neví coby a do OBI to mají daleko.
VAROVÁNÍ!!! Nezkoušejte nic z toho, co je tam napsané!!!
To, že jsme jezdily celý rok na Geokačera, už asi víte. No a dneska se uskutečnilo slavnostní vyhlášení v zasedací aule děkanátu Přírodovědecké fakulty UPOLy, jejímiž studenty jsou i dva organizátoři této soutěže Bc.Jirka Pánek a Bc.Vítek Pászto. My si vyjely v slavnostním odění do Olomouce, domluvily se s Jirkou na převzetí mapy a holky mě donutily jít do nemravných obchodů s růžovým a lesklým igelitem a podobnýma nechutnostma(no dnešní móda jde opravdu mimo mě).
Sešlo se všech dvanáct týmů. Milí pánové vedli nejprve řeč děkovnou, pak o vzniku a průběhu hry a tak všelijak se dostali až k předávání cen. Mno tak první se hodnotila mapa. Wow my byly třetí. A dostaly sme flashku(takže o tu se poperem). Je fakt, že ti, co to vyhráli, měli tu mapu vymakanou po gis stránce a to je dostalo. Ale naši obdivovali(nejen oni, všichni) a Vítkovi sme ji představily do nejmenších detailů a byl z ní unešen(snad=). Pak se hodnotily fotky, my jim jich moc neposlaly, jelikož nebyl čas a pak sme na to zapomínaly a tak. Ale fotka mě a Iruš ve střevíčkách a sukni, v zimě a blátě je dostala. Nic sme nevyhrály, ale ocenili vtipnost. Ale to již se blížíme k hlavnímu bodu dne. Kdo tedy celou soutěž vyhrál? S Iruš sme si tak říkaly, že když je dvanáct týmů, tak my budem(vzhledem k dálce a naší časté nedochvilnosti) asi osmé sedmé. Vyhlásili 12.místo, 11. místo, 10.místo, 9.místo, 8.místo i 7.místo. Teda, my budem šesté. Vyhlásili 6.místo. Hustý sme páté. Vyhlásili 5.místo. Wow, my…my…sme…čtvrté. A byly. ČTVRTÉ!!! Vy nevíte, co to je, ale my to nečekaly, že se umístíme tak dobře. Bramborová, zemáková, pravá valašská příčka přesně pro nás. Dostaly sme tašku plnou věciček a popraly se o ni ve vlaku. Jenže, když vyhlásili postupně tři vítěze, bylo mi do pláče. Proč jen sme nebyly lepší. Proč. Oni dostali obrovské nástěné mapy světa, tak krásné a úžasné. Chjo. Iruš mě utěšovala, že mi taky nějakou pořídí. Ale to nebylo vše. Pak se tam postavil Vítek s Jirkou a měli v ruce malou mapu světa a jakousik krabičku a ještě cosik. A Vítek začal povídat o tom, že týmy byly z Olomouce a…(vyjmenoval pár vesnic hned u Olmiku)…a to už sme se začaly smát. Jo vyhlásili nás, že sme jezdily až z Rožnova a dali nám krásnou pravou konvičku(ten spešl název si fakt nepamatuju) na čaj a pak to další, ale já jen natahovala ruce po mapě. Já mám mapu, juhů. Je krásná a úžasná, akorát Východní Timor lehce zpackali=)A za tohle určitě může Vítek, protože máme u něj protekci a ví, že my rády čaj a tak všelijak a Jirku by to samého nenapadlo. No, ale sou to kluci zlatí a milí, protože to vůbec nemuseli. A po dalších ještě pár řečech se ukončila oficiální část a všichni se pustili do jídla a dortu, co bylo přichystané. A my si povídaly s pánama a ukazovaly mapu(ano, bylo to už trapné chlubení, ale když ona je tak skvělá a nádherná) a seznámily se s pár novýma lidma. A pak si tak při řeči s Vítkem(mimo jiné nás opět přemlouval na GIS=)tentokrát už jen jemně) řekly, že by nebylo špatné uspořádat takové pogeokačerovské setkání u nás na Radhošti. Ostatně prý někde tady měla být i jedna spešl keška, ale nakonec z toho sešlo. A tak sme se shodli, že to je good nápad a my už ve vlaku se rozhodly vzít si to na starost. Už se těším. A tak se místnost postupně vyprazdňovala až sme tam zůstaly v podstatě poslední. No a protože za chvíli nám měl jet vlak, tak sme se rozloučily a s plnýma rukama odešly též. Krásné ukončení krásného roku plného dobrodružství a zvláštních chvil. Příští rok maturujem, takže kačer padá. Možná budem jezdit jen tak občas pro zábavu, uvidíme.
(a Vítek poznal rybičku v mojem podpisu, ona je to taková alfa=A=Alča, ale taky rybička, jenže když už Iruš řekla, že je to alfa, tak sem to nechala tak. To je totiž náš speciální mydvouovský podpis, alfaryba a uvnitř i=Iruška)
www.geobusiness.cz/geokacer/…se mrkněte, jestli chcete=)