My Dvě

Já nevím, čím to je, ale v poslední době mám nějakou zálibu v procházkách. Sem se dneska prošla z Valmezu do Rožnova(ano, tentokrát až úplně). A jelikož kromě procházek mám zálibu taky v zmoknutí, vydala jsem se na cestu za deště. A co sem tak na cestě vypozorovala a co se mi přihodilo:

1. nechoďte nikdy po cestě, moc z toho bolí nožičky.

2. je zajímavé projít si cestu, kterou obvykle zvládáte v dopravním prostředku, protože pak to už není jen obyčejná cesta, ale místo ke kterému se něco váže, nějaká vzpomínka, událost…

3. že lidé v autech opět koukali, co sem spadla z višně či co, to je jasné, ale tentokrát k tomu přidali i troubení, mávání a jiné podobné gestikulace. Celkem asi 16 krát…nevim, ale na těch 12-13 km se mi to zdá trochu přehnané.

4. bláto klouže, ne vážně, ono klouže a nejvíc na mých nových botkách, ale nespadla sem ani jednou.

5. příroda je nádherná, když po dešti září svěžestí a ta zeleň, no úchvatná. A všude plno šnečků.

6. a to by stačilo, však jděte se sami projít a uvidíte.

Když se vám zachce a uráčí sázet stromky, činí se to takto:

vezmu motyku či krumpáč, udělám díru do země na příhodném místě asi dvacet cm do hlubky, nejdůležitější je nezapomenout dát do té díry stromek, jelikož by to bylo nehorázné plýtvání a zahazování energie, takže dám do díry stromek, zahážu vykopanou hlínou, pořádně udusám a zadupu(po 300 stromcích si každý umí dupnout i ty nejmírnější povahy), a jdu na další.

Tak a možná vám to v hlavě nejde dohromady, jak já můžu být takový odborník přes stromky…no to víte, já dneska byla celý den v lese na brigádě, odklízeli jsme větviska a sázeli stromky, celkem 800 stromků, já a Baruš 300. Ono se vám to může zdát málo, ale zkuste si to a pak si povíme…

Neměla bych se tím chlubit, protože se moc a moc stydím za to, že podporuju smrkovou monokulturu, ale já za to nemůžu, to lesy V-M se tak rozhodly, však budou toho litovat, kůrovce na ně!

A tak sme svátek práce oslavili prací=)

“Ti, kterým bychom nejraději dali sbohem už dávno, s námi zůstavají neustále, ale ti, které bychom chteli mít po svém boku nastálo, odešli dříve, než jsme si to stihli uvědomit.”

Nevěděla jsem, co napsat. Kamarád mi poslal tohle. Chjo, proč to musí být tak pravdivé.

Bylo nebylo, teda vlastně bylo, ale mělo být zapomenuto. Pojedem. Bylo a stalo se, jednoho dne mi křuplo v bedně a šla jsem si udělat melír. Mělo to být světle hnědé a vzniklo z toho cosi zrzavě žlutého. Zděšena pohledem do sklěněné desky, prchla jsem do první drogérie co byla při cestě pro smývatelnou barvu, abych tak zamaskovala účes a lá “odbarvená cikánská držka”. Tento rituál byl opakován co měsíc, dokud to neodrostlo. Pak OCD byla překryta nánosem trvalé zářivě fialové barvy (oj to byly časy). A žilo se pěkně s fialovou hlavou, neboť fialová vládne světu. Ts, co světu, vesmíru. Vesmír je fialový!

A pak jsem ulovila vigantického pána s anglickými zvyky. Sir si přál ovšem klidnou blond lady se zájmem o lov zvěře, ne rožnovskou My fair lady s tmavými vlasy. Po době více než dlouhé a umlouvání více než otravném, jsem svolila. Ano opět melír. Teda vlastně blond hlava. Ale ne, melír, světlý oříškový. Co mě to bere, blond lebka a do toho nějaká šílená barva. NE! Melír. Tušila jsem, že budu opět jako OCD, ale což, sám temu chtěl. Výsledek? Sestříhaná jak z osmdesátých let (to doroste, klid, KLID), s melírem barvy připomínající průjem po guláši. Ale co, hodím na to nějakou černou trvalku, nebo půjdu postupem času na eště víc blond. Do hola můžu dycinky.

Již není nejvzorcem světa E=m.c2 , tuto roli převzaly vzorce mnohem důležitější a hlavně praktičtější a užitečnější. Je mi ctí, že vám je mohu dnes představit. Všechny mají své vlastní patentovací číslo a vynalezeny byly několikati slovutnými vědci.

vzorec pro výpočet odjezdu vlaku: počet vagonů děleno počtem písmen ve strojvůdcově jméně krát konstanta sedadelnosti (průměrný počet sedadel v jednom vagoně= 88,03) = čas odjezdu vlaku

pozn. tento vzorec bude nejspíše v blízké době poupraven na kvalitnější podobu

vzorec pro míru fandění: decibely krát počet tlesknutí děleno číslo přední hlídky na létavou konstantou(antigravitační konstanta=4,5/0,5m.ringo na -1)

jednotkou je “dort”

vzorec pro vektor konverzace: průměrný počet slov vyslovených na jedno téma krát průměrný počet témat probraných za jednu hodinu minus počet zacyklení témat krát NM (M.číslo či M.konstanta= 3,1415927777777777777777777777777777)

jedná se o modifikaci čísla pí, protože je třeba dodat vektoru kruhovitý tvar, ale je taktéž potřeba zajistit, aby se případný naprosto přímý rozhovor ubíral přímo.

Já vim, že to nemáme říkat, ale mě to tak moc potěšilo, že to musim vykřičet do světa. Ale když už tak aspoň v morseovce, aby si to nemohl nikdo přečíst. Neumíte doufám morseovku? Ne? Super. Tedy co mi Iruš onehdy přeposlala za sms:

-/.-/-/—//–../.–./.-./.-/…-/.-//.—/.//.–./—/…/.-../.-/-./.-//-…/./–..//

.—/../.-./-.-/—/…-/.-//…-/./-../—/–/..//.-/.-.././/.—/…/./–//…/..//.—/../…/-/-.–//

–.././/-…/-.–//-././-./.-/–/../-/.-/.-..///

…./—/.-../-.-/-.–//–/-.–//…-/.-/…//-/.-/-.-/-.–//–/../.-../..-/.—/./–/.///

.–./.-./—/…/../–//-./../-.-/-.././/.-//.–./.-././-..//-./../-.-/-.–/–//

-/..-/-/—//…/–/…//-././–../–/../-./…/…-/.-/-///…-/.-/…//…-///

My dvě ujíždějí na skačkové polské skupině Akurat a tohle je nej písnička. Slova v poho, ale hudba skvost:

Kiedy z serca płyną słowa
Uderzają z wielką mocą
Krążą blisko wśród nas ot tak
Dając chętnym szczere złoto

I dlatego lubię mówić z Tobą

I dlatego lubię mówić z Tobą

Każdy myśli to co myśli
Myśli sobie moja głowa
Może w końcu mi się uda
Wypowiedzieć proste słowa

I dlatego lubię mówić z Tobą
I dlatego lubię mówić z Tobą

Každé všechno má svá pravidla, proto jsem se rozhodla vytvořit nějaká i pro tohle místo. Takže co se zde nesmí:

Tady se nesmí a nemůže brát cokoliv vážně. Ale vážně, protože si uvědomte, kdo to tu píše. My dvě. Vy nás možná neznáte, ale my se známe, takže vám můžeme s bezpečností oznámit, že my nejsme normální. To, co zde můžete číst, to je všechno kec a výmysl. Nevěřte nám ani slovo a radši ani písmeno. Takže ke všemu tady přistupujte s rezervou(pneumatikou, kdybste nerozuměli) a odstupem(nejlépe 40 cm, to je asi tak ideální vzdálenost očí a obrazovky).

A až mě napadnou další zákazy a příkazy, tak je sem dodám.

Tak tady tohle všechno je úplně jinak, než by mělo být, tedy než sem si myslela, že bude. On totiž náš původní papírový deníček zosobňoval náš normální rozhovor. Jak prosté je místo bavení se psát si to, navíc profesoři vás pokládají za vzorné studenty, kteří si dělají zápisky. Chudák už dávno vzal za své. Ten nejpůvodnější zlikvidovala Iruščina maminka v pračce či něčem podobném. Ten novější Irunda někde ztratila (beztak, jak ji znám). No a ten nejnovější je myslím taky fuč. Pravda ono není o co stát, rozhovory námi vedené patřily do skupiny prazvláštních puberťáckých záchvatů, amoralit, výlevů, nicotných kecíků a pseudohlubokých filozofických debat.

Když mi tedy Iruš oznámila, že si založíme deníček na netu, mou prvotní představou bylo, že si zde budeme povídat něco na způsob chatu či icq. No samozřejmě by to stálo tolik času, že je to nemyslitelné. Jedinou možností by bylo psát si přes icq a pak to sem zkopčit, ale…to není ono.

Takže to tu vypadá, jak to vypadá. Prostě sem obě nezávisle na sobě píšeme, co nás zrovna napadne a postupně to tu plníme. Jen by mě zajímalo, jak dlouho nám to vydrží. Rok? Možná dva.

Dneska při odchodu ze školy (juchů jen pět hodin) se nás jedna spolužačka zeptala, jaká je adresa našich stránek. Samo, že sme jí to neřekly, ještě by se nám smála a taky kdoví co tu všechno píšem. Ale stejně nás to překvapilo, kde se o nás dozvěděla a od koho? To je ale záhada. Vlastně jsme strašně slavné a populární, když se o nás mluví. Pravda nevíme proč to chtěla vědět a v jakém tónu se o nás mluví. Přesto teď doufám, že jí to někdo nevyžvaní a pokud se sem nějak dostane, tak snad ji to tu moc neznechutí život nebo naopak ať jí ho znechutí naprosto a úplně.

Jak krásně vypadají, jak krásně se kutálí. Lesklé plíšky s všelijakými obrázky, písmenky a číslicemi. A kolik pěkných věcí si za ně člověk pořídí.

To vše je sice moc hezké, ale když dostanete obrázek deseti mincí a určete z které jsou země a období a jakou mají hodnotu, jo to už je jiná. Mnohdy nestačí ani googlování a vy se nervujete a hledáte a hledáte a přemýšlíte.

No tak něco takového teď u nás probíhá, jelikož a protože si J a V vymysleli a rozhodli se, že nás tím potrápí. Ale to se spletli hošánkové, my jim ukážeme mince. A náhodou nám chybí už jen ta poslední a v podstatě se musíme ubezpečit, jestli je to opravdu ta, co si myslíme.

Tedy ať žijí mince!

“Takovou slátaninu jsem jakživ neslyšel.”

Tohle je akce, která se letos konala už po čtvrté. Jedná se o závod maximálně čtyřčlených družstev. Začíná se pozdě večer a končí druhý den v odpoledních hodinách. Mezitím mají týmy čas obejít deset stanovišť, najít ukryté šifry a vyluštit z nich, kde se nachází klíč k odemčení výhry. Běhá se tak různě po kopcích s černobílou mapou v ruce, nanejvýš je povolená buzola. Celkem se ujde tak kolem padesáti kilometrů.

No tak na tom sem byla teď o víkendu. Už podruhé. Byla to docela sranda. Protože jsem zůstala jedinná pozůstalá z mého bývalého týmu, Luky(jeden z organizátorů) mě pověřil vedením jiného týmu, tedy přesněji dva asi patnáctiletí kluci neměli s kým jít. On totiž musí být vždy někdo nad osmnáct, já sice taky nemám, ale už skoro jo a Luky mi asi důvěřuje=)

Tak sme šli. Lilo, mrzlo, vítr s námi mával. Nespali jsme a šli durch. Párkrát jsme se ztratili (ano já měla v ruce mapu) a jednou dokonce z mapy vyšli úplně. Ale nakonec sme obešli osm stanovišť, našli sedm šifer, kolik sme jich vyluštili vám říkat nebudu, žalostně málo.

No a s bolavýma nožičkama jsme se umístili na pátém místě. Takže jsem obhájila umístění z loňska=)

Ale bylo to super jako vždy. Jan doufám, že příště to vyjde líp s počasím i s týmem.

” Ta stvoření by člověka pořád jenom komandovala a dávala mu něco odříkávat!”

“Poslal jsem pro ně znovu se vzkazem, že bude lépe poslechnout.”

<Stále mám pocit, že to psal čistě o NĚM>

“Jen ať si sem strkají hlavu a volají: Pojď ven, milánku!”…
“…když budu tou osobou ráda,
vyjdu ven - když ne, zůstanu tady.”