I znovu zavedli nám internet, a konečně, KONEČNĚ se mi načetla domovská stránka prohlížeče, a tu náhlou euforii nad tím zázrakem zrakvil příjezd senilní, hluché pra-tety. A co z toho vyplývá? Že ona jakožto bývalá učitelka mi bude do všeho kecat a na nějaké posedávání u počítače můžu rovnou zapomenout. A na nějaké techtle mechtle s mým vyvoleným jakbysmet. Začíná celibát ve středověku. Žádné technické vymoženosti a sex až po svatbě.
Zdalipak vás v dětství navštívil Pan Polštář? Hlavu z kruhového polštáře, zuby z maličkých polštářků v neustále se smějící puse, tělo polštářové, nohy i ruce polštáře a prsty úzké polštářky. Musí být tak měkký a příjemý, jelikož má velice smutnou práci. S lidmi, kteří chtějí spáchat samobojstvo, se vrací do jejich dětství a snaží se je přemluvit k sebevraždě už tehdy, aby nemuseli žít tak ošklivý život. Jestli vás nanevštívil, radujte se. Ale pokud ano a vy jste ho odmítli, pak možná skončíte s jablíčkovými mužíčky v puse. Jablíčkoví mužíčci nejsou nic jiného než jabka vykrojená do jejich tvaru a uvnitř skrývají nalámané žiletky.
Ano, je to nechutné a kruté, ale přečtěte si celé drama od Martina McDonagha a bude vám špatně ještě víc. Takové zvláštní psychoušské a zároveň úžasně umělecky propracované dílko. My dvě doporučují všem nenormálním ujeťákům co neví coby a do OBI to mají daleko.
VAROVÁNÍ!!! Nezkoušejte nic z toho, co je tam napsané!!!
To, že jsme jezdily celý rok na Geokačera, už asi víte. No a dneska se uskutečnilo slavnostní vyhlášení v zasedací aule děkanátu Přírodovědecké fakulty UPOLy, jejímiž studenty jsou i dva organizátoři této soutěže Bc.Jirka Pánek a Bc.Vítek Pászto. My si vyjely v slavnostním odění do Olomouce, domluvily se s Jirkou na převzetí mapy a holky mě donutily jít do nemravných obchodů s růžovým a lesklým igelitem a podobnýma nechutnostma(no dnešní móda jde opravdu mimo mě).
Sešlo se všech dvanáct týmů. Milí pánové vedli nejprve řeč děkovnou, pak o vzniku a průběhu hry a tak všelijak se dostali až k předávání cen. Mno tak první se hodnotila mapa. Wow my byly třetí. A dostaly sme flashku(takže o tu se poperem). Je fakt, že ti, co to vyhráli, měli tu mapu vymakanou po gis stránce a to je dostalo. Ale naši obdivovali(nejen oni, všichni) a Vítkovi sme ji představily do nejmenších detailů a byl z ní unešen(snad=). Pak se hodnotily fotky, my jim jich moc neposlaly, jelikož nebyl čas a pak sme na to zapomínaly a tak. Ale fotka mě a Iruš ve střevíčkách a sukni, v zimě a blátě je dostala. Nic sme nevyhrály, ale ocenili vtipnost. Ale to již se blížíme k hlavnímu bodu dne. Kdo tedy celou soutěž vyhrál? S Iruš sme si tak říkaly, že když je dvanáct týmů, tak my budem(vzhledem k dálce a naší časté nedochvilnosti) asi osmé sedmé. Vyhlásili 12.místo, 11. místo, 10.místo, 9.místo, 8.místo i 7.místo. Teda, my budem šesté. Vyhlásili 6.místo. Hustý sme páté. Vyhlásili 5.místo. Wow, my…my…sme…čtvrté. A byly. ČTVRTÉ!!! Vy nevíte, co to je, ale my to nečekaly, že se umístíme tak dobře. Bramborová, zemáková, pravá valašská příčka přesně pro nás. Dostaly sme tašku plnou věciček a popraly se o ni ve vlaku. Jenže, když vyhlásili postupně tři vítěze, bylo mi do pláče. Proč jen sme nebyly lepší. Proč. Oni dostali obrovské nástěné mapy světa, tak krásné a úžasné. Chjo. Iruš mě utěšovala, že mi taky nějakou pořídí. Ale to nebylo vše. Pak se tam postavil Vítek s Jirkou a měli v ruce malou mapu světa a jakousik krabičku a ještě cosik. A Vítek začal povídat o tom, že týmy byly z Olomouce a…(vyjmenoval pár vesnic hned u Olmiku)…a to už sme se začaly smát. Jo vyhlásili nás, že sme jezdily až z Rožnova a dali nám krásnou pravou konvičku(ten spešl název si fakt nepamatuju) na čaj a pak to další, ale já jen natahovala ruce po mapě. Já mám mapu, juhů. Je krásná a úžasná, akorát Východní Timor lehce zpackali=)A za tohle určitě může Vítek, protože máme u něj protekci a ví, že my rády čaj a tak všelijak a Jirku by to samého nenapadlo. No, ale sou to kluci zlatí a milí, protože to vůbec nemuseli. A po dalších ještě pár řečech se ukončila oficiální část a všichni se pustili do jídla a dortu, co bylo přichystané. A my si povídaly s pánama a ukazovaly mapu(ano, bylo to už trapné chlubení, ale když ona je tak skvělá a nádherná) a seznámily se s pár novýma lidma. A pak si tak při řeči s Vítkem(mimo jiné nás opět přemlouval na GIS=)tentokrát už jen jemně) řekly, že by nebylo špatné uspořádat takové pogeokačerovské setkání u nás na Radhošti. Ostatně prý někde tady měla být i jedna spešl keška, ale nakonec z toho sešlo. A tak sme se shodli, že to je good nápad a my už ve vlaku se rozhodly vzít si to na starost. Už se těším. A tak se místnost postupně vyprazdňovala až sme tam zůstaly v podstatě poslední. No a protože za chvíli nám měl jet vlak, tak sme se rozloučily a s plnýma rukama odešly též. Krásné ukončení krásného roku plného dobrodružství a zvláštních chvil. Příští rok maturujem, takže kačer padá. Možná budem jezdit jen tak občas pro zábavu, uvidíme.
(a Vítek poznal rybičku v mojem podpisu, ona je to taková alfa=A=Alča, ale taky rybička, jenže když už Iruš řekla, že je to alfa, tak sem to nechala tak. To je totiž náš speciální mydvouovský podpis, alfaryba a uvnitř i=Iruška)
www.geobusiness.cz/geokacer/…se mrkněte, jestli chcete=)
Tak si ráno hopsám pro zjištění, že můj život vůbec nebude růžový. Po obědě hopsám za Iruš, bo musíme dodělat mapu kešek. 888 domečků dostane novou červenou střechu a stromečky listí a tak všechno se zbarví a pak i upeče. Jenže výsledek již mi není přáno vidět, jelikož musím za pět minut být na nádru(což se při vší dobré vůli nedá stihnout ani za sprintu…no dobře, já to zvládla). Takže celá udýchaná jsem se setkala s Katkou, která tam už taky čekala, až přijede Jana s Malým Péťou. Přijeli…o něco později a pak sme se navíc vraceli k nim domů, takže mě mohli nabrat po cestě a já nemusela zdrhat. No nevadí. Tak po pár malých zdržení konečně vyjíždíme směr Vsetín. Malý Péťa, náš odvoz na místo, si silně zahrával s našimi žaludky, takže sem přemýšlela, jestli ho mám ohodit hned nebo až za chvíli. Pravda, to já souhlasila s jeho návrhem na zrychlení, ale to kličkované třesení už moje vina není. A cože vlastně se to děje? No přece je koncert Hillsongu s Mattem Redmanem. Jsou na evropském turné, koncertují ve všech významných metropolích a také…u nás na Vsetíně. Prostě je to hustý, ale Vsetín je jejich jediná českorepubliková zastávka. A že je neznáte, z toho si nic nedělejte 1. já je taky neznala 2. je to křesťanská kapela, takže asi nic pro vás.
Každopádně to bylo hustý. Bylo jich z asi 120 lidí jen kolem deseti, ale rozjeli to pořádně. My s holkama stály v tom největším davu hned pod pódiem.(konalo se to na stadionu Lapač a lidí tam bylo něco kolem 4000) Skvělé. Řvali sme, hopsali, skákali, zpívali nebo jen stáli a užívali si. Když sme měli zařvat, co nejvíc můžeme, řev se rozléhal myslím po celém městě, hlasivky totálně odešly. A ten jejich hlavní zpěvák a kytarista řekl jen: No, to bylo dobrý. A ti jejich dva černoši byli taky takoví správní, jeden jumpoval děsně vysoko a ten druhý vypadal jak nějaký známý zpěvák, ale nevím který. No a všichni byli úžasní a skvělí. A zpívali nádherně (ikdyž mnohdy bylo víc slyšet nástroje než slova=) a jednu dali i česky(sice zrovna tu, u které zní líp angličtina, ale to je tím, že ji známe v originále). No prostě krása. Všechno tam hlučelo a potkali sme plno známých i neznámých.
Celý den klečim na kolenou a obtahuju mapu a dodělávám detaily i monstra. Už jsem nakreslila asi dvěstě domečků a pořád je jich minimum. Všechno je tak malé a neúhledné, ale už nemám moc sil s tím něco udělat. Zítra půjdu za Iruš a doděláme ji, upečem. Snad se nám to podaří, tak jak plánujeme.
Jinak to, že se s náma chlubí, je potvrzeno. Našla sem s nima na netu nějaký e-mailový rozhovor pro jakésicosi. A říkali, že je to hlavně pro středoškoláky z Olomouce, ale mají i tým, který je dokonce až z Rožnova p.R. Juchů, to sme mýýý.
A to je vše. Už musim zase na domky.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Já měla dneska svou první jízdu v životě. Moje první jída v autě, kdy já seděla za volantem. Iruš jela ráno, já po škole. Nikdy sem asi nebyla tak bledá a vystresovaná a nebylo mi tak blbě, jak dneska. Ale zvládla jsem to. Dovezl mě na parkoviště, vše nejprve teoreticky vysvětlil a ukázal a po půl hodině mě posadil na místo řidiče. Start se mi myslím docela povedl. Pak se jezdilo, blinkrovalo, zatáčelo, osmičkovalo, zastavovalo, couvalo, parkovalo, řadilo, vše dokopy. Prostě hrůza. Nejhorší byla první brzda, toto cuklo.=) A pak pár úkonů asi nebylo jedničkových. Ale přežila sem to. Akorát nazpátek sem měla jet sama(za jeho neustálého razení) přes dvě křižovatky(sem měla furt červenou) a dvě křížení pruhů. A nakonec ještě zaparkovat. Žiju, to je to hlavní. A myslím, že sem nebyla nejhorší. Popravdě se už docela těším na další jízdu, ikdyž do té doby zase všechno zapomenu a on na mě ještě navalí plno nových věcí a beztak mě hned vpustí na silnici. Tak já vám dám vědět, kdy nemáte vycházet z domů.
A to “hrůza třepe kurníkem”, to říkala jedna učitelka na základce, taková správná a milá matikářka. Jen v tomto případě to nebyl kurník, nýbrž má osoba.
V autoškole spojené byly dva kurzy pro výuku zdravovědy, kterou nás učila taková milá starší paní z Červeného kříže. Do toho druhého kurzu chodí i náš Jiřík. A nebyl by to ani on, kdyby zase nehlodovinkoval.
První se ptal, jestli může odejít, a když mu bylo přisvědčeno, začal se ohrazovat, že on ale samozřejmě nikam jít neplánuje.
Pak, při vysvětlování očištění těla od škváry jemným kartáčkem, vytáhl kartáček na zuby, jestli by to šlo tímhle. Že to má kartáček na čištění bot.
A na závěr při dotazech se zeptal, zda se budeme učit co dělat v krizových situacích, jako je porod na silnici.
Kde on na to chodí? Ten samý den dopoledne se mě před angličtinou zeptal, jestli se chová jako hulvát a při práci ve dvojicích chtěl být mermomocí se mnou. Se mám asi rozkrájet, ne? No je vtipný.
Středa jest ten den, kdy vydáváme se s Irenkou do Olomouce daleké, neb pánové ustanovili nám kešku další, čímž nepříliš velkého nadšení vzbudili u nás, což sděleno jim bylo formou e-mailovou. Přesto tedy hrdinně dojedeme prostředy kolejovými(vlak a tram) do cíle, jímž jest Ústav chytrých neboli UPOL neboli Přírodovědecká fakulta, přesná lokace katedra geologie. Ač cestou mračna bouřila a světelné jevy hojné byly, ve městě pouze zataženo jest, se zimou nikterá nepočítala, v Rožnově horko veliké, Irenka šátek přes ramena si dala. Dveře akademické půdy otevřel nám Ind s milým úsměvem. Potichu a s bázní vystoupaly jsme do pater vyšších a správným směrem k vitrínkám s šutříky zabočily. Ó, jaká krása a nádhera ležela před námi. Zde rozhodnutí konečné padlo, vyzkouším geologii jako obor studijní. Znát jména těch skvostů zachtělo se mi. Nyní však práce s hledáním zajímá nás více, doplnit údaje do souřadnic jde nám lehce a těžce. Při odchodu podržíme dveře nyní my Indovi vracejícímu se. Zadáme do krabičky navigační, jež zove se GPS, vhodná čísla a dále kroky naše vede ona. Do parku. Kde úchyla dělá to, co by neměl a Iruš na něj ještě otáčí zrak. Doprostřed louky dovedeni jsme a započíná hledání veliké. Dva památné stromy v blízkosti vidíme a zaměříme se na ně, ale po neúspěchu i na okolí všeliké. Na kole přijíždějí dva lidé, oj konkurence. Seznámíme se a v pátrání pokračujeme pospolu. Nic. Iruš píše Vítkovi, by toužil viděti nás, nechť dostaví se. Souhlasí, ač jest to prý naposled, co manipulovati se nechá mladýma holkama. Vítek tedy přichází a diví se, cože to ještě nemáme najité. Od té chvíle postává opodál a jen nenápadně radí, že strom veliký zaměřem měl býti a k hintu zrak obrací náš. Heuréka, “není kámen jako kámen” dovedl mě k prozkoumání toho kořene, jež se ukázal býti falešným sádrovým šutrem se schránkou uvnitř. Jsme druzí. Poté se dáváme do všeobecné řeči o škole a podobně. My získaly plus, že studujeme zeměpis. Ovšem se to projevilo i tak, že nás Vítek opět začal přemlouvati ke vstupu do řad upoláků(mu snad za to platí, či co). Na moji námitku, že v Brně našla jsem vhodný obor geologie s historií(nebo s archeologií) okamžitě reagoval, že u nich teď otevřeli geografii s historií. Když označena jsem byla navíc za lehkého šílence pro onu šutrologii, zmíněna byla pověstná černá smrt. Nic jiného to není než deset černých kamenů u zkoušky-poznávačky. Polomáčenky však již spěchají domů. My máme ještě hodinu čas. Vítek si všímá mé lehké promzlosti(mě nebyla zima, jen to všichni tvrdili) a půjčí mi svůj svetr(ten tak nádherně voněl, že sem nemohla odmítnout). Přestože přiznává, že byl odvlečen od práce nad seminární prací, nabízí se k ukázce jejich oblíbené čajovny. Za hovoru o zeměpise, škole a všem možném, postupujeme do hloubi Olomouce. Ukázka čajovny se však nekoná(pouze z povzdálí), promění se v prohlídku města za odborného výkladu. Asi nejzajímavější byla středověká latrína. A v historii utonulý spor mezi arcibiskupstvím a vojáky, přeměněný do architektonického naschválu, jehož znalostí se nám pochlubil(vzpomínka na základní školu). Bohužel odvolán byl k povinostem důležitým, tedy nás opustil on i svetr. Irenka mi ještě chtěla dokázat svou pravdu o umístění svatebního salonu, o který se hádáme od pondělí při tvorbě mapy. Cha, pravdu jsem měla já. Což si nechtěla připustit a tak se se mnou počala rvát. Cesta domů již nepřinesla nic zajímavého, kromě sprintu přes Valmez na autobus. Tak tedy končí keš s názvem kameny. Na závěr jen dodati musím, že desetkrát minimálně zmíněno bylo, jak si nás cení, že jezdíme z takové dálky a vydáváme tolik financí a že se chlubí s námi, kde to jen jde.
Je to zvláštní, ale jsem pozvána na imaginární a utajené rande do kina. Já toho člověka sice mám ráda, ale oba víme(už), že my dva nejsme pro sebe. A přesto on mě zve a já nevím, co si o tom mám myslet.
Každopádně mě na tom štve to, že to, co bych chtěla, se nestane, ale to, co je mi naprosto jedno, mám a můžu mít.
A pokud si na to vzpomene, dostanu kopretiny=) asi jako náhradu za to, že mi odmítnul jít na film s Johnym Deppem(prý by žárlil=)
Již před delší dobou si zase ti dva(kdo taky jiný, a pokud stále nevíte o kom je řeč, tak myslím Vítka a Jirku) vymysleli, že jim máme vytvořit mapu námi nalezených kešek. Tedy dobrá. Po světlé chvilce a náhodném geniálním nápadu jsme měly vizi. Olomouc posadíme do středověku, pravou pečenou a tuží malovanou mapu. Místa vyznačíme zřetelnými cestami jen ty, kterými prošly naše kroky. Zbytek bude buď v lehkých obrysech nebo(a co je hlavní) jim tam napíšeme “hic sunt leones”. Tímto latinským nápisem ve středověku označovali neznámá místa na mapách. Iruš si vyžádala staré matrikářské a kronikářské písmo a pustila se do popisování mnou zakreslených míst kešek, které označila svitkem. Samozřejmě jsme přidaly i průvodní rámeček s textem: Cestovatelé, zvoucí se GREG, putovali těmito místy pro ně dosud neznámými za dobrodružstvích nevídaných a neslýchaných. V Rožnově léta páně 2008.
Teď už se musí dodělat jen domečky, významné stavby či místa a pustit se do tuže a upéct do případně polít čajem. Myslím, že chlapci budou mile překvapeni a výtvor ohodnotí kladně. Mám pocit, že ostatní pokud něco poslali, jednalo se o počítačové zpracování neb Vítek se se zvědavostí ptal, zda-li se jedná o ruční zpracování.
“Mamka byla královnou mamba,
taťka byl král Konga,
hluboko v džungli jsem začal hrát na svý první bongo,
každá opice by chtěla být na mým místě, protože já jsem král bonga. “
a jelikož je tohle další Manu Chao, tak…ajm sou APY!!! =)
(ale ne Apu Nahasapítapetylon ze Simpsonů)
Milý Máslo si usmyslel, že by nebylo marné uspořádat výlet na Lysou. Peca mu to nemohl vymluvit a jelikož sám neměl v daný termín čas, pověřil organizací tohoto výšlapu mě a Barču. Jako plnoletý doprovod s námi měl jít Roman. Jenže jak už to tak bývá, den předem nám Roman oznámil, že jet nemůže. A večer mi to samé řekla i Barča, prý je nachlazená a maminka ji nepustí. Vtipné. Naštěstí se uvolila Kristýna a tak se to nemuselo zrušit.
Ikdyž počasí vypadalo nahnutě, ráno nepršelo a občas dokonce vykouklo slunko. Sedm statečných se vydalo vlakem do Ostravice a po chvilkovém hledání červené turistické značky nabralo správný směr vzhůru. Ač se to nezdá, bylo nám docela teplo. Takže ani mnou předem přichystané hry(kecám, improvizace na místě, na cestě byly nastříkané značky, jak se to tam spravovalo, tak třeba u roury sem děckám namluvila, že ji musí prolézt apod. hlavně, že byla sranda) děcka moc nebraly. Stoupáme tedy dál a výš, některé už trochu bolí nožičky. V půlce kopce se ale zatáhne a na vrcholu je černo. Ignorujem to a pokračujeme. Začne poprchat, děcka vytahují pláštěny, já a Kristýna doufáme v krátkou přeháňku. Prší. Dávat si teď pláštěnu nemá smysl, prostě zmoknem. Jdeme dál. Míjejí nás lidi prchající z vrcholu. Někteří polemizují nad návratem domů(ano, za bouřky se nemá chodit na vrchol kopce). Ale už jsme tak daleko…ještě kousek. Blesky, hromy, průtrž mračen. Pravda, po cestě sem děckám slibovala, že na vrcholu bude přehlídka všeho počasí…déšť, kroupy, blesky, tornádo, hurikán, tropická vedra…spolu s odborným výkladem o vzniku, původu a procesech spojených s těmito jevy. Nikdo netušil, jak moc pravdivé to bude. Za chvíli se přidaly kroupy a cesta se změnila v řeku. V botách to čvachtalo, už nemělo smysl se vodě vyhýbat. Jen přesvědčit děcka, že když už jsme pod vrcholem, tak tam musíme dojít, jinak budem mačky. Práská nám to přímo nad hlavama, jdeme sehnutí až k zemi. A hurááá. Už sme tam. Déšť ustává. My mrzneme. Šiškin chtěl ať se postavíme před kameru, která snímá aktuální počasí, aby nás viděl. Splníme mu to přání ač po dlouhém telefonátu a navigaci. Jdem se trochu zahřát do chodby restaurace a vybalíme svačinky a kdo má tak suché oblečení. Já si vytáhla z batohu mikinu, ale ta byla taky z půlky mokrá. Co nejdříve se vydáváme na cestu dolů. Děcka si umíní jít tou samou cestou i zpět, takže o tři kiláky delší trasa přes Ivančenu padá. Nevadí, díky tomu po pár desítkách metrů potkáváme royalisty ze Zlína, v čele s Ježkem. Oni samozřejmě suší, jelikož se schovali v budce, kterou jsme my díky zkratce minuli. A prý tu potkali i Oldřichováky na kolech. Tak to vypadá, že celý RR se vydal na Lysou. Cestou dolů nás jacísi týpci na kolech předjíždějí a jeden má na triku znak Royalu(pokud jsem dobře viděla). Opět začne poprchat, ale to už nás z míry nevyvede. Tak se pomaloučku a polehoučku šineme do Ostravice na nádraží. Mokří, zmrzlí, unavení. Zatímco děcka hlučely v čekárně, já a Kristýna si odskočily na záchod se vyždímat. To byste nevěřili jak jdou rifle špatně ždímat. Ony v podstatě nejdou vůbec. Vracíme se už s lepším pocitem a vlhkých šatech. Za chvíli jede vlak. Cestou do Valmezu míjíme pole se šestnácti čápy. Pod sebou pláštěnku ať jim to tam nezamokříme. S Lysou se loučíme pohledem z okénka a ona se na nás usmívá v záři slunce a modré oblohy(to byly ty slíbená tropická vedra, akorát my na ně už nepočkali). Ve Valmezu taky slunečno a krásně. Vsetíňáci pokračují v cestování. Já se s trochu blbým pocitem vydávám přes celé město na autobusák. Proč jsou všichni suší? Proč já vypadám jak idiot, že sem mokrá? No, každopádně se šťastně dopravuji domů a užívám tepla, jídla, vany…
Na nejvyšší vrchol Beskyd máme tedy vzpomínku v podobě silného zážitku. A kdo tam nebyl s námi, jistě toho lituje, protože my si nejenže užili výlet a meteorologickou exkurzi, le získali i titul “Drsňák RR”.=)
V ájině sme psali esej na libovolné maturitní téma, nic špatného, kdybychom ty témata znali=) Nicméně náš Jiřík se inspiroval my dvě a rozhodl se pro environmet. Konkrétně pro vymírání druhů. Začal tedy tvořit, ale po chvíli vytrhl celý list papíru a začal nanovo. Jak jinak než novátorským pojetím. Proto místo obvyklých sáhodlouhých a smysluplných až odborných a učených vět udělal…graf. Ano, graf v eseji. No není úžasný? Po hodině mi ho popisoval. To nebyl bezcený a nicotný výplod jeho fantazie. Jestli tam napsal vše jak mi říkal, tak tam má zaneseny různé hodnoty vymírání druhů, kdy a kolik jich vymřelo a další prognózy do budoucna v několika variantách. Skvělé, nádherné, dokonalé.=)
V češtině při zkoušení se najednou ozvala hrozná rána. To Jiřík práskl flaškou o lavici. A hned se omlouval: “Promiňte, já bych to neudělal, kdybych tušil, že to způsobí tak velkou akustickou reakci.”
Přesně tak. A mě už tam taky nikdo nedostane. Ani párem volů. Chcou po mě, abych tam mluvila. O křižovatkách a přednosti v jízdě. Dyť já sem úplně ztracený případ. Navíc auta jsou strašně neekologické a já nemůžu podporovat znečišťování naší planety, přírody a globální oteplování. Takže dokud nebudou šetrná k životnímu prostředí, tak nechci řidičák a tudíž nemám potřebu chodit nadále do té autoškoly. A basta.
Já jen aby bylo jasno, už mě tam nikdo nikdy neuvidí. Do Vigantic můžu třeba pěšky nebo na kole, na co člověk potřebuje řidičák. K ničemu. Kam sem se to já bláhová nacpala.