My Dvě

Já jen aby bylo jasno, už mě tam nikdo nikdy neuvidí. Do Vigantic můžu třeba pěšky nebo na kole, na co člověk potřebuje řidičák. K ničemu. Kam sem se to já bláhová nacpala.

Happy birthday to you, happy birthday to you. Happy birthday dear Iruš, happy birthday to you.

Cumpleaňos feliz, cumpleaňos feliz. Te deseamos todos, cumpleaňos feliz.

Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí milá Iruš, hodně štěstí zdraví.

a v jiných jazycích to už jakože neumím. Ale chci ti říct, že tě mám moc ráda a vůbec mi nevadí, že jsi tak moc stará.=)

Tak se stala nevídaná věc. Po době více než dlouhé konečně to ČD vzdaly a vlak, jenž zahrazoval celou šíři nádraží, odvezly(až na asi čtyři neškodné vagony). Sice se už skoro stal součástí běžného rožnovského života, ale začátky byly krušné. Jak jej zvládnout? Obejít, podlézt nebo přelézt? Pokoušíme setrvat v obcházení, nechceme se sklonit a bojíme se výšek. V závěru ale zvítězilo přecejen přelézání. Jsme v tom mistři. Nestačí nám obyčejné přehopsání, chceme víc. Bereme s sebou krosny, držíme se jednou rukou(v druhé mobil a klíče), nezastaví nás ani sukně. A teď je pryč. Jaké prázdno. Snad nám brzy přivezou jiný.

Ano, ano, již je tomu tak, že dnes byly My dvě spolu se spolužáky přinuceny psát jakýsik scio vektor. Z obecných studijních předpokladů, češtiny a ájiny. Mno, tož a tak. OSP se dalo až na tu matiku, ta se mi tam vůbec ale vůbec nelíbila. A proto asi sem nestíhala, tudíž mi chybí plus minus čtyři odpovědi. Česky snad umím, ale nevím, jestli jim to bude stačit. Beztak ne. Co už. No v ájině mě nejvíc pobavila poslechová část. To byste museli slyšet. “Marrýa Sklochlemschdovskchka” znělo to asi nějak takhle. Ač mě to překvapilo, poslech jediný jsem jakžtak zvládala, ten zbytek by se určitě taky dal…kdybych tomu rozuměla.

Jo a Křivochcálek dopadl docela dobře(pro my dvě). A už máme témata na seminárku na další rok. A Juchů, mám státy severní Evropy, mám Norskóóó=)

A večer opět porada o velkém táboře. Mnoho nových nápadů, mnoho konkrétních dodělávek, ale stále spousta práce před námi.

Veškerá inspirace, kterou využívám pro tvorbu všemožného, pochází z prostého nošení židlí. Jdu do malého kamrlíku, popadnu pár židlí a donesu je do velkého sálu a tam je uskládám do řad. Jak prostá činnost stojí v pozadí nejlepších nápadů. Pravda, často věci vznikají na základě nutnosti, když nás tlačí čas a nabíráme zpoždění. Přesto nošení židlí(a počítám v to i jejich úklid zpět) se stalo již pravidelnou součástí života mého i Baruščiného. Drží nás nad vodou, dává nám smysl hodiny, pomáhá vybít energii a přeměnit ji v něco užitečného. Je to naše záležitost, naše a nedáme si ji vzít ani za nic.

Jinak dnes se slaví mezinárodní den dětí. Tak přemýšlím, kdo jsem. Dítě se počítá do patnácti, dospělý od osmnácti. Asi neexistuju. A právě vám zde píše nikdo a nic, tak si to užijte a vychutnejte. Za dva měsíce to tak nebude.

Jistě jste všichni viděli film Forest Gamp. Je tak krásný a smutný zároveň, že nikdy neváhám, jestli ho mám vidět znovu nebo ne. Dnes mohu sdělit poznatky, které jsem vypozorovala.

1. Forest se občas pohybuje jako Moss z IT a i jinak si jsou trošku podobní…=)

2. nevím, proč vlastně tak dlouho běžel, ale pocítila jsem potřebu se rozběhnout a běžet jako on. Zbavit se všeho kolem, na nic nemyslet, jen utíkat a sledovat silnici pod nohama. Ty tři roky a byla bych jinde. Vše by bylo jasné. Žádné tak nebo onak, žádný strach či nejistota. Zde by se ukázalo, jestli se mohu vrátit na původní místo nebo jestli musím pokračovat či začít odznova. V podstatě variace na pustý ostrov.

3. jsem vděčná za mé uplně nejvíc nejlepší kamarády

A samota je nepěkná věc.

Jelikož se dnes nic zajímavého nedělo, kromě odjezdu domů, napíšu ony slibované zeměpisné hlodovinky a jeden hlod na závěr.

“To ti nemůžu říct, to až po desáté hodině.” “Tak se šoupni do východnějšího pásma.”

“Hele vole, kdo má klíč od chatky?”(pod okny prošel dav základkářů) “…já myslela, že býci a volové se chovají extenzivně na horách…a ne tady v nížině.”

Možná, že to nepochopíte, ale nic si z toho nedělejte, to jsou speciální zeměpisné vtípky.

…a hlod na závěr aneb naše nové motto: “Pochop, my máme rozdílné mozky.”

Busem vyjely oba semináře do Sloupu, kde si my dvě koupily vytouženou Margotku. Dneska nás už nic nenaštve. Návštěva Sloupskošošuvských jeskyní by byla dokonalá, kdyby se ná podařil získat delší okruh. Ale i ten kratší se mi líbil. Nádherné krápníky a přehluboké díry až tam dolů. Čekání na obědvající si kluci zkrátili soutěží ve skoku s vrutem z rozvrzané houpačky. Alespoň zabavili i nás ostatní. Biologie poté vyrazila lovit ptáky, my dostali do dvojic písemku od docenta Hofmana. Chyba=kolečko kolem rybníka, Jonáš, když špatně opraví=kolečko kolem rybníka. Ani nám to moc práce nedalo a tradá všichni správně…takže kolečko za odměnu=)jednalo se o doplnění profilů kopců k vrstevnicím. Zanedlouho jsme dostihli biology, ale nechtělo se nám čekat na vedru a slunku, tak jsme šli dál. Dalším žlebem až k Punkevním jeskyním, měli plno a totálně bez skuliny pro šest osob. Nevadí. Vylezeme na Macochu a teoreticky opět narazíme na druhý seminář, který si nazacházel jako my. Krásná ďoura. Po spojení obou skupin následoval bezvýznamný pochod směr Jedovnice a kemp. Po asfaltce, takže nožky bolely. Tenhle den na sobě měli všichni trika s rukávem, jelikož většina už cítila lehce červená ramena. například my dvě máme přesně vypálené ramínka od tílek a popruhy batůžků a já navíc cop. Večer jakože se budeme balit. Po dlouhé době čtení se Iruš konečně zvedla, že začne. Ano, pár mravenců se nám po chatce promenovalo už předtím, ale tohle bylo moc. Celý kout kolem koše se jimi černal. Má nevhodná rada(zapomněla jsem na oheň) způsobila, že když je Iruš postříkala sprejem, rozutekli se všemi směry. Nezaváhaly jsme a nahradily si nekonané hodiny stepu. Vrahouni, ale s dobrým pocitem uvnitř. Po této odysei jsme si konečne spakovaly věci, ulehly a povídaly si tajemství=)s botou pohotově připravenou na zbytky mravenců. Poslední den. Poslední noc.

Dnešek se nesl ve znamení živého, pravého, opravdového a skutečného docenta. Docenta Hofmana. My ze zeměpisu pravidelně píšeme docenty Chocholouška, Křivochcálka či Vševědělka(jakože jejich písemky, které jsou vážně vtipné), ale živého docenta jsme ještě neviděli. Prostě krása. Neuvěřitelně chytrý a měl dotěrné otázky. S ním jsme prošli jakousik středověkou vesnici, zrekonstruované základy dvou chalup a studny. Pak to vzali přes les do Křtin, tam se mrkli na barokní kostel postavený Santinim(pravděpodobně slavným architektem té doby) a elipsoidní školu. Po obedě pokračovali na jeskyň Výpustku. Vnitřek nudný a prázdný, navíc kapalo za krk a do výstřihu, případně do oka, ze všech stěn a stropů. Jelikož nám nikdo předem neoznámil, že půjdeme do jeskyní, šli jsme jen v tílkách a mikina žádná. Věřte mi, v jeskyních je kosa, velká kosa.Vynahradil to průvodce v krásné červené bundě, která mu nehorázně sekla. A protože děcka už byly utahané, museli jsme oželit Býčí skálu s vývěrem potoka a busem se vrátili do Jedovnice. Ušlý program nám pan docent nahradil hrou Brenballu. Něco jako baseball či softball, ale šíleně moc se tam běhá. A tak v poklidu skončil po mnohém dalším i třetí den.

Mnohé další= měly sme hroznou chuť na Margotku, ale jelikož ji nevedli, Iruš koupila pizzu a tak sme se přežraly, ale stálo to za to=)

Den druhý byl dnem nás dvou, měly jsme provést zeměpisný seminář(šest lidí i s profesorem) po zajímavostech okolí. První tři stanoviště ale převzal Marek a šlo se i s biologií.  Tudíž asi dva či tři kiláky do vedlejší vesnice se šly celé dopoledne. Pravda, zastavili jsme se u propadání Jedovnického potoka a navštívili mlýn v holandském stylu s úchylným dědulou-průvodcem. Přesto zastavování na každém metru kvůli kytkám, stromům, všelijaké havěti se mi zdá přehnané. Naštěstí po svačince se zeměpis trhl a pokračoval na Sečský lom na písek. Z tama mám krásné pískové šutry. Následovala cesta ke Klostermance(pracovní název pro Klostermanovu studánku). Já to Irušce říkala, že se de furt po zelené, ale asi málo důrazně. Tak sme si trošku zašli…na opačnou stranu…ale po alternativních stezkách a krosech lesa sme se napojili na správnou cestu a dál šli již nerušeně. Klostermanka nicmoc. Další zastávkou mělo být arboretum Křtiny. Zvolili jsme cestu Zemanovým žlebem(je to tam samý žleb a já si vždycky vzpomenu na Helmův žleb z Pána prstenů). Arboretum zavřeno…nééé. Od Iruš jsem si vyžádala vlásenku a pustila se do zámku. Jejich policisté dostávají asi moc velký plat či co, že jsou tak hrr do práce, ale v minutě jeli okolo. No nic. Zanechala sem marného páčení a po žluté  se celá naše skupina vrátila do kempu. Biologie se vláčela po svých čtvercích, zatímco my už užívali klidu, sprchy a večeře. A ovšem večer nemravnosti v chatce=)

Po ranním sbalení batožiny a příchodu na nádraží, nemluvě o zdlouhavé cestě v rámci Českých drah, dorazil seminář biologický a trosky semináře zeměpisného do Jedovnice. Jedovnice je vesnice, co si říká městys. Mají tam pár paneláků, jakousik školu, obchody, domky,…a rybník Olšovec. Nedávno ho prý bagrovali, ale udělali to tak nenápadně, že to vůbec nejde poznat. Navíc voda v něm vypadá jako řídší želatina, což asi nesvědčí místním kaprům, které bylo možno vidět pouze břichem vzhůru. (nad čímž se zhrozeně pozastavoval pan profesor Solanský, začínající rybář) Po ubytování v chatkách a zneužití záchodů absolvovali všichni cestu kolem onoho rybníka, aby věděli co budou běhat, když nadýchají. Biologisté si vyměřili čtverce několika rozdílných biotopů pro zítřejší podrobné zkoumání. Já měla úspěšný den. Našla jsem skořápku od vajíčka, parůžek a ještě si šplhla u Marka poznáním páru kytek. Po celkem příjemné procházce, večeři a důkladnějšímu zabydlení se…já vám ještě neřekla, že my dvě vyhrály chatku jen pro sebe, juchů. Tedy po tom všem přišla studená sprcha. A za tu se muselo navíc platit. Desetikorunou. A studená byla opravdu studená až ledová. Z celkových osmi minut tekla teplá voda pouze poslední minutu. Abych se o tom nemusela rozepisovat i v dalších dnech, tak řeknu rovnou, že náš jek a řev se nesl hodně dlouho a vysoko…Večer se v naší chatce konaly neplechy, jak jinak. Virtuálně jsme spolu chodily nakupovat do supermarketu(sme nedávno v jakémsi trapném dívčím časopise četly, že kamarádky spolu musí chodit nakupovat do supermarketu a říkat si tajemství a kdoví co ještě) a povídaly si zeměpisné hlody(viz. určitě někde níže). A tak se náš první den zakončil klidným usnutím kolem desáté.

Budu muset něco udělat s mojí angličtinou. Takhle to už dál nejde. Dneska jsem mluvila s jednou američankou(byl tam i američan, ale s ním sem nemluvila). Mé chabé pokusy domluvit se, či alespoň pronést větu o více jak třech slovech, mě přesvědčily. Neumím anglicky. V nouzi bych s mou slovní zásobou a za pomoci ruk a noh samozřejmě přežila, ale nějaká diskuse na úrovni nepřipadá v úvahu. Naštěstí to Malisa chápala, mluvila na mě pomalu, zřetelně a v jednoduchých větách. Mou plantaninu si kupodivu vždy dokázala přeložit do srozumitelné formy. Chjo, nevim jak to udělám, ale musim se zlepšit. The end.

Jak krásně si člověk maluje věci kolem sebe. Naivně jim přikládá kladné vlastnosti. Někde vzadu tuší chyby, ale nechce o nich slyšet, nechce je vidět. A pak…zklamání. Velké, kruté, neodpustitelné. Iluze by se měly zakázat. V myšlenkách letíš vzhůru, pád je smrtelný.

Tak mě v poslední době zklamalo pár lidí, tedy spíše mě zklamaly vlastní iluze o nich.

Tak sme byly my tři (My dvě a Monča) v čajce. Ve středu. Že to tu píšu až teď, tím se nenechte zmást. Popíjely sme čaj. Povídaly si. Mlčely. Objektivně hodnotily Bodku. A Monika odkudsi donesla krabici plnou dokonalých pastelek a omalovánky. Tak si každá vybrala obrázek a od té chvíle šlo vše kolem a mimo. Ty barvičky neměly konkurenci, nádherné. A při pečlivém vybarvování došly jsme k závěru, že omalovánky je škoda dávat malým dětem. Vždyť ony to vůbec neumí. Strašně přetahují a používají špatné odstíny.

Můj obrázek představoval Štaflíka a Špagetku, jak natírají domeček, v ruce kbelík a štětku.

Čtvrtek započal čtyřhodinovou úmornou prací na zkušební maturitní písemce, tedy slohovce. Koncept zabral většinu času a ten poté silně chyběl při opisování načisto. Což zapříčinilo stránkový škrt v přípravě a třes rukou křečovitě svírajících pitomé tornádo. Ale čtyři strany splněny na puntík, akorát osnova neoplývá úpravou. O čem jsem to vlastně psala? Popravdě nevím, ani sem si to nestihla přečíst. Tož uvidíme.

Ještě ráno zašla jsem vypůjčit GPSku od Solanského, ale radost mi zkazila Iruš a její babička. Nevadí, do Olmiku jede i Monča, nezůstanu sama samotinká (ač to tak chvílemi vypadalo díky její nerozhodnosti). Po vydatném haluškovém obědě utíkáme na vlak. Ujel. Přímo před nosem. Jdeme na bus. Žádný nejede. (všímáte si jak se snažím už tak napínavý děj znapínavět krátkostí vět? sem dobrá, že?) Naštvaně sedím na nádru a koukám na silnici, jak si tam vesele jezdí autka. “A nebo můžem taky stopovat.”navrhuji. “No, dobře.” (to říká Monika) Nenápadně si sdělíme, že se bude jednat o naši premiéru a já si po chvíli váhání stoupám s palcem vzhůru na kraji cesty. Nic. Pořád nic. Zastavuje taxík. Ignorujem ho, nemáme tolik peněz. Když jasně naznačí, že čeká, ptám se, jestli nás vezme zadarmo. S úsměvem přisvědčí. Super. Tak se vezeme a při lehké konverzaci se dostáváme do Valmezu. Od kruháče se projdeme na vlak. Na nástupišti vytahuji GPSku a první chmatám po návodu v češtině. Monča machruje s tím v angličtině. Poněkud nechápu, ale už vím jak se to vypne a zapne a že se tam dají mačkat čudliky a sou tam aj takové divné obrázky. Ve vlaku nezjistím nic dalšího, jelikož se hýbeme a to chce vždycky čas v klidu na zaměření družic. V Olomouci nasedáme na tram a zkoušíme hledat první stage, ale asi sem se blbě dívala, bo tam na tom místě to vážně nebylo. Tak se vracíme kousek zpět do knihovny na net a zjišťujeme pravé stanoviště i se souřadnicema. Dojedem k Výstavišti a já konečně mohu zapracovat na té skvělé minikrabičce v ruce. Jdem na most. Ukazuje mi to doprostřed silnice. Seškrábeme se dolů pod něj na koleje, avšak ani tam ničeho nenalézáme. Tož znova na vrch. Nevíme si rady. Hej proč ta nálepka geokačera byla tak moc vidět, že sme si ji nevšimly dřív? No dobře, hlavně že už to máme. Z magnetu připláclého vedle získáváme další souřadnice pro druhou kdovízkolikati stage a informaci, že máme značit stanoviště do mapky z listingu. Tož OK a vyrážíme za šipkou dál. Příští nálepku i s magnetem nalézáme snadno, značíme do mapy a pelášíme kam GPS ukazuje. Třetí nálepka a magnet je taky v pohodě. Kolik jich jen bude? Nemáme tolik času. Snad to stihnem. U čtvrté mi to zaměřuje přímo a přesně jedno auto odstavené na kraji, ale nálepka chybí. Chvíli pobíháme okolo, až ji Monča (já sem ten den byla fakt slepá, ještěže sem ji měla) zmerčí na značce a s potutelným úsměvem na mě mrká. Na lístečku čteme:Na rohu naproti vchodu do vily. Vtipné, všude kolem sou vily. Vzpomněla jsem si, že v listingu byla kterásik vila na ulici Na Vozovce a zde se i nacházíme. Po proběhnutí celé ulice asi podvacáté a prohledání každého kousku železa, kde by se mohl ukrývat magnet, píšu Irči, ať mi pošle adresy těch vil. Ale ani to nepomůže. Rohu není nikde. Za hodinu jede vlak, poslední možný a my nevíme kolik stanovišť máme ještě před sebou (psali výlet na celý den). Zkoušíme se podívat k vile na Polívkově, ale ta se nachází docela daleko, tam naše kroky povedou asi až za chvíli. Teď už ztrácím trpělivost, píšu Pásztovi. Vítku, Vítku, potřebujem radu.(volně přeloženo) Odepisuje, že gratuluje k dosažení tohoto stage a prý za poslechnutí všech informací na řešení vyzrajeme samy, ale když budem mačky, máme se ozvat. Ozýváme se, Holmese ani Poirota s sebou fakt nenosíme. Vítek se ptá zda-li máme vytisknutou mapu. Kupodivu máme. A značíme si do ní i stanoviště? Sný, že jo. A jestli to bude uprostřed, tam kde se pravděpodobně nalézá vila 35 Polívkova, (jak sme s Mončou již předtím žertovaly) tak že se naštvu. Odpovědí nám byly tři tečky. Naštvla sem se. Ale s úsměvem. Na rohu opravdu nalézala se…keška? Cože? To už je jako konec? No tak v pohodě, aspoň stihnem vlak. A dokonce sme třetí. Píšu Vítkovi, že je zlatý. Ohrazuje se, že to mu nestačí a že psali o přitvrzení. Opravuji se na skvělý, úžasný, dokonalý a nevím co ještě  připojuji výhradu: my si nestěžovaly. Po pár sms o počasí a fotkách ukončujeme rozhovor a my vyrážíme na nádraží. Zpoždění. V Hranicích to nečekalo, zato my si počkaly skoro hodinu. Do Valmezu přijíždíme někdy v devět. Na Rožnovku čekáme dalších dvacet minut. Do Rožnova se dostáváme až v deset. Monča musí půl hoďky sedět na nádru, než jí přijede bus. Já už to vzdávám a jdu domů. Uthaná, uchozená, mrtvá. Vymažu zapsané body z GPSky a svalim se do postele. Tak a je konec Holomócké multivitamíny, tedy multikešky.